Nepřičítejte Římu více autority, než kolik kdy měl mít. Ježíš řekl Petrovi, aby posiloval bratry ve víře (viz L 22,31–32). Ježíš neřekl Petrovi nic o tom, že by je měl posilovat v lásce či naději. Úlohou římského biskupa je udržovat nás spjaté v tradici víry. V lásce nás posilují například trpící tohoto světa. Naději nám poskytují proroci – prorocká hnutí a komunity. Když toto všechno naložíme na Řím, říkáme si o zklamání. Jakmile jsem schopen přijímat centrální, viditelný a důležitý dar Říma a zároveň vím, že Řím nemá všechny dary, pak se kvůli Vatikánu nepotřebuji už tak hněvat a být jím zklamán. Pokračuji ve svém životě křesťana. Doufám, že jsem natolik svobodný, abych řekl své ano a dopřál Římu sluchu, nakolik je nutno. Mám ale i svůj život modlitby. Mám své svědomí; mám své studium Písma, jímž jsem prošel s františkánskou komunitou, učenci a se svým laickým společenstvím. Musím důvěřovat tomu, co tady slyším. Musím důvěřovat své vnitřní autoritě jako doplňku autority vnější. Jak to říká kardinál Newman: „Připiji papeži, ale nejprve připiji na lidské svědomí.“ Modlím se za to, aby se obojí překrývalo co nejvíce. Ale když tomu tak není, vracím se k modlitbě a k jiným moudrým lidem. A proto potřebujeme moudré a autenticky poslušné lidi, jako je Charles Curran, Dorothy Day či arcibiskup Hunthausen, aby nám pomáhali formovat naše svědomí. Prvním principem tradiční katolické morálky je, že „člověk musí následovat své svědomí“.
Richard Rohr, z Catholic Agitator, “Creative Dissent”
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára