štvrtok, 20. októbra 2011

Citát dňa - Jezuita A. Kajpr o Legende o Veľkom Inkvizítorovi


Spojování pólů 

Čtenáři jistě znají slavnou Legendu o velkém inkvizitorovi z Dostojevského románu Bratři Karamazovi. Kristus v ní přijde po druhé na svět, přijde v pro­stém, nenápadném zevnějšku do španělské Sevilly, kde se toho dne právě ko­nalo velké upalování kacířů. Lid poznává Krista, jenž se zase snaží zmírňovati lidskou bídu soucitem svých zázraků. Velký inkvizitor Ho však dá zatknout a pak, ve vězení, s ním vede otřesně hrůzný rozhovor. Inkvizitor se snaží vyložit, že Kristus zdůrazňováním duchovosti svého evangelického poselství neprospěl lid­stvu, že mu lépe rozumí a prospívá ten, kdo dělá ústupky jeho smyslnosti, jeho slabostem, kdo ustupuje pokušením, která kdysi Satan sugeroval Kristu samot­nému a která vždy a znovu opakuje. Ačkoliv žádný jezuita nebyl nikdy členem inkvizice, má se přece jenom za to, že Dostojevského Velký Inkvizitor ztěles­ňuje „jezuitskou karikaturu náboženství", s kterou od staletí operovali odpůrci řádu zprava i zleva.
Romano Guardini se také zabýval Dostojevským a legendou o velkém Inkvizitoru. A řeší ji velmi originálně: Inkvizitor má pravdu, odpovídá, protože Kristus, jak jej legenda líčí, není pravý Kristus. Je to nesprávný problém, pro­tože předpokládá jen výši aníži, buď jen ideál dokonale uskutečněný, nebo úplné zapření a překroucení ideálu. Skutečná lidská existence se však neskládá pouze z těchto krajností, nýbrž z nekonečného vlnění a pronikání prvku svatého a ne-svatého, prvku Božího a prvku nevědomosti a hříchu. Křesťanství, jak je před­stavuje Kristus v Dostojevského legendě, je křesťanství bez vztahu k skutečnému lidství, bez vztahu lásky k skutečnému světu. Guardini píše: Ztotožniti křes­ťanskou skutečnost s křesťanským ideálem, odmítnouti možnost stupňování, při­bližování, pokroku je vlastně vzpoura proti Bohu, jenž je Bůh lásky a pokory, tj. Bůh skutečnosti." Je to zároveň pokušení k vzpouře proti církvi, které se po­tom vyčítají nejrůznější a nejprotilehlejší „zrady", a to vždycky proto, že se ne­chce vidět skutečnost, jak ji posvětil Kristus.
Právě tedy naše nazírání na církev by se mělo utvářet podle toho. Církev jesvatá, je neomylná ve věcech víry a mravů, když o nich slavnostně, definitivně rozhoduje. A přece také je to společnost lidská, která i k svým nejsvatějším dog­matům se dopracovává lidským, mnohdy velmi nesvatým hledáním, lidskými spory, do nichž zasahují mnohdy nejdémoničtější vášně. Církev je svatá, bož­ská, a přece je také lidská. A žádnou z těchto dvou stránek nelze zapomínat. Je dobře zdůrazňovat jej í božskou nepomíjej ícnost a nepřemožitelnost tam, kde ma­lomyslnost podlamuje chuť k práci, ale stejně tak je třeba poukazovati na její po­zemskou stránku, kde by přílišné dovolávání se božské absolutnosti mohlo vésti k bludnému názoru, že již netřeba hledat hlubšího pochopení pravd, že netřeba se stále přizpůsobovat proudu času, že netřeba bojovat s lidskou pohodlností a slabostí, která proniká všechny členy církve a může ochromit velmi povážlivě její činnost. Protože Kristus je pravý člověk, je církev společnost pravých lidí, a proto nelze při rozvíjení jejího života opomíjeti žádné lidské psychologie, nutno počítati se všemi lidskými vlastnostmi, dobrými i špatnými.
Mimo to její učení, i nejsvětější, může v myslích jednotlivců prodělati velmi nebezpečné znetvoření, jemuž lze zabránit jen neúnavným stálým dozorem, stá­lým opravováním. Ochabne-li tento dozor, toto opravování, může dojíti k ne­příjemným důsledkům, za něž pak skutečně lze jakýmsi právem přičítati vinu církvi. Právě proto, že není pouze božská, není snad ani nechybující. Jen její Hlava, Kristus sám, následkem své naprosto jedinečné osobní jednoty s Osobou Slova, je prost všeho hříchu. Církev není prosta vad, přičemž ovšem může hrdě připomínat, že má dosti vlastních sil k jejich překonávání a že má Boží přislí­bení, že v ní její vady nikdy nenabudou převahy. Pro tato přislíbení a pro tyto vnitřní poklady k ní musíme lnout celou svou bytostí a přece nepotřebujeme za­vírat oči před jejími slabostmi. Chybuje-li člen církve, nelze zajisté říci, že za to ostatní mohou tak málo, jako může nájemník z pátého patra za to, spáchal-li ná­jemník z přízemí vraždu. Ti nájemníci se třeba vůbec neznají, nemají spolu vů­bec nic společného, leda střechu, pod níž se náhodou sešli. Naproti tomu nemá církev takřka jiného důvodu existence, než aby duchovně a mravně vytvářela své členy. Zákony a cesty každého takového duchového působení jsou strašně tajemné, nevypočitatelné, přesto však byly vždy úspěchy vychovaných také slá­vou vychovatelů, stejně však jejich selhání vrhalo určitý, i když těžko defino­vatelný stín na ty Jejichž vliv na ně působil. Skutky byly vždy rozeznávací znám­kou členství církve. „Po tom svět pozná, že jste moji učedníci," říká Kristus Pán sám. A tím více to platí o skupinách a vrstvách a o ideologických prouděních v církvi. Např. posvátná úcta k tradici, jež je nezbytnou složkou povahy opravdu katolické, může se přesto zvrhnout v nezdravý konzervatismus, jenž pak vede až k nehybnosti a k naprostému odcizení se vlastní době a vlastní zemi. Zdů­razňování osobní zodpovědnosti může vést k nezájmu o společenství a nezdra­vému spoléhání na vlastní síly, stejně však tomu může býti naopak. Kolik může být takových zhoubných, osudných jednostranností, a často to může být proto, že ochabl opravující dozor autentických strážců ryzosti víry. A jen tehdy, bu-deme-li ve svém nazírání na církev spojovat správně její prvek božský s prvkem lidským, spojíme zároveň sebevědomí věřících, kteří jsou přesvědčeni, že brány pekelné nikdy nenabudou vrchu, se svou horlivostí apoštolů, kteří vědí, že i křes­ťan se musí neúnavně probojovávat k výšinám překonáváním všech slabostí a chyb, jež jsou neodlučitelny od přirozenosti lidské, zraněné dědičným hříchem. A tak z toho všeho plyne, jak málo by měl pravý katolík náležet k oněm li­dem, kterých je bohužel dnes tolik, totiž k lidem, kteří vidí na světě jen dva tá­bory: bílých nebo černých, dobrých nebo zlých. Takové dělení musí nutně dříve nebo později vést k válce, ba musilo by z války učinit trvalý stav. Pravý katolík je však vždy nositelem pravého míru.



Z knihy Adolf Kajpr, Svědectví doby, Praha: ČKA, 1993, ss.94-96,

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára