Dechiffrování [dešifrování] jesť umění tajné písmo rozlušťovati. Tajné písmo jest dvojího druhu, p í s m o n e v i d i t e l n é a písmo psnané jinými známkami nežli písmeny (ch i f f r a m i, v. C h i f f r e). Tudíž jesti spůsob rozluštění tajného písma dvůj, jeden ch e m i c k ý, druhý l i n g u i s t i c k o - f i l o l o g i c k ý. Chceš-li se přesvědčiti, zdali na bílém papíře o kterém se domýšlíš, že n e v i d i t e l n é p í s m o na sobě nese, skutečně něco psáno jest, udělej následující zkoušky v tomtéž pořádku, jak zde uvedeny jsou, po sobě: 1. Drž papír proti světlu, zdali snad písmo prosvítá (stane se to, je-li papír b í l ý m inkoustem popsán). 2. Polož papír na arch ssavého papíru napojeného louhem ze dvou částí živého vápna a jedné části kamenky (aupigment) svařených ve vodě, a ponech ho tam as půl hodiny. 3. Drž papír nad žhavým uhlím. 4. Polož ho na půl hodiny do čisté vody. 5. Usuš papír a posyp jej po obou stranách práškem z uhlí neb sazí, pak tento pomalu odfoukni. 6. Potři papír po obou stranách tence černidlem; písmo vyvstane a ukáže se černější. Neobjeví-li se písmo po žádné z těchto zkoušek, pak není zajisté nic tam napsáno. -- Písmo zřejmé sice ale ch i f f r o v a n é vyzpytuje se i bez klíče bystrým důmyslem pomocí všeobecných známek jednotlivých jazyků a pozorováním zevnější povahy slov v nich obsažených. Je-li spis psán písmeny sice obyčejnými, která však žádných slov a žádného smyslu nepodávají, tuť se jednotlivá slovce dohromady v jednu řádku srazí a pohlíží, zda by se slova jinak rozděliti dala, k. př. nedě le js izt ohon ic (t. j. nedělej si z toho nic). Nedá-li to smyslu, čte se písmo od pravé ruky k levé spůsobem řeči hebrejské k. př. jutamapaďubmehobs (t. j. s bohem buď a pamatuj). Jsou-li mezi písmeny jinaká znamínka vtroušena, musí se zkusiti s vynecháním jich v písmenech samých smysl vyhledati, proto že takové známky zhusta beze všeho významu jsou. ku př. ne[] de2 jm^ ese[] (t. j. nedejme se). Nedá-li písmo sestávající z obyčejných písmen žádného smyslu, čti s přeskáčkou vždy jednoho písmene, počínaje buď s prvním, buď s druhým, k. př. mfijpý ptřvístzenldi (t. j. milý příteli) aneb aplojsrlmytš emknce (t. j. poslyš mne). Nevede-li ani to k cíli, čti pouze třetí neb čtvrtá písmena, konečně vezmi jenom začáteční písmena jednotlivých slov, k. př. Sjod lva ákmn vhzz ahm mnoj uchdr (t. j. Sláva mu). Je-li i tento pokus marný, je to důkazem, že je psáno v jazyku jiném, nežli v kterém jsme to zkoušeli (tudíž nám neznámém), aneb že jednotlivá písmená (rovně chiffrám) nemají svého významu, nýbrž jakýkoliv jiný: musíť se tedy s nimi zacházeti, jakoby to chiffry byly. Je-li písmo psáno jakousi cizí abecedou, jest přečtení snadné, zaopatříme-li sobě sbírku rozličných alfabet, k. př. Ptejte se nme (t. j. ptejte se mne). Ve spisu psaném dvojí alfabetou musí se čísti každá pro sebe, proto že obyčejně jen jedna významná jest, k. př. Supldnifchbghy chozymmbfty (t. j. Sliby chyby). Kdo chceš p í s m o ch i f f r o v a n é rozluštiti, drž se následujících pravidel: 1. Každé slovo musí míti aspoň jednu samohlásku (v slovanštině i polohlásku l neb r); tyto se musí nejdříve vyhledati. 2. Jsouť slova sestávající jen z jednoho písmene (monogramm) neb ze dvou (bigramm) neb ze tří (trigramm); počet prvních dvou je nepatrný, třetích aspoň lehce dostižitelný: tato slova dají se nejlehčeji vyhledati a přečísti. 3. V jednotlivých jazycích se jistá samohláska a jistá souhláska nejčastěji objevují (k. př. v češtině i, v němčině e a n), jiná často, jiná opět buď zřídka, buď skoro nikdy (ku př. x). 4. Některé řeči užívají zdvojených hlásek (Zwillingsbuchstaben, aa, ll, ss atd.), jiné nikoli. 5. Počet písmen je nejméně 20, ale sahá v některých řečech až přes 30; dle toho dá se poněkud souditi o řeči, nížto spis psán jest. Objevení jazyka jest při rozlušťování úlohou nejprvnější a nejdůležitější. Jestiť k tomu potřebí úplné známosti jazyka jak se stránky lexikální tak i grammatické. Povšechné známky jednotlivých řečí jsou: l a t i n s k á má 23 písmen, velmi málo zdvojených hlásek, ale mnoho monogrammů, bigrammů a trigrammů; f r a n c o u z s k á 23 písmen, mnoho mono-, bi- a trigrammů a velmi zřídka zdvojené hlásky; i t a l i a n s k á 20 písmen, mnoho zdvojených hlásek, mnoho dlouhých a mnoho krátkých slov ; a n g l i c k á 24 písmen, velmi málo monogrammů a mnoho zdvojených hlásek, zvláště na konci slov ; ř e c k á 24 písmen, mnoho mono-, bi- a trigrammů a velmi málo zdvojených hlásek, zvláště na konci slov ; ř e c k á 24 písmen, mnoho mono-, bi- a trigrammů a velmi málo zdvojených hlásek; n ě m e c k á má 24 neb 25 písmen, zřídka monogrammy, mnoho zdvojených hlásek, zvláště v prostředku a na konci slov stojí zhusta h. Čeština (a slovanština vůbec) má mnoho monogrammů (a, i, k, o, s, u, z) a bigrammů (ač, ach, aj, an, as, ať, až, ba, co, či, čí, do, ej, ha, he, ho, já, je, ji, jí, ke, ku, ký, má, mě, mi, mu, my, na, ne, ně, ni, ní, nu, ob, oč, od, ok, on, oň, os, ou, po, se, si, ta, tě, té, ti, to, tu, ty, uč, um, už, úd, úl, úp, ve, vy, za, ze, že) a zvláště trigrammů, veliký počet písmen (zvláště když se á, é, í, ó, ú, ů, ý, č, ď, ň, ř, š, ť, ž, ch vyznačí zvláštními znamínky - nikoli složenými jako cs, ss, rz atd.), vedlé samohlásek tvoří se slabiky též pomocí polohlásek (l, r) a měkkého ě jiným jazykům neznámého; s e nepočíná žádné slovo (leda cizí), není též žádné zdvojené hlásky (leda nahodilým sloučením, jako: bylli, poddaný). Mnohem těžší jest rozluštění, když nejsou jednotlivá slova oddělena, nýbrž všecko dohromady psáno, pak když je písmo převrácené, tak že se musí čísti od pravé ruky k levé. Pokus rozluštiti chiffrované písmo v češtině podán v Lumíru (1858 č. 9). Jsouť také chiffrovaná písma n e r o z l u š t i t e l n á, která všemu namáhaní vzdorují (v. Ch i f f r e). Nejvyššího stupně vědeckosti dosáhlo d. rozluštěním egyptských hieroglyfů i písma hieratického a demotického, pak písma klínového (v Assyrii a Babylonii); nápisy starofrygické a etruské čekají na neunavného badatele. Mch.
z Maloch, A. V.: Riegrův slovník naučný, 1863, II. díl, Heslo: Dechiffrování, s. 103,
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára