Církev a antisemitismus (3)

Lži a pomluvy – obdiv a vděčnost

Otázka spojená s údajným antisemitismem církve se objevuje prakticky až po skončení 2. světové války v podobě obvinění Pia XII. Vytýká se mu údajná lhostejnost vůči tragédii genocidy židovského národa. Není náhodou, že toto téma, které se objevuje v médiích již více než čtyřicet let, vyplouvá na povrch právě nyní, kdy se schyluje ke konci beatifikační proces velkého papeže z dob války. Některé pamflety píšou o Piu XII. dokonce jako o „Hitlerově papeži“
(srov. kniha amerického autora Johna Cornwella Hitler‘s Pope (Hitlerův papež), která vyšla i v polštině). Velká většina publikací obviňujících papeže z mlčení k masovému vyvražďování Židů německými nacisty má málo společného se skutečností a s elementární snahou dopátrat se pravdy. Pravda o Piu XII. byla známá už dávno, a to i mezi představiteli židovské společnosti. Golda Meirová, která zastávala v 50. letech úřad izraelského premiéra, nazvala Pia XII. člověkem, kterému Židé vděčí za velmi mnoho. První židovský rabín v Římě Zoli konvertoval po skončení války ke katolicismu a jako výraz hluboké vděčnosti za papežův postoj k Židům přijal při křtu jméno Evžen (křestní jméno Pia XII.), Představitelé italských Židů krátce po skončení světového konfliktu napsali na pamětní tabuli v římském Muzeu osvobození tato slova:

Sjezd delegátů italských židovských jednot, který se konal v Římě poprvé od skončení války, pociťuje hlubokou povinnost vzdát hold Jeho Svatosti a vyjádřit pocity vděčnosti všech Židů za důkazy lidského bratrství ze strany Církve v době pronásledování, kdy byl jejich život ohrožen nacistickým a hitlerovským barbarstvím.

 Respekt k postoji papeže v době války vyslovily také známé osobnosti světového veřejného mínění.  Britský maršál Montgomery (Angličan), velitel britských vojenských sil v době II. světové války, přiznal, že nad jeho lůžkem visí dva portréty: Churchila a Pia XII.

Pius XII. proti hitlerovské ideologii 

Stojí za povšimnutí, že  kardinál Evžen Pacelli, budoucí papež Pius XII., již jako státní sekretář ve Vatikánu a nuncius v Německu mnohokrát ještě před vypuknutím války veřejně vyjadřoval odsouzení německé ideologie. Pranýřoval její novopohanství. Příznačný byl jeho list kardinálu Schultemu do Kolína u příležitosti jeho 25. výročí biskupského svěcení. V listu z 19. března 1935 napsal na téma pohanského hnutí nacistů a jejich „pozitivního křesťanství“:

Jestliže povstanou falešní proroci nadutí Luciferovou pýchou a tvrdí, že přinášejí novou víru... jestliže jejich svatokrádežné a násilnické ruce sahají na to, co nám i světu zanechal ve Zjevení svatý Bůh v náboženství Ježíše Krista jako poslední poklad víry a života… jestliže se vyvíjí úsilí opírající se o klamné tvrzení, že mezi věrností Kristově Církvi a věrností pozemské vlasti je rozpor,… pak udeřila hodina, kdy biskup, který je pastýřem a nikoliv „najatým za mzdu“ (Jan 10,13), musí z moci svého úřadu a přísahy, kterou je svázán ode dne svěcení s dušemi sobě svěřenými, pozvednout svůj hlas a beze strachu neúprosně opakovat to, co pověděl Apoštol národů před synedriem: „Posuďte sami, zda se sluší více poslouchat vás než Boha“.

Není možno rovněž přehlédnout velký podíl kardinála Pacelliho na vzniku encykliky Mit brennender Sorge, která oficiálně odsuzuje národně-socialistickou ideologii. Někteří badatelé tvrdí, že tehdejší státní sekretář Pia XI. byl jejím faktickým autorem. Svým postojům zůstal kardinál Pacelli věrný také po svém zvolení na Petrův stolec. Dal tomu výraz ve své programové encyklice Summi pontificatus, zveřejněné 20. října 1939, tedy v době, kdy už začala válka, jejíž propuknutí umožnil pakt mezi III. říší a SSSR a která měla za následek mučednictví mnoha národů Střední a Východní Evropy a v dalším důsledku i holocaust. V této souvislosti je třeba citovat slova encykliky:

Všichni přece vidí působení lživých hesel a doktrín, které buďto popírají, že pravda křesťanské víry má výkupnou moc, nebo nedovolují, aby tato pravda byla uvedena do lidského života. Jejich bezbožnost dosahuje takového stupně, že nejen rozbíjejí desky nejvyšších Božích přikázání, ale na jejich místo dosazují jiná životní pravidla, která jsou popřením základních principů morální nauky, která byla zjevena na hoře Sinaj, i božského dechu, který plyne z kříže Kristova i z jeho slov vyhlášených na Hoře.Je všeobecně známo, a je to velmi bolestné, že setba těchto bludů již u mnoha lidí přinesla vražedné plody. Tito lidé se pokládali za Kristovy vyznavače a vyvolené, dokud prožívali dny pokoje a bezpečí. Byli to však křesťané jen podle jména. Jakmile bylo třeba projevit sílu vůči tvrdé přesile, když bylo třeba bojovat a snášet skryté i otevřené útoky, zachovali se bojácně, zbaběle a neschopně. Ze strachu před obětmi, ke kterým jsou zavázáni svým náboženstvím, nemají odvahu kráčet ve zkrvavených stopách Božského Vykupitele.

Všimněme si, že v tomto úryvku Pius XII. odsoudil ideologii nacistů o potřebě odhodit Starý zákon jako „židovský výmysl“. Papež potvrdil víru Církve v božskou inspiraci Starého zákona (zvláště Mojžíšova zákona), který předpovídal přece příchod Vykupitele. Pius XII. předvídal pozdější obvinění poukazující na „křesťanské kořeny“ nacismu a ukázal v citovaném fragmentu, že atmosféra, která přála rozvoji nacistické ideologie, byla slabá víra, jak se projevovala ve společenském životě. Klima, které odporuje šířit klamná hesla, spočívá ve vlažné víře, která je vyjádřena slovy: Jsem katolíkem, ale… ať se církev  neplete do politiky. To jsou oni křesťané podle jména, o kterých píše Pius XII. Charakteristická je podobnost encykliky Mit brennender Sorge Pia XI. a encykliky Summi pontificatus Pia XII. Stačí si všimnout úryvku, ve kterém Pius XII. poukazuje na hlubokou příčinu zla, které nejenže přineslo válku, ale také teorii o „nadlidech“ a „podlidech“ odsouzených k záhubě, a tedy teorii, která je na hony vzdálena pravdě o bratrství všech lidí, dětí společného Otce:

Současní lidé, ctihodní bratři, přidávají nové bludy k falešným doktrínám minulosti, vytvořili světový názor tak krajně se příčící přirozenosti věcí, že přirozeným důsledkem může být jen zmatek a zničení. Do popředí vystupuje skutečnost, že nejhlubší a poslední příčinou zla, které sužuje dnešní společnost, je popření a zavržení jednotné a pro všechny společné normy správných obyčejů jak v soukromém životě jednotlivých lidí, tak ve vztazích státních a mezistátních, jmenovitě přirozený zákon, který byl znevážen a zapomenut. A tento zákon má přece za svůj základ samého Boha, všemohoucího Stvořitele a Otce nás všech a současně nejvyššího a nejdokonalejšího Zákonodárce a nejspravedlivějšího Soudce lidských skutků.

Podle názoru Pia XII. je jediným lékem pouze přirozený zákon (vložený do srdce každého člověka jeho Stvořitelem), který nerozlišuje morálku pánů či morálku árijců od morálky židovských či slovanských „podlidí“. Neboť, ctihodní bratři, nezbytnou podmínkou pro vznik trvalých harmonických vztahů, vzájemného porozumění a plodného přátelství mezi národy je jasné uznání a zachovávání zásad a  norem přirozeného zákona jako regulátoru normálního rozvoje i dění. Tyto zákony ovšem nařizují respektování práva každého národa na svobodu a nezávislost a na život a možnost civilizačního rozvoje; ukládají také věrné dodržování dohod uzavřených a sankcionovaných ve shodě s mezinárodním právem – psal Pius XII. v říjnu 1939, v době, kdy Říše a Sovětský svaz odsoudily společně na smrt polský národ spolu s národy pobaltskými na začátku války, která měla přinést zločinný pokus „konečného vyřešení židovské otázky“.

Nikoliv slova, ale činy

Autoři opakovaně se  objevujícího obvinění Pia XII. z „mlčení“, pokud jde o hitlerovské vraždění Židů, nejenže nechávají zcela stranou rozhodný papežův odsuzující postoj (v tomto směru odpovídající učitelskému úřadu Církve) vůči novopohanské ideologii nacismu, ale vycházejí vůbec ze zcela chybných premis. Předpokládají totiž, že papež měl co do činění s mocí řízenou lidmi, pro které má papežův hlas váhu neoblomné autority, kteří dbají na učení Petrova nástupce a podle papežova slova jsou připraveni buďto zvrátit zločinný záměr „konečného řešení židovské otázky“, nebo ho podpořit. Ovšem 40. léta dvacátého století nejsou středověk, kdy papežův hlas přiměl císaře konat pokání a celá království odkládala své spory, či se vydala na křížové výpravy. To už není ta doba, ani ti vládcové, ani ta společnost. Toho si byl Pius XII. vědom na počátku 2. světové války již v citované encyklice:

Lidé doby, o kterých jsme výše mluvili, měli něco,  co dnešní lidé nemají. Měli totiž v mysli a v duši živé vědomí rozdílu mezí tím, co je slušné a správné a co je  neslušné a nesprávné, co je dovolené a co je zakázané, a to velice ulehčovalo možnost shody a porozumění, brzdilo to rozbouřenou žádostivost a otevíralo bezpečnou cestu čestné úmluvě v případě sporu.

Mimoto protest, pokud neměl být pouhou deklarací, musel by především přinést obětem pomoc. Zatím však existoval vážný precedens, který svědčil o  tom, jak reaguje nacistická Třetí říše na protesty katolických biskupů, pokud jde o pronásledování Židů. 26. července byl čten z kazatelen pastýřský list holandských biskupů, vyjadřující protest proti pronásledování Židů. Reakcí hitlerovského státu bylo zvýšení deportací Židů do koncentračních táborů (v jedné z nich se ocitla sv. Edit Steinová, která zahynula v Osvětimi). Pius XII. vyslovoval své protesty vůči pronásledování všech národů v Třetí říši (mezi „podlidi“ patřili pro ně nejen Židé, ale také Slované a cikáni), kteří byli rovněž masově likvidováni v koncentračních táborech. 2. června 1943 v promluvě ke kardinálům papež řekl:

Nedivte se, ctihodní bratři a drazí synové, že odpovídáme s obzvláště velkou starostlivostí na prosby těch, kteří se na nás obracejí a mají oči plné prosebného neklidu, protože jsou vystaveni kvůli své národnosti nebo rase ještě větším tragédiím a nevýslovnému utrpení a někdy nucené likvidaci. Kéž vládcové národů nezapomínají, abych použil Písma svatého, že ten, kdo nosí  meč, nemůže rozhodovat o životě a smrti lidí jinak než podle zákona Božího, od něhož pochází všechna moc.

Pokud jde o otázku eventuálních protestů církve proti nacistickým zločinům, potvrdil Robert Kemper, americký delegát pro tribunál nacistických zločinů v Norimberku: Jakýkoliv pokus církevní propagandy proti hitlerovské říši byl by nejen pokusem o sebevraždu, jak potvrdil Rosenberg, ale tím více by uspíšil exekuce ještě většího počtu Židů a kněží. Nechybí svědectví o nepřátelství nacistů vůči katolické církvi během 2. světové války. Uvedeme zde jedno z nich. Martin Bormann, Hitlerova pravá ruka, adresoval v roce 1942 velitelům administrativních okruhů oběžník, ve kterém čteme:

Koncepce národních socialistů a křesťanstva jsou neslučitelné. Křesťanské církve stavějí na lidské ignoranci a snaží se udržovat lidi v nevědomosti v co nejširším prostředí, protože vědí, že jen tak mohou udržet svou nadvládu. Národní socialismus se opírá naopak o vědecké základy…Je třeba eliminovat všechny struktury, které by mohly jakýmkoliv způsobem působit na lidi a mohly by ztěžovat nebo dokonce oslabit vliv, jaký musí vyvíjet výlučně Vůdce pomocí národně socialistické strany.

V této situaci zvolil Pius XII. cestu evangelia: Po ovoci jejich poznáte je. Nemluvil, ale konal. Vatikánské archivy jsou plné svědectví o pomoci, jakou apoštolské nunciatury a jiná papežská diplomatická zastupitelstva poskytla Židům v takových zemích jako Maďarsko, Slovensko, Rumunsko či Turecko. Počínaje intervencí u místních úřadů a pomocí emigrantům konče pomáhala církev Židům ohroženým v emigraci. Sloužily k tomu falešné dokumenty a výpisy z matrik křtů. Židovský historik Emil Pinchas Lapide jednoznačně potvrzuje: Pius XII. a Apoštolský stolec, nunciové a celá církev zachránili od jisté smrti během 2. světové války 700–850 tisíc Židů (srov. týdeník Niedzela z 29. března 1998).

Vděčnost těch, kteří přežili

Byla si toho vědoma největší židovská střediska a organizace. 9. srpna 1944 apoštolský delegát v Maďarsku informoval Vatikán, že největší organizace sdružující americké Židy – America Jewish Committee a Committee to save the Jews of  Europe – vyslovila papeži Piu XII. hlubokou vděčnost za jeho angažovanost v záchraně Židů v Maďarsku. O rok dříve v únoru 1943 napsal arcibiskup Cassulo, apoštolský nuncius v Rumunsku, do Vatikánu. Vůdce izraelské jednoty v Rumunsku… přišel již dvakrát, aby mi poděkoval za ochranu, jakou Apoštolský stolec zahrnul jeho souvěrce. Prosil mě, abych předal Svatému otci výraz vděčnosti od celého společenství za oporu, kterou v těch těžkých dobách našlo v nunciatuře. Ve stejné době informoval představitel Vatikánu v Chorvatsku, že rabín Záhřebu mě prosil, abych vyjádřil nejupřímnější poděkování Apoštolskému stolci na účinnou pomoc při přepravě skupiny židovských dětí. V podobném duchu se nese list apoštolského delegáta z Turecka (byl jím pozdější papež Jan XXIII.), který 22. května předal papeži poděkování židovské obce za „úspěšný výsledek intervence ve věci Židů ze Slovenska“. Herzog, velký  rabín Jeruzaléma, v dopise adresovaném Piu XII. ze dne 19. července 1943 děkuje Svatému otci za úsilí, které „vyvolalo pocity vděčnosti v srdcích milionů lidí“. Tentýž rabín 22. listopadu vyslovil papeži svoje nejsrdečnější poděkování a vysoké ocenění za postoj, který byl tak nakloněn Izraeli, i za tak velmi cennou pomoc, kterou katolická církev poskytla židovskému národu ve chvílích nebezpečí. Zasloužil by si taková poděkování „Hitlerův papež“, „papež, který mlčel“, nebo to byl papež, který prokazoval dobro navzdory všem těžkostem?

Pramen: P. Blet, Pius XII. i druga wojna światowa v tajnych archiwach watykańskich, Katovice 2000 s. 215–300.

Z Miłujcie się 3/2004

přeložil -lš-

(Redakce upozorňuje na knihu Pius XII. a druhá světová válka ve světle vatikánských archivů. Vydalo ji Nakladatelství Matice cyrilometodějské v Olomouci, 336 str.)

Grzegorz Kucharczyk