Citát dňa - Inkvizícia z pohľadu cirkevného historika Augusta Franzena

Inkvizice

Z toho dvojího hlediska je třeba pohlížet také na potírání kacířů a na inkvizici. Protože kataří napadali politické a sociální základy křesťanské společnosti právě tak jako její základy náboženské, účastnili se boje proti nim společně stát i církev. Již r.1197 prohlásil aragonský král Petr II. katary oficiálně za nepřátele státu a nařídil je upalovat. Francouzský král Ludvík VII. a naglický král Jindřich II. hleděli v r. 1179 přimět 3. lateránský koncil k tvrdým usnesením proti heretikům; měli být trestáni konfiskací majetku a zbavením osobní svobody, v případě nutnosti zkroceni silou zbraní. Lucius III. uzavřel nato s císařem Fridrichem Barbarossou r. 1183 dohodu, podle které ihned po církevní exkomunikaci heretiků měla být nad nimi vyslovena říšská klatba(acht); úřady měly pátrat po kacířích a předávat je světskému soudu k potrestání. Je zbytečné tázat se, jak dalece se při tom uplatňovaly náboženské nebo politické momenty; svět, který se sám považoval za nábožensko-politickou jednotu, mohl jednat jedině společně, jakmile pozoroval, že jsou ohroženy jeho jednotné křesťanské základy.
Když pokusy o obrácení albigenských selhaly a r. 1208 byl zavražděn papežský legát, vyzval Inocenc III. r. 1209 ke křížové výpravě proti nim. Dvacet let trvalo nekřesťanské vraždění, které si na obou stranách vyžádalo nesmírné množství prolité krve. Celé města byla vylidněna a celé kraje zpustošeny. Byla při tom zničena provensálská kultura. Navenek se mohlo považovat bludařství za vykořeněné, ale inkvizice měla ještě několik desetiletí plno práce, než opravdu ovládla situaci. Prospěch z toho měla francouzská monarchie. Vyšla z boje vítězně, neboť pod záštitou náboženství se rozhodovalo většinou o politicko-dynastických zájmech.
Za Inocence III. se inkviziční řízení změnilo v církevní procesní právo; podle něho musela vrchnost v některých případech z moci svého úřadu zakročovat proti hříšníkům a provinilcům; nesměla tedy čekat, až bude někdo obžalován (obžalovací proces), ale musela jej z vlastního podnětu, ex officio (oficiální princip) vypátrat a přivést k soudu. Tento postup proti kacířům vedl r. 1231 k zřízení vlastních papežských inkvizitorů, kteří měli sledovat podezřelé z kacířství. Již v r. 1224 vydali Řehoř IX. a císař Friedrich II. společně zákon proti kacířům pro Lombardii, podle něhož světská vrchnost měla uvěznit kacíře, kterého biskup usvědčil, a zůstal-li tvrdošíjný, popravit jej. Vydání světskému rameni tedy nutně mělo za následek potrestání. Jestliže se při vydání vyslovovala prosba, aby světská moc ušetřila život odsouzeného, byl to jenom krutý formalismus a pouhá fikce. Zdráhala-li se světská moc vykonat rozsudek, propadala sama obžalobě pro podezření z kacířství. Inocenc IV. r. 1253 zplnomocnil inkvizitory, aby podle potřeby vynucovali přiznání na mučidlech.
   Tak začala jedna z nejsmutnějších kapitol církevních dějin. Nelidským praktikám brutálních mučitelů nebyly položeny žádné meze. Bylo prolito mnoho nevinné krve a lidstvo postihla záplava krutosti a utrpení. Vrcholu bylo dosaženo, když se toho hrozného zařízení později použilo ve službě výslovné zaslepenosti, nesmyslné víry v čarodějství. Zaslepení fanatikové přinesli lidem nesmírné strasti ve jménu Ježíše, milosrdného Pána horského kázání a radostného poselství o vykoupení. Můžeme to konstatovat s hlubokým studem a zděšením, pochopit to nedovedeme.

   Tážeme-li se přesto, jak k tomu mohlo dojít, je třeba uvážit mnoho věcí. Pro středověkého člověka byl náboženský kacíř zároveň politickým revolucionářem, který napadá základy křesťanské západní společnosti a ohrožuje tím existenci cíkve i státu. Teologové, především Tomáš Akvinský, sice přímé nucení k víře zavrhovali, ale při velké úctě k pravdě vůbec, a zvláště k náboženské pravdě, nazírané pouze z křesťanského hlediska, se problém, jak zacházet s těmi, kdo tuto pravdu popírají a napadají. nutně jevil jinak než dnes. Existuje jedna objektivní pravda. Poslouží se jí lépe tvrdostí nebo ohleduplnou láskou? Středověký věřící byl přesvědčen o potřebě tvrdosti. I reformátoři, Luther, Melanchton, a především Kalvín, smýšleli právě tak. Procesy s kacíři a pronásledování čarodějnic byly dlouho do novověku stejně četné a tvrdé ve Wittenbergu a Ženevě jako v Kolíně a Paříži. Odstranilo je teprve osvícenství v 18. století.

z knihy Franzen, A., Malé cíkevní dějiny, Praha: Zvon, 1995, s. 152-4