„VELKÁ
DISKUSE O POSTAVENÍ INDIÁNŮ
Díky
prvním zprávám o nově objevené a postupně dobývaném světadílu se namnoze
rošířili utopistické a fantastické představy o jeho přírodě i obyvatelích. Byly
to především zprávy Kolumbovy a Martyrovy, které představují Ameriku jako
pozemský ráj. Velmi brzy však někteří kronikáři americkou přírodu pohaněli a
Indiány prohlásili za lidi méněcenné nemající nesmrtelnou duši. Vyskytli se
tedy jak ti, kdo Indiána pomlouvali a napadali, tak ti kteří ho oslavovali.
Zlom v myšlení a představách nastal i u
samotných Indiánů. Jestliže považovali Indiáni původně Španěly za příchozí z
nebe, nebo Aztékové podle svých starých mýtů za návrat boha Quetzalcóatla,
rozčarování se dostavilo velmi brzy. Španělé se projevili tak rázně a
jednoznačně, že se dobývání Ameriky okamžitě stalo záležitostí zcela pozemskou.
Začalo
šíření evropské kultury, zotročování Indiánů, vytváření nové společnosti. Conquista
byla obrovským vojenským podnikem, v jehož pozadí stála snaha alespoň částečně
uplatnit abstraktní křesťanská přikázání. Skutečnost, že církev udělila
španělské Koruně moc spravovat v Americe jak záležitosti světské, tak i
církevní, vedla nakonec k tomu, že myšlení theologické inspirovalo do značné
míry myšlení politické. Theologové a právníci radili Katolickým Veličenstvům
Ferdinandovi Aragonskému (1452-1516) a Isabele Katolické (1451-1504), aby dali
Indiánům svobodu, ale na druhé straně, aby povolili repatimientos, to
znamená přidělování indiánské půdy Španělům i s obyvateli na ní usedlými.
Členové dominikánského řádu, kteří přišli na ostrov Hispaniola v roce 1510,
proti takovému postupu tvrdě protestovali. A ta sotva uběhlo několik let od
oběvení Ameriky, došlo zde k jedné z největších morálních diskusí v dějinách
lidstva – příslušníci dobyvatelského národa diskutovali o samotném právu na
dobývání. Velký spor o svobodu Indiánů, který podnítili Fray Pedro de Córdoba
(1482-1521), Fray Antonio de Montesinos a další, našel svého nejvášnivějšího
ideologa v temperamentním kronikáři Ameriky, jímž byl již zmiňovaný Bartolomé
de las Casas, 'první a největší ochránce Indiánů', jak poznamenal americký
badatel Lewis Hänke.
Podle
Raimunda Laza, byl 'nejčestnější a nejhrdinštější ochránce Indiánů' přece jen
Španěl, a nelze tedy studovat ani pochopit jeho celoživotní dílo jinak než na
pozadí všech španělských událostí. Ve svém zápase za ochranu práv Indiánů byl
Las Casas neúnavný. Celkem dvanáctkrát překročil Atlantik během 44 let svého
boje ve prospěch Indiánů. Jeho vyvrcholení představuje velká polemika s
renesančním myslitelem u španělského dvora doktorem Juanem Ginésem Sepúlvedou.
Sepúlveda, ve své době vyhlášený kazatel, byl kaplanem a kronikářem Karla V. Na
základě studia názorů řeckého filosofa Aristotela vytýčil tezi, že Indiáni jsou
'přirození otroci', a že tudíž Španělé mohou využívat jejich služeb i majetku a
vést proti nim 'spravedlivou válku'. Tento názor vyprovokoval Las Casase k
napsání Apologetické historie (Apologética Historia Sumaria), která měla
sloužit jako zbraň v boji se Sepúlvedovými názory. Proti Sepúlvedově myšlence o
přirozeném otroctví Indianů se Las Casas postavil jako proti názoru
protikřesťanskému (idea anticristiana) a sám razil teorii, že
Indiáni mají všechny vlastnosti, které
Aristotelés (384-322 př.n.l.) přiřkl dobrému národu. Velmi zajímavou myšlenkou
Las Casasovou bylo, že se Indiáni v mnoha aspektech svého života podobají
starým Řekům a Římanům. Tím, že Las Casas srovnává Indiány se strarověkými
národy, činí tak ve zcela zjevném zájmu politickém, ve snaze vyvrátit na
solidní bázi Sepúlvedova tvrzení. Jeho argumentace nepostrádá logiku, když
například tvrdí, že Indiáni byli velmi zbožní, neboť obětovali svým bohům
mnohem více, než kterýkoliv z antických národů. Apologetická historie má zcela
jasný záměr – ukázat, že Indiáni jsou rozumné bytosti.
K
poslednímu velkému vystoupení Las Casase došlo v roce 1550, kdy se odehrála
známá diskuse ve Valladolidu:
Disputace nebo-li polemika mezi biskupem Fray Bartolomé de Las
Casasem, bývalým biskupem královského města Chiapas, jež se nalézá v Západních
Indiích a je součástí Nového Španělska, a doktorem Ginésem de Sepúlveda,
dvorním kronikářem Jeho Císařské Milosti, o tom, zda conquista Indií a válka
proti Indiánům byla spravedlivá, jak tvrdí doktor, nebo naopak jak tvrdí a míní
biskup takováto válka byla tyranská, nespravedlivá a nezákonná: tento problém
byl přednesen za přítomnosti mnoha učenců a znalců práva a věcí církevních při
slyšení, jež se konalo na přání a z vůle Jeho Výsosti ve Valladolidu roku 1550.
Střetnutí
skončilo totální porážkou Sepúlvedy, který nejen ztratil své postavení u dvora,
ale dokonce i jeho kniha O spravedlivé válce proti Indiánům (Sobre la
guerra justa contra los Indios) byla zakázaná inkvizicí.
Ze
všech Las Casasových vítězství toto bylo největší. Teorie conquisty byla vážně
otřesena, avšak na praktickém postavení Indiánů se příliš nezménilo a sám Las Casas je i nadále napadán, stejně jako jeho díla, a to na
základě odsudků typu:
Knihy tohoto fanatika a zlomyslného biskupa znamenají
nebezpečí pro španělské panství v Americe.
Konkrétně
tento výrok vedl svatý Tribunál v Zaragoze roku 1660 k zákazu jednoho z
nejproslulejších Las Casasových děl Nejstručnější zpráva o pustošení Indií
(Brevisima Relación de la destrucción de las Indias).
z knihy Kašpar, O.: Dějiny Mexika, Praha: NLN, 1999, ss.89-91, ss.134-139
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára