Než postoupíme dále, měl bych podotknout, že zde nebudu vznášet otázku, jestli Kristus mohl činit všechny tyto věci proto, že byl Bohem, nebo také proto, že byl dokonalým člověkem. Můžeme se totiž domnívat, že kdyby člověk nikdy nepadl, všichni lidé by mohli činit podobné věci. Budiž přičteno ke cti křesťanství, že na tuto otázku můžeme odpovědět: "Na tom nezáleží." Ať byla moc člověka, který nepadl, jakákoli, je zjevné, že moc člověka spaseného bude téměř neomezená... Nekoná-li Kristus své zázraky tak, jako je mohl konat před svým pádem starý člověk, pak je koná jako nový člověk, jako každý nový člověk poté, co byl spasen.
...přikročme k první skupině zázraků, k zázrakům plodnosti. Prvním z nich je přeměna vody ve víno na svatbě v Káni Galilejské. Tento zázrak prozrazuje, že je přítomen Bůh veškerého vína. Víno je jedno z požehnání seslaných Jahvem: On je skutečný, nikoli falešný bůh Bakchus. Každý rok, v souladu s řádem přírody, vytváří Bůh víno. Vytváří ho tím, že stvořil rostlinný organismus, který přeměňuje vodu, půdu a sluneční svit ve šťávu, která za příhodných podmínek zkvasí ve víno. Takto v určitém slova smyslu Bůh neustále přeměňuje vodu ve víno, protože víno, tak jako všechny nápoje, je vlastně upravenou vodou. Jednou jedinkrát Bůh, tentokrát vtělený, zkracuje tento koloběh a vytvoří víno v jediném okamžiku: namísto měchů přikáže přinést vodu do kamenných nádob na očišťování. Ty nádoby jen použije k tomu, co vlastně dělá stále. Zázrak spočívá jen ve zkrácení procesu, výsledek, k němuž vede, je však událostí obvyklou. Pokud se taková věc stane, víme, že to, co vešlo do přírody, není nějaký proti-přírodní duch, nějaký Bůh, libující si v tragédiích, slzách a postech pro ně samotné (jakkoli je může připustit či vyžadovat pro zvláštní záměry), ale že je to Bůh Izraele, který po staletí dával víno, aby jím potěšil lidská srdce.
Další zázraky, které spadají do této kategorie, jsou dvě zázračná nasycení. Zahrnují rozmnožení malého množství chleba a ryb ve spoustu chleba a ve spoustu ryb. Jednou pokoušel satan Ježíše na poušti, aby proměnil kámen v chleba. On tento návrh však odmítl: "Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce." Snad nebude opovážlivé domnívat se, že se prostě přímá proměna z kamene na chleba nezdála být Synovi zcela v souladu se zděděným stylem. Proměnit kousek chleba v koše plné chlebů, to je něco docela jiného. Každý rok proměňuje Bůh malé zrno obilí v mnoho zrn: semeno je zaseto: následuje zvýšení počtu. Podle módy, která panuje, pak člověk říká: "To jsou přírodní zákony", či "To je Ceres, to je Adonis, to je Král obilného zrna." Ale zákony přírody jsou jen schemata: nic z nich nevzejde, dokud nemohou, dá-li se to tak říci, převzít vesmír jakožto prosperující podnik. Pokud jde o Adonise, žádný člověk nám nemůže říci, kde zemřel nebo kdy znovu povstane. Zde, v nasycení pěti tisíců, je Ten, kterého jsme nevědomky uctívali, skutečný Obilný Král, který jednou zemřel a jednou vstal, a to v Jeruzalémě za dnů Pontia Piláta.
Zázraky uzdravení, ke kterým se nyní dostáváme, se mezitím ocitly ve zvláštním postavení. Lidé jsou ochotni připustit, že se mnohé z nich staly, přiklání se však k pochybám ohledně jejich zázračnosti... Aniž bychom museli detailně zkoumat, která uzdravení musejí být považována za zázračná (nehledě na jejich přijatelnost vzhledem ke křesťanské víře), můžeme naznačit, jaký typ zázraku vlastně ztělesňují. Jeho povaha může být snadno skryta díky poněkud magické moci, kterou mnozí lidé přičítají obyčejnému a lékařskému uzdravování. V určitém smyslu však žádný lékař nikdy nic nevyléčil. Sami lékaři budou první, kdo s tímto názorem vyjádří svůj souhlas. Kouzlo nespočívá v lékařství, ale v pacientově těle - ve vis medicatrix naturae, v regenerační či sebeopravné energii přírody. Léčebná kůra ve skutečnosti napodobuje přírodní funkce nebo jen odstraňuje to, co jim brání. Z pohodlnosti říkáme, že ránu léčí lékař či mast, v určitém smyslu se však každá rána léčí sama: na mrtvole se žádná rána nezahojí. Tatáž mystická síla, které říkáme gravitace, když vede po svých drahách planety, a biochemie, když uzdravuje živé tělo, je bezprostřední příčinou každé obnovy. A tato energie vychází vposledku z Boha. Všechny, kdo jsou léčeni, léčí On, a to nikoli pouze v tom smyslu, že jeho prozřetelností je nemocnému poskytnuta lékařská péče a zdravé prostředí, ale také v tom smyslu, že přímo jeho vlastní tkáně jsou opravovány sestupující energií, která proudí z něho a zásobí celý přírodní systém. Tuto energii náhle On, který se setkal s lidmi, zviditelnil při uzdravování nemocných v Palestině. Proces, který obecně přičítáme přírodním zákonům, Apollónovi nebo Esculapovi, náhle odhalil sám sebe. Síla, která vždy spočívá za každým uzdravením, se vložila do jeho úst a do jeho rukou. Odtud pak pochopitelně pramení zdánlivá náhodnost zázraků tohoto typu. Je marné stěžovat si, že On uzdravuje ty, se kterými se náhodou setká, a nikoli ty, se kterými se nesetká. Být člověkem totiž znamená být na jednom místě, a nikoli zároveň na jiném. Svět, který by ho nepoznal jako všudypřítomného, byl zachráněn tím, že se On učinil lokálním.
Všechny zázraky, o nichž jsme doposud mluvili, jsou zázraky starého stvoření. V každém z nich vidíme Bohočlověka, jak nám zprostředkuje to, co již Bůh přírody vykonal ve větším měřítku. V další skupině zázraků, v zázracích vlády nad anorganickou přírodou, nalezneme některé zázraky starého i nového stvoření. Když Kristus utiší bouři, dělá to, co Bůh jíž předtím udělal mnohokrát. Bůh učinil přírodu takovou, že jsou v ní bouře i bezvětří; v tomto smyslu to byl Bůh, kdo všechny bouře nakonec utišil (kromě těch, které zuří právě v tomto okamžiku). Není právě filosofické, pokud jsme již jednou přijali Velký zázrak, odmítat utišení bouře. Skutečně není obtížné přizpůsobit povětrnostní podmínky zbytku světa tomuto jedinému zázračnému utišení. Já osobně mohu utišit bouři ve svém pokoji tak, že zavřu okno. Příroda s tím musí naložit tak, jak nejlépe dovede. A můžeme si být jisti, že jí to nečiní vůbec žádné potíže. Celý její systém je dalek toho, aby byl vyveden z rovnováhy (což si o účinku zázraků myslí někteří nervózní lidé); novou situaci stráví tak snadno, jako slon stráví kapku vody. Jak už jsem se zmínil, příroda je vynikající hostitelka.
Kráčí-li však Kristus po hladině, jedná se o zázrak nového stvoření. Bůh neučinil starou přírodu, to jest svět před vtělením, takovou, aby v ní mohla voda nést lidské tělo. Tento zázrak je předzvěstí přírody, která je dosud v budoucnosti. Nové stvoření se prolamuje do našeho světa. Na chvíli to vypadá, jako by se chtělo začít mezi námi šířit: na chvíli dva lidé žijí v novém světě. Svatý Petr kráčí také po vodě - jeden, dva kroky - pak ho víra opouští a on se topí. Je zpátky ve staré přírodě. Ten chvilkový záblesk, to byla sněhová vločka zázraku. Sněhové vločky ohlašují, že jsme se přehoupli do nového roku. Přichází léto. Je to však ještě daleko, i když sníh, který nám nový rok zvěstoval, bude padat jen malou chvíli.
z knihy C. S. Lewis: Zázraky, Návrat domů, Praha 1999, str. 154-163
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára