sobota 31. decembra 2011

Citát dňa


„Elie Wiesel popsal strašlivou popravu oběšením, které byl svědkem v Osvětimi během druhé světové války. Nejhorší bylo, když věšeli dva dospělé a malého chlapce, který byl miláčkem všech. Všichni museli nastoupit a stát se svědky jejich usmrcení. Ty tři oběti postavili na židle. Tři krky vsunuli najednou do oprátek. „Ať žije svoboda,“ volali dospělí. Ale to dítě bylo zticha. „Kde je Bůh? Kde je?“ zeptal se někdo za mnou. Na znamení velitele tábora ty tři židle převrátili. V celém táboře nastalo úplné ticho. Na obzoru zapadalo slunce. Pak jsme všichni museli defilovat kolem. Ti dva dospělí už nebyli naživu. Jejich zmodralé zduřelé jazyky visely ven. Ale třetí provaz se pořád hýbal; protože dítě bylo příliš lehké, bylo stále naživu...Zůstal tam takhle více než půl hodiny, v zápase mezi životem a smrtí, umíraje před našima očima v pomalé agónii. A my se mu museli dívat do tváře. Když jsem ho míjel, jěště žil. Jeho jazyk byl stále červený, ještě neměl skelné oči. Slyšel jsem, jak se kdosi za mnou ptá: „Kde je teď Bůh?“ A já uvnitř slyšel hlas, který mu odpovídá: „Kde je? Tady je – visí tady na té šibenici.“
Někdy musíme s lidmi sdílet jejich utrpení, které se jeví zbytečné, nesmyslné a bezdůvodné. Podobnými chvílemi můžeme projít i my sami. Někdo, koho milujeme, může právě v nejlepších letech umírat na rakovinu nebo můžeme přijít o dítě při nehodě. Náhle se nám náš život může zdát zničený a beze smyslu. Zrovna v této chvíli sdílíme hrůzu smrti v Iráku. Někdo by se mohl zeptat: „Proč? Proč? Kde je teď Bůh?“ A může nás vyděsit, že na to neumíme odpovědět. Všechna zbožná slůvka, která nám přicházejí na mysl, znějí hůř než ticho. Můžeme udělat jen jedinou věc, být zde a věřit, že Bůh je zde také.
Primo Levi, italský Žid, byl také v Osvětimi. Líčí, jak jednoho dne šílel žízní a vtom uviděl překrásný rampouch. Natáhl se, aby ho ulomil a ocucal, ale zakázal mu to strážný. Levi říká: „Warum? Proč?“ A strážný odpověděl: „Hier ist kein warum. Tady není žádné proč.“ Každý z nás může zažít okamžiky, které jsou nesmyslné, kdy není žádné proč nebo proto. Ale nehledejme jednoduché odpovědi. Bylo by rouháním nabízet vysvětlení. Jediné, co můžeme udělat, je věřit, že Bůh je zde.“


z knihy Timothy Radcliffe, OP, Sedm posledních slov, Praha: Krystal OP, Edice Dominicana, 2006, s.38-9

piatok 30. decembra 2011

Citát dňa - Problematické Meno ruže

So záujmom som si prečítal informácie z pera Denisy Valachovej o živote za kláštornými múrmi (História 7 – 8). Ide o vyvážený a zaujímavý článok, detailne opisujúci rôzne aspekty rehoľného života. Uprostred kvalitného textu však veľmi rušivo pôsobí ilustračná fotografia z filmu Meno ruže, ktorý podľa komentára “výstižne zachytáva atmosféru života v stredovekých kláštoroch“.
Nuž, zdá sa, že tvorcovia tohoto filmu „vystihli“ skôr očakávania mediálneho trhu než historickú
realitu. Kým Denisa Valachová čitateľovi približuje spolužitie mníšskej komunity, spomínané filmové dielo ho jednoznačne paroduje.
Nemožno však uprieť, že tento mediálny koktail namixovali naozaj šikovne: kriminálna zápletka v ponurom stredovekom kláštore, nechutné a odpudzujúce vraždy, erotické iskrenie medzi novicom a domnelou bosorkou, všetko v spoločnosti vyšinutých, úchylných mníchov – takto namiešaná zmes nemôže nebyť zárukou vysokej diváckej úspešnosti. „Aká ujma spáchaná na menej vzdelaných divákoch,“ konštatoval Massimo Introvigne, talianský expert na náboženské hnutia. „Kto z nich si po pozretí Mena ruže ešte spomenie, akým prínosom boli pre Európu práve benediktíni? Kto ešte ocení nimi sprostredkované poklady kultúry či technické i poľnohospodárske poznatky – a to v stáročia budovaných kláštoroch ako ohniskách vzdelanosti a útočiskách pre chudobných?“ Isteže, režisér disponuje právom na umeleckú slobodu, v rámci ktorej zobrazuje deje, osoby i udalosti podľa svojho slobodného uváženia. Problém nastáva, keď sa obeťou tejto licentia poetica stanú konkrétne, v minulosti naozaj žijúce osobnosti. ako dnes už málokoho presvedčíte, že Mozart v skutočnosti nebol celkom ako Formanov Amadeus, rovnako ťažko vymažete z fantázie filmového konzumenta predstavu krvilačného a krutého inkvizítora Bernarda Guia. Spomnaný Massimo Introvigne po talianskej premiére Mena ruže takéto stvárnenie postavy zásadne spochybnil, keď skonfrontoval filmovú fikciu s historickou skutočnosťou. 
Prvá scéna: Bernardo Gui dolapí na kláštornej chodbe domnelú čarodejnicu a chytá ju za rameno s tajomným znamením. Lenže Gui i ďalší inkvizítori jeho éry sa čarodejníctvom zaoberali minimálne, keďže to spadalo do kompetencie biskupov, s výnimkou herézy. A neraz sa stávalo, že práve inkvizítori oslobodzovali ženy obvinené z bosoráctva civilnými tribunálmi. 
Druhá scéna: Gui sa svojvoľne vyhráža mučením bez vážnejšieho dôvodu, ako zvrchovaný pán situácie. V skutočnosti však inkvizícia 14. storočia – na rozdiel od civilných súdov – používala mučenie zriedkavo. Navyše, na základe dekrétu pápeža Klementa V. z roku 1311 inkvizítor nemohol v tomto smere rozhodovať sám – jeho povinnosťou bolo proces zastaviť a zostaviť špeciálnu komisiu, ktorej súčasťou musel byť aj miestny biskup či jeho delegát. Netreba zdôrazňovať, že miestny biskup vnímal inkvizítora často ako svoju konkurenciu a v komisii mu bol tvrdou opozíciou.
Tretia scéna: Bernardo v priebehu niekoľkých hodín vynesie rozsudok bez akejkoľvek možnosti odvolať sa či obhajoby, ba vyhlasuje, že „ktokoľvek napadne rozsudok inkvizítora, sám je heretik“. V skutočnosti práve inkvizícia 14. storočia vynašla tzv. consilium – 30 – 50-člennú porotu, často vystupujúcu na obhajobu súdenej osoby. Súdení mali tiež právo predvolávať si svedkov a odvolávať sa až do Ríma.
Štvrtá scéna: Rozsudok je vykonaný okamžite po jeho vynesení a tí, ktorí sa k vine priznali – medzi nimi aj dementný Salvatore -, sú upálení, čo priamo a bezprostredne organizuje dominikánsky inkvizítor. V skutočnosti v inkvizičnom procese mohli byť kajúci previnilci odsúdení iba na nižšie tresty, psychicky narušené osoby vôbec nesúdili, pričom inkvizítori popravy nikdy osobne neorganizovali.
Piata scéna: Ľud sa napokon vzbúri a Bernarda zavraždí. Lenže historici – aj zjavne naladení proti Cirkvi – nepopierajú, že inkvizícia bola inštitúcia populárna, keďže ich chránila pred nebezpečnými katarmi a dolciniánmi. Konkrétne Bernardo Gui pokojne zomiera ako biskup diecézy Túy a Lodéve roku 1324. Najnovšie výskumy poskytli štatistiku, podľa ktorej z 930 procesov, ktorým Gui predsedal, bolo 42 odovzdaných svetskej moci, 139 oslobodených, ostatných postihli iné, mierne tresty. Podľa Katolíckej encyklopédie je Bernardo Gui, „pre svoju širokú, najmä dejepiseckú spisbu, typickú obsažnosťou a presnosťou, pokladaný za jedného z najdôležitejších historikov prvej polovice 14. storočia a za najvýznamnejšieho stredovekého historika dominikánskeho rádu“.
ThDr. Jozef Haľko, Bratislava

List bol uverejnený v časopise História, č.9-10, roč.2004, s.55-56

štvrtok 29. decembra 2011

Citát dňa


„Ježíš prosí o odpuštění nejen kvůli tomu, co provádějí jemu. Není křížován sám. Po jeho levé a
pravé ruce visí další dva lidé. Zastupují ty miliony lidí, které jsme během dějin ukřižovali.
Vzpomeňte jen na holokaust, na kterém tolik křesťanů nese vinu nebo se mu aspoň nesnažilo
zabránit. Papež Jan XXIII. se modlil:
Jsme si vědomi, že na našich čelech lpí Kainovo znamení. Po všechna staletí
leží náš bratr Ábel v krvi, kterou jsme prolili, nebo roní slzy, které jsme
způsobili tím, že jsme zapoměli na Tvou lásku. Odpusť nám prokletí, které
jsme falešně spojili se jménem Židů. Odpusť nám, že jsme tě podruhé
ukřižovali v jejich tělech. Protože jsme nevěděli, co činíme.
z knihy Timothy Radcliffe, OP, Sedm posledních slov, Praha: Krystal OP, Edice Dominicana, 2006  -  s. 21

streda 28. decembra 2011

Citát dňa

Arcibiskup Helder Camara z Recife v Brazílii měl hluboký smysl pro to, že ti nejchudší jsou jeho rodina. Pokud se doslechl, že někdo z nich byl nespravedlivě uvězněn, zatelefonoval na policii a řekl: „Slyšel jsem, že jste uvěznili mého bratra.“ A policie se začala velmi omlouvat: „Velice se vaší excelenci omlouváme. Nevěděli jsme, že je to váš bratr. Přijďte si ho prosím vyzvednout.“ A když si ho přišel arcibiskup na policejní stanici vyzvednout, namítali: „Ale vaše excelence, vždyť on nemá stejné příjmení jako vy.“ A Camara odpověděl, že každý chudý je jeho bratr nebo sestra."
z knihy Timothy Radcliffe, OP, Sedm posledních slov, Praha: Krystal OP, Edice Dominicana, 2006, s.33

utorok 27. decembra 2011

Citát dňa


Dejiny nám kladú za úlohu, aby sme stále znovu začínali svoju prácu, aby sme si nikdy nerobili ilúzie, že môžeme odpočívať na už dosiahnutom, a aby sme pokračovali novými cestami smerom k ešte nepoznaným veciam, o ktorých sa nám azda ani nesnívalo.
Giorgio Spini

pondelok 26. decembra 2011

Citát dňa - Jezuiti a ich prínos vede


z knihy Jonathan Wright: Jezuité (Misie, Mýty a dějiny), Praha, BBart, 2006, ss.192-204:
Ne vždy byly zjevné evangelizační snahy hlavní pohnutkou jezuitských vědců. A toto zjištění nás přivádí k postavě Maximiliana Hella, od roku 1756 ředitele observatoře vídeňské univerzity, který se ocitl za polárním kruhem roku 1769, tedy právě na konci desetiletí, během kterého byli jeho jezuitští druhové vypovězeni z větší části katolické Evropy. Dlel tehdy na opuštěném ostrově Vardo u severovýchodního pobřeží Norska – nikoli jako exulant, ale díky podpoře dánského krále Kristiána VII., aby tam pozoroval tranzit planety Venuše přes Slunce. Takové tranzity jsou velice vzácné – dochází k nim ve dvojicích v osmiletém rozpětí vždy po sto dvaceti letech -, byly však neobyčejně důležité pro každého, kdo chtěl co nejpřesněji vypočítat vzdálenost Země od Slunce. Na počátku osmnáctého století se odhady této podstatné vzdálenosti – nazýváme ji astronomickou jednotkou – pohybovaly mezi třinácti a osmnácti miliony kilometrů. Neuspokojivá situace, jak konstatoval sir Edmund Halley, ale napravitelná, soudil, pokud by astronomové spolupracovali na pozorování dvou příštích tranzitů Venuše v letech 1761 a 1769. Vycházel z představy, že budou-li pozorování prováděná z rozličných stanovišť pokud možno na celém světě – stanovišť s co nejpřesněji vypočtenou zeměpisnou šířkou i délkou – a zaznamená-li se naprosto přesně čas tranzitu Venuše, pak získáme číslo solární paralaxy, ze kterého vyplyne i spolehlivá vzdálenost Země do Slunce.
Za tímto účelem se roku 1761 angličtí a francouzští astronomové rozhodli na samém vrcholu sedmileté války riskovat přechod nepřátelských linií, a tak se John Winthorp vydal na Newfoundland, zatímco ostatní zamířili na Svatou Helenu, na Sibiř a Madagaskar, Charles Mason a Jeremiah Dixon se vydali do jižní Afriky. O osm let později, kdy byl Hell na ostrově Vardo, se pozorování prováděla mimo jiné v Hudsonově zálivu, Kalifornii, na Mauriciu a – díky kapitánu Jamesi Cookovi – i na Tahiti. Učinila se porovnání a střední vzdálenost Slunce byla vypočtená s jednoprocentní odchylkou na 149,7 milionu kilometrů.
Některým lidem však jistě neušlo, že Hell byl jezuita, který hned jak 11. října dorazil na Vardo, sloužil slavnostní Te Deum. Nepřátelé Tovaryšstva, kteří se na konci šedesátých let osmnáctého století těšili široké podpoře, přispěchali s prohlášením, že Hell své výpočty zfalšoval, a to navzdory skutečnosti, že Dánská astronomická společnost je ochotně publikovala. Toto obvinění se znovu opakovalo roku 1835, kdy Karl Ludwig Littrow nalezl ve Vídni Hellův astronomický diář a prohlásil, že v něm objevil do očí bijící vymazání a úpravy dat. Okamžitě se začalo tvrdit, že jezuitské podvody se nevyhnuly ani říši exaktních věd. Trvalo ještě téměř padesát let, než se podařilo Hella ospravedlnit, a to díky astronomu Simonu Newcombovi, který prohlásil, že jisté výmazy a úpravy v diáři musely být provedeny podle tehdejších znalostí v dobré víře, nikoli s cílem zkreslit výsledky. Je pravda, že Hell se dopustil nepřesností, ale Littrow na druhé straně uvažoval zaujatě.
-
Osobní sklony k antijezuitským postojům projevil také Samuel Johnson, který svého času prohlásil, že si uvědomuje „množství cest do nebe“, které, jak se zdá, katolická církev otevíra, ale že v jejich nastoupení mu brání jeho „zatvrzelá racionalita“. V raném nedokončeném překladu historie tridentského koncilu z pera Paola Sarpiho se Johnson pohotově ztotožňuje s divoce protipapežským postojem Benátčanů. Představu, „že papež je samotným Bohem zplnomocněn, aby vládl nad záležitostmi duchovními i světskými, že všechna knížata jsou jeho vazaly a že má právo libovolně rušit jimi vydané zákony“, pokládal Johnson za „urážlivou, ubohou, zhoubnou a absurdní“. Se zjevnou sympatií cituje Sarpiho názor, že „pro ztrestání Říma je nejpodstatnější zničit pověst jezuitů“.
Roku 1760 však Johnson obědval s jezuitou Rogerem Boškovičem, dubrovnickým rodákem, který sice tehdy právě přicestoval do Anglie, ale v napudrované paruce, kalhotách upnutých pod koleny a s bílými punčochami na nohou vypadal každým coulem jako typický džentlmen. Johnson se rozhodl, že s ním pohovoří o siru Isaaku Newtonovi, a to udělal velice dobře, protože Boškovič patřil k nejvzdělanějším a nejuznávanějším učencům své doby.
V Anglii tento jezuita prožil pár nepříjemných chvil: například když byl za svého pobytu v Cambridgi vyzván, aby se účastnil každoroční oslavy dne potlačení takzvaného prachového spiknutí, údajného pokusu katolíků o vyhození anglického parlamentu do povětří. Vcelku však byla jeho návštěva Anglie velice úspěšná. Jejím vyvrcholením byl 15. leden 1761, kdy byl Boškovič zvolen za člena Královské společnosti v Londýně. Podle vyjádření těch, kteří ho jmenovali, „svými znalostmi astronomie a ostatních přírodovědných oborů byl plně způsobilý stát se užitečným členem tohoto světově uznávaného tělesa“.
Je pravda, že existuje jen málo vědeckých oborů, které Boškovič ponechal bez povšimnutí. Jako astronom roku 1736 pozoroval tranzit Merkuru a roku 1748 sledoval v římské jezuitské koleji za přítomnosti tří kardinálů, padesáti prelátů a několika knížat zatmění Slunce. Významně přispěl k rozvoji hydrauliky, geometrie a matematické teorie pravděpodobnosti, pomohl přesvědčit Benedikta XIV., aby vypustil Koperníkovo dílo z indexu zakázaných knih, a dohlížel na vysoušení Pontinských bažin. Svými stavitelskými zkušenostmi se uplatnil při řešení problémů spojených se svatopetrským dómem a zvonicí milánské katedrály, Marie Terezie ho zase požádala o pomoc, když byla ohrožená statika císařské knihovny. Měl nesporný vliv na takové vědecké kapacity, jakými byli Faraday, Kelvin a Clerk Maxwell, a jeho atomová teorie se obecně pokládá za předchůdkyni moderní teorie pole a kvantové mechaniky. Díky takto nepřehlédnutelným úspěchům se dodnes o jeho původ mezi sebou přou Chorvaté, Srbové a Dalmatinci, ale bez ohledu na tyto malicherné balkánské tahanice astronomové nazvali jeden šestačtyřicet kilometrů široký měsíční kráter jeho jménem.
_
Boškovič byl v mnoha směrech výjimečným mužem. On sám považoval některé své jezuitské druhy za nedostatečně pokrokové, jiní ho zase na oplátku pokládali za nebezpečně avantgardního. Ve skutečnosti byl – stejně jako Hell a francouzští jezuité z roku 1685 – součástí trvalého přínosu Tovaryšstva do pokladnice světové vědy: nejen Boškovič, ale i Hell, Athanasius Kircher a Matteo Ricci a jednatřicet dalších jezuitských učenců dnes mají své krátery na Měsíci. A vskutku, jeden z úplně prvních podrobných plánů měsíčního povrchu – ten, ze kterého pocházejí dodnes známá jména, jako například Moře klidu, a který hrdě vystavuje muzeum Smithsonovy instituce ve Washingtonu – je dílem jezuity Giovanniho Battisty Riccioliho a zakládá se na zásadních astronomických pozorováních jeho jezuitského druha Franceska Marii Grimaldiho.
V osmnáctém století do omrzení opakované tvrzení, že jezuité ničím nepřispěli do studnice vědomostí lidstva, je prokazatelně chybné. Zasloužili se o vývoj kyvadlových hodin, pantografu, barometru, zrcadlového dalekohledu a mikroskopu; měli nemalý podíl na rozvoji vědních oborů, k jakým náleží například nauka o magnetismu, optice a elektřině. Popsali – v mnoha případech dříve než jiní – barevné pásy na povrchu Jupitera, mlhovinu Andromedy a Saturnovy prstence. Teoreticky uvažovali o krevním oběhu (nezávisle na Harveyovi), o teoretické možnosti létání, o způsobu, jakým Měsíc působí na příliv a odliv, a o vlnové povaze světla. Hvězdné mapy jižní hemisféry, matematická logika, opatření proti záplavám na Pádu a Adiži, zavedení znamének plus a minus do italské matematiky – to vše byly typicky jezuitské výdobytky. Tak významné kapacity, jakými byli Fermat, Huygens, Leibniz a Newton, řadili jezuity mezi své nejcennější korespondenty.
Jezuitská věda nebyla vždy populární. Když Kryštof Clavius dozíral roku 1582 na zavedení gregoriánského kalendáře, rozlícené davy po celé Evropě kamením útočily na jezuitské domy, protože jim zazlívali, že kvůli astronomické přesnosti „ukradli“ světu deset dnů. Někdy se stávalo, že vědecká ctižádost jezuitů byla větší než jejich praktické zkušenosti. Tak například Bartolomeu de Gusmao byl tak trochu za blázna, když se roku 1709 pokusil předvést portugalskému dvoru let horkovzdušným balónem (s vervou se vrhl z věže, ale nebyl dost obratný, aby vzlétl, a dokonce se mu podařilo zapálit část královského paláce), ale desítky jezuity řízených observatoří, lekáren a meteorologických pozorovatelen po celé Evropě i mimo ni se staly vítaným přínosem vědě osmnáctého století. Jak se tedy vůbec mohlo stát, že právě v osmnáctém století se nepřátelům Tovaryšstva podařilo označit jezuity za patologické a institucionální nepřátele vážné přísné učenosti? Částečnou odpověď nalezneme ve výzvách, které v předchozích dvou staletích představovaly výsledky vědeckého úsilí, a ve způsobu, jak na tyto výzvy jezuité reagovali – či přesněji řečeno, jak si okolí jejich reakce vykládalo.
A tyto výzvy vskutku existovaly. Jistoty aristotelismu s jeho uspořádanou systematikou a hlubokým přesvědčením, že hmotný svět lze dokonale porozumět, podryla pochybovačná věda a uvážlivý skepticismus. Jistotu nahradila pravděpodobnost. Matematické vzorce, které umožňovaly numericky vyjádřit tlak nebo pohyb, začaly vytlačovat verbální analýzu; galénská medicína se svou teorií šťáv byla zpochybněna; začaly pokusy s volným pádem a kyvadlem; balistika vypovídala o předmětech, pohybujících se po parabolické dráze – to vše zpochybňovalo aristotelské pojetí fyziky a stoupenci mechanistického pojetí vesmíru se opovržlivě vysmívali providencialismu, který u veškerého dění předpokládal aktivní působení Boží prozřetelnosti.
Další výzvu představovaly kosmologie Koperníkova a Galileova. Ty nastolily otázky, které tvrdě zasáhly do už probíhajících vnitrocírkevních vědeckých sporů, ukázaly na zcela odlišnou představu o roli, působnosti i autonomii vědeckého bádání a které - to bylo ještě znepokojivější – obracely vesmír vzhůru nohama, či lépe řečeno spíš naruby.
Když se ale podíváme, jak na toto všechno jezuité reagovali, získáme daleko komplexnější obraz, než jaký nám nabízejí otřepané fráze o zatvrzelých, neústupných obhájcích středověkého aristotelismu, o iracionálních pronásledovatelích vědců Galileova ražení a zapřísáhlých nepřátelích Descarta. Polemičtí odpůrci Tovaryšstva měli v osmnáctém století jen poloviční pravdu. Nelze popřít, že existovaly okamžiky, kdy se římskokatolická církev chovala vůči vědeckému pokroku zatvrzele, nerozumně a zpátečnicky. Mnozí jezuité skutečně hájili Aristotela (i když ne vždy z duševní lenosti) a někteří z nich se opravdu zapojily do kampaně proti Galileovi (ačkoli, jak se ještě přesvědčíme, nešlo o nějaký osudový, zbaběle vedený boj náboženství proti vědě). A jestliže někteří jezuité útočili na Descarta, činili tak nejčastěji tehdy, když Descartes odmítáním aristotelského dělení na formu a podstatu podkopával jeden ze základních pilířů katolického učení – nauku o transsubstanciaci.
Je však třeba připomenout, že z pohledu té doby měl jezuité na své postoje plné právo a neměli být v žádném případě označováni za tupce a vědecké šarlatány, protože hájit Aristotela rozhodně nebylo nějakým vědeckým kacířstvím, jak se to snad může jevit za našich dnů. Ohánět se šalebným slovem „pokrok“ má v historické debatě jen zřídka – pokud vůbec kdy – nějaký význam, protože smysl do tohoto slova vkládá pozorovatel, a ten je vždy nevyhnutelně svázán s přítomnou dobou a jejími souvislostmi. Zadruhé platí, že i když dokážeme specifikovat obecný a nejširší proud jezuitského myšlení (koneckonců hovoříme o náboženském řádu s fungující cenzurou a rigidně formulovaným učením), mnozí členové Tovaryšstva se mu vymykali, ztratili víru v Aristotela a obdivovali Galilea nebo propadali kartezianismu. To z nich nedělalo lepší nebo bystřejší jezuity, ale činilo je odlišnými, a právě zde, v této rozmanitosti, nacházíme nejpádnější námitku proti představě o monolitické, nečinné, tuctovými návyky zotročené jezuitské vědě.
Nestálé a nedokonalé poznání hmotného vesmíru se v průběhu prvních dvou staletí existence Tovaryšstva značně proměnilo. Jezuité se – stejně jako kdokoli jiný – snažili s těmito změnami vyrovnat a čas od času tak činili chytře a rozumně.


7. Křišťálové sféry a vakua
Obvinění, že církev je nesmiřitelným nepřítelem vědy, se opakuje tak často, že se v obecném povědomí zakořenilo jako natolik samozřejmá pravda, že ji ani není třeba jakkoli dokazovat.
John Gerard, SJ, 1905
Na zemi se vše rodí, vyrůstá, chřadne a umírá; je to svět proměn i zmaru. Tato říše nedokonalostí se skládá ze čtyř živlů: země, ohně, vzduchu a vody, které jsou smrtelné a stále se navracejí do své domovské – sublunární – oblasti. Lze to pozorovat na živlu země: stačí vrhnout kámen vzhůru a vzápětí uvidíme, jak se navrací ke svému nevyhnutelnému cíli, ke středu vesmíru, příbytku lidstva. Naopak na nebesích je situace zcela opačná, vše je dokonalé a neměnné. Systém sfér vyplňuje éter, rozprostírající se od Měsíce k Merkuru, Venuši, Slunci, Marsu, Jupiteru a Saturnu, dále až k nebeské klenbě – sféře stálic. Vše je pevně svázáno – bez vakuí – každá ze sférických koulí v dokonalé kruhové rotaci. To vše spoluvytváří vesmír, v jehož samém středu dlí člověk, a přesto nekonečný pohyb kosmických sfér závisí na prvotním hybateli, který – sám nehybný – setrvává v bezprostřední blízkosti sféry stálic.
Tak vypadal vesmír Aristotelův i vesmír jeho středověkých dědiců, kteří se hrozili vidiny kosmu bez počátku a konce, vesmír, který nabízel místo pro křesťanského Boha mimo sféru stálic i prostor pro anděly, citlivě otáčející křišťálovými sférickými koulemi, jež přitom vyluzují lahodnou hudbu. A přesto si už velký egyptský astronom Ptolemaios uvědomoval, že věci nejsou zdaleka tak jednoduché. Jak si kdokoli může povšimnout, planety se nepohybují v dokonalých kružnicích, jejich rychlost se jeví jako proměnná a zdá se, jako by se občas zastavily a poté pokračovaly na své pouti po obloze opačným směrem. Venuše, Mars a Jupiter vypadají v různých ročních dobách jasnější či méně jasné.
Řešení se našlo v geometrických modelech a matematických konstrukcích výstředných oběžných a epicyklických drah. Ty sice odporovaly aristotelským představám, ale mohlo se s nimi operovat jako s hypotézami, které sice pozorované jevy vysvětlují, ale skutečné realitě nutně odpovídat nemusí. Základní pojetí geocentrického vesmíru, absolutně rozděleného mezi věčnou, neměnnou sférickou oblast a pomíjivou oblast sublunární, to byla jediná koncepce, s níž se pravověrně uvažující středověký člověk mohl ztotožnit.
Co si ale pak počít s novou hvězdou, která se roku 1572 objevila v souhvězdí Kasiopeja a po dvou letech zmizla, nebo s kometou z roku 1577, která vypadala, že se pohybuje nad úrovní Měsíce? Jak vlastně mohou komety prolétat oblohou či jak se hvězdy mohou objevovat na nebeské sféře, o níž se předpokládá, že je neměnná? A co horšího, po nástupu Galilea s jeho teleskopem vyvstala otázka, jak se vyrovnat s horami na Měsíci či skvrnami na Slunci – tělesech, o nichž se předpokládalo, že jsou neposkvrněná a hladká jako zrcadlo? A co si počít s prstenci Saturna, o němž se – stejně jako o ostatních planetách – předpokládalo, že je tělesem ryze sférickým? Jak je to s fázemi Venuše nebo Jupiterovými měsíci, které popírají další aristotelský axiom, podle kterého je Země středem veškerého vesmírného pohybu?
Pro tyto jevy existovala celá řada důmyslných vysvětlení. Tak například jezuita Kryštof Scheiner nějaký čas předpokládal, že skvrny na Slunci mohou být stíny nedalekých satelitů. Nebo že, jelikož Měsíc je dokonalým zrcadlem, takzvaná „měsíční pohoří“ mohou být odrazem zemského povrchu. Ale nakonec, ač někteří astronomové včetně jezuity Adama Tannera nebyli ochotni vzdát se svého přesvědčení, většina posléze přísně aristotelské pojetí opustila, ačkoli mnozí, jako třeba jezuita Kryštof Clavius, dál trvali na tom, že nebesa jsou přece jen méně nečistá než sublunární svět.
Daleko hrozivější však byla myšlenka vyslovená Koperníkem a podpořená Galileem, že nikoli Země, ale Slunce je středem vesmíru, že Země se pohybuje, zatímco Slunce stojí na místě. To se zdálo odporovat celé řadě biblických pasáží: v knihe Jozue se například výslovně hovoří o slunci, pohybujúcím se po obloze. Z toho ovšem vyplynuly znepokojující otázky pro biblickou exegezi: znamená to, že je třeba takové pasáže vykládat nikoli doslovně? Kryštof Scheiner byl nakonec ochoten připustit, že sluneční skvrny se nacházejí na povrchu Slunce nebo v jeho blízkosti, ale koperníkovský model vesmíru rezolutně odmítal. Jezuité Jacques Grandami a Charles Malapert pak vypracovali podrobné důkazy, vyvracející koperníkovské paradigma.
A vskutku: v procesu i soužení Galilea můžeme téměř s jistotou vysledovat kořeny obecného přesvědčení, že katolická církev, jezuity nevyjímaje, zcela iracionálně hájila zastaranou kosmologii a byla odhodlána zničit a rozdrtit epochální vědecký průlom padovského génia. Potíž ovšem, jak prokázaly nedávné výzkumy, spočívá ve skutečnosti, že věci tehdy nebyly zdaleka tak jednoznačné. Před Galileem se v církvi jen málokdo trápil Koperníkovými teoriemi, které se obecně pokládaly za účinnou metodu výkladu pozorovatelných kosmických jevů. Pokud se Koperníkovy myšlenky pokládaly za matematickou hypotézu, užitečnou pro výpočet zdánlivého pohybu nebeských těles, ale nebyly vydávany za kosmickou realitu, církev s nimi žádný problém neměla.
A to právě představovalo hranici, kterou Galileo překročil. Trval totiž na tom, že koperníkovský model je přesným popisem skutečné podoby vesmíru. Naneštěstí však pro své tvrzení neměl žádný nezvratný důkaz. Jeho naléhání, aby církevní činitelé začali biblické pasáže vykládat novým, nikoli doslovným způsobem, bylo pokládáno za drzost. Nikdo nezpochybňoval názor – a jezuita Robert Bellarmin to také Galileovi výslovně potvrdil -, že bible a kniha přírody musejí být v souladu: to byla otázka logiky, neboť obě jsou dílem Božím. Pokud se mezi nimi objeví prokazatelný nesoulad, pak se nutně musí jednat o nesprávnou interpretaci. Jestliže tedy někdo podá neotřesitelný důkaz o pravdivosti heliocentrické teorie, pak bude třeba na takové pasáže, jaké nacházíme v knize Jozue, pohlížet novým způsobem. Ale, tázal se Bellarmin, pokud takový nezvratný důkaz nemáte, není snad rozumnější držet se tradiční interpretace?
Tou dobou tedy bylo možné Koperníkovu teorii používat jako užitečnou, ba přímo vznikající hypotézu. Ale pokud se vědci vměšovali do kompetencí biblických exegetů – vzpomeňme na slavný Baroniův výrok, že „bible nehovoří o tom, jak nebesa fungují, ale říká nám, jak se máme do nebe dostat“-, pak nutně museli narazit, zejména v potridentském období, kdy katolická církev (na rozdíl od exegetické svobody luteránů) vyhradila právo na výklad bible teologům a kdy církevní kruhy byly po uplynulém století radikálních proměn na jakékoli další novoty zvlášť přecitlivělé.
Galileo dráždil jezuity, ale nikoli proto, že snad radikálně odmítali vše, co říkal. Před slavným dramatem, tedy v období mezi příkazem k mlčení roku 1616 a Galileovým procesem roku 1633, jezuité z římské koleje (kterým Galileo vděčil za některé své fyzikální teorie) ochotně hleděli skrze teleskopy a potvrzovali Galileova pozorování. Galileo si přátelsky dopisoval i s jezuitou Kryštofem Claviem či jeho žákem jezuitou Grienbergerem, kteří ho také hájili před prvotními kritiky. Roku 1611 byl Galileo přijat na jezuitské koleji v Římě jako vážený a uznávaný host a jezuité také o jím objevených Jupiterových měsících hovořili ve svých kázáních.
Galileo se ovšem s některými jezuity i přel – se Scheinerem o slunečních skvrnách a s Horatiem Grassim o kometách -, ale v celku se dá říci, že Tovaryšstvo Ježíšovo Galileova geniální pozorování plně uznávalo. Adam Schall von Bell sice odmítl diskutovat o heliocentrismu, ale o Galileových objevech referoval v Číně a do svého astronomického pojednání z roku 1626 zahrnul i měsíční horstva a fáze Venuše. Nepopiratelná spřízněnost s jezuitskými vědci zapříčinila – či spíše prohloubila – institucionální roztržku mezi Tovaryšstvem a řádem dominikánů, kteří diskusi o jakýchkoli nových teoriích pravidelně odmítali. Ty ovšem jezuitům nikterak nevadily: mohli se v nich třeba skrývat i filosofické nebo teologické hrozby, pokud byly plody těchto diskusí prakticky využitelné. Když však Galileo začal tvrdit, že koperníkovský systém je skutečně platný a reálný, zašel i na jezuity příliš daleko.
My dnes víme, že Galileo měl pravdu, a jistě nebylo ani pro jeho současníky nemožné předpokládat, že možná má pravdu. Ale reakci církve, například takového kardinála Bellarmina, bychom vskutku neměli démonizovat. Galileův případ nepředstavuje boj mezi náboženstvím a vědou, nýbrž toliko střet mezi dvěma vědeckými paradigmaty a touhu přidržet se zavedeného aristotelského modelu v době, kdy se zdálo, že žádný zcela převědčivý důvod pro jeho zavržení neexistuje. V desátých a dvacátých letech sedmnáctého století to byla naprosto schůdná a obhajitelná intelektuální strategie.
Musíme si také uvědomit, že hovořit o nějakém jednotném katolickém či jezuitském postoji vůči Galileovi příliš smyslu nedává. Někteří jezuité na něj útočili s nemalou zlobou, jiní se od něho zbaběle odvrátili, zatímco další se pokoušeli najít kompromisní řešení v kosmologii, kterou vytvořil Tycho de Brahe, ale našli se i tací, kteří horlivě prosazovali využití Koperníkovy soustavy jako ideálního hypotetického modelu. Honaratus Fabri to činil s takovou vervou, že ho to roku 1671 přivedlo na padesát dní do vězení. Někteří jezuité, jako například Wenceslaus Kirwitzer a řada španělských a portugalských astronomů, Koperníkovu teorii přijali jako přesný popis hmotné skutečnosti.
Taková názorová rozmanitost v průběhu sedmnáctého a osmnáctého století charakterizovala jezuitskou vědu, která nebyla v žádném případě monolitická. V osmnáctém století mohl jeden portugalský jezuita, José Veloso, věřejně kritizoval Gassendiho a Newtona; Ignacio Monteiro se dokonce dostal do pozice ultraprotiaristotelského myslitele. Pravda, vedení Tovaryšstva (Monteiro to dobře věděl) bylo vždy připravené pohotově umlčet každého jednotlivého vědce ve svých řadách, který se odvážil překročit jistou mez. Tak se stalo, že i Giuseppe Biancani shledal, že svou teorii o kapalné povaze nebes (ve kterých, jak to poeticky vyjádřil, mimozemská tělesa „plují jako ryby ve vodě“) proti vůli cenzorů Tovaryšstva neprosadí. Ano, mnozí jezuité se projevovali jako zarytí stoupenci Aristotela a jako Niccoló Zucchi nepřipouštěli existenci vakua, odmítajíce – jak se o tom na vlastní účet přesvědčil Leibniz – opustit aristotelské pojetí neměnnosti druhů. Aristotelés tak navždy zůstal velkým hrdinou Tovaryšstva Ježíšova – coimberští jezuité produkovali od roku 1592 hojné komentáře k jeho dílu a roku 1730 potvrdila generální kongregace věrnost řádu základním principům Aristotelova učení.
Věrnost ovšem nutně neznamenala slepou poslušnost. Galileo velice vtipně rozlišoval mezi historickým Aristotelem – novátorským, svobodomyslným vědeckým teoretikem - mnoha generacemi pozdějších suchopárných aristoteliánů. „Kdyby Aristotelés byl skutečně takový, jak jej vykreslují,“ prohlašoval, „byl by člověkem neústupné povahy, zarputilé mysli a sveřepého ducha – tyranem, který ostatní lidi pokládá za tupé ovce a svá vlastní rozhodnutí za důležitější než svědectví smyslů, zkušenosti i samotné přírody. Jsou to však jeho následovníci, kteří ho vyhlásili za nejvyšší autoritu, on sám si takové postavení nikdy nepřisvojoval ani nenárokoval.“
Až překvapivě podobný postoj nacházíme u jezuity Niccola Cabea, který soudil, že „pokud nikdy nezapochybuješ o Aristotelových doktrínách, tvé komentáře nebudou výsledkem práce filozofa [tj. přírodovědce], ale gramatika“. José de Acosta velice dobře věděl, že Aristotelés vyloučil možnost existence lidí v rovníkových oblastech lidé prokazatelně žijí a že tamní podnebí není ani zdaleka tak vražedné, jak Aristotelés předpokládal. „Vyšel jsem na slunce, abych se zahřál,“ píše, „a co jiného mi zabývalo, než vysmát se Aristotelovi … a jeho vědě, když na místě a v roční době, kde bych podle něj měl být sežehnut žárem … mně i všem mým druhům byla zima.“ Aristotelés byl velkým učitelem – nepochybně i v očích Acostových -, nikoli však takovým, kterého je třeba vždy a ve všem všudy otrocky následovat.
Někteří jezuité se dál drželi beznadějně zastaraných myšlenek a vědeckých koncepcí z čiré lenosti a pohodlnosti, ačkoli tím ubližovali pověsti Tovaryšstva jako celku. Jiní se ovšem projevovali jako přední zástanci nových vědeckých trendů, a to ne vždy jen proto, aby si udrželi prestižní akademické postavení. Ani karteziánský jezuita nebyl na evropské intelektuální scéně výjimkou a jezuité jako Kaspar Sagner a Josef Stepling věřejně hlásali Newtonovy myšlenky po Evropě i mimo její hranice. Jacopo Belgrado zase nemalým dílem přispěl k rozvoji nové vědy o elektřině.
Krom toho je třeba mít na mysli, že ať už se ten který jezuita přikláněl ke kterémukoli vědeckému paradigmatu, na kvalitu jeho práce to žádný vliv mít nemuselo. Můžete konat důležitá astronomická pozorování bez ohledu na to, zda věříte či nevěříte, že Země obíhá Slunce, můžete činit důležité objevy v mikroskopii, a vůbec přitom nesejde na vaši víře či nevíře v nejnovější botanické teorie. Filippo Buonanni pracoval v důsledně vymezeném rámci aristotelského myšlení, a přesto nikdo nemůže zpochybnit význam jeho studií lastur. Ignace-Gaston Pardies kritizoval Newtonovu teorii barev, ale jeho kritický postoj v konečném důsledku přispěl k opravě a zlepšení Newtonových myšlenek.“

nedeľa 25. decembra 2011

Citát dňa - Hon na čarodejnice


Hon na čarodejnice: Vieme, alebo skôr nevieme, že hoci bosorky či bosoráci, a tým viac povedačky o čarodejníkoch a čarodejniciach jestvovali od nepamäti, prvé procesy, ktoré sa výslovne spomínajú v historických textoch, sa v toulouskom kraji konali až v 14. storočí. Ďalej vieme o súdnom procese s Gillesom de Rais, ktorý sa stal všeobecne známym (hoci ho obvinili skôr z mágie ako z čarodejníctva v pravom slova zmysle). V druhej polovici 15. storočia sa tieto procesy dostávajú na denný poriadok, počnúc procesom, ktorý v roku 1456 v lotrinskom kraji mal za následok osem obetí. Záujem o čarodejníctvo citeľne stúpa v 16.storočí. Významné osobnosti, ako napríklad advokát a kráľovský prokurátor Jean Bodin či sudca a generálny prokurátor Lotrinska Nicolas Rémy, vtedy napísali spisy o čarodejníctve, jeden pod názvom Démonománia, druhý pod názvom Uctievanie démonov. Rémy takpovediac skĺbil prax s teóriou, lebo zásluhou sudcovskej funkcie vraj poslal na hranicu približne tri tisícky čarodejníkov a čarodejníc. V priebehu 17.storočia, storočia rozumu, počet čarodejníckych procesov vskutku narastá do šialených rozmerov. Neexistuje kraj, v ktorom by sa nenašiel nejaký chýrny proces, či už ide o Loudun, Louviers, Nancy, či o prípad Méautis v Normandii atď.
Najslávnejšie čarodejnícke procesy sa napokon odohrali práve na kráľovskom dvore, presnejšie na dvore Ľudovíta XIV. Nijaká krajina v Európe nezostala ušetrená, či išlo o protestantské kraje (v Anglicku sa prvé popravy konali v 16. storočí za vlády Alžbety I., no robili sa aj v Nemecku, a dokonca i vo Švédsku či v Severnej Amerike), alebo o katolícke územia. Reakcia sa začala črtať až v druhej polovici 17.storočia a odráža sa v dielach niektorých jezuitov. Z nich vyniká spis pátra Friedricha Speea Cautio criminalis, ktorý vyšiel v roku 1633 (rok Galileovho súdneho procesu) a mal istý vplyv na konanie sudcov v jeho kraji (Mohuč a Wurzburg). Pápež Urban VIII. v roku 1637 zase odporúčal, aby sa bosorky a bosoráci prenasledovali s väčšou opatrnosťou. To však nebránilo, aby sa ešte v roku 1718 nekonal posledný známy proces s čarodejnicami v Bordeaux, ktorý sa skončil ako predchádzajúce, lebo obžalované upálili. Nad týmito faktmi by sa mali zamyslieť tí, čo majú sklon nerozvážne dávať dohromady prídavné meno „stredoveký“ a pojem „tmárstvo“.
Oproti tejto záplave poverčivosti stačí vskutku oponovať zmýšľaním feudálnych čias, ktoré charakterizuje napríklad aj vyjadrenie chartreského biskupa Jána zo Salisbury z 12. storočia: „Najlepším liekom proti tejto chorobe (naozaj hovorí o čarodejníctve a fakt, že veľký mysliteľ používa takýto termín, ho pevne zbližuje zaujímavým spôsobom s dnešnými psychiatrami) je pevne sa pridržiavať viery, nevenovať pozornosť týmto klamstvám a vôbec sa nepozastavovať nad takýmto poľutovaniahodným bláznovstvom.“
z knihy Pernoud, Régine. Mýty a fakty. (Bodka za stredovekom). Bratislava:LÚČ, 2005 - s.107-8

sobota 24. decembra 2011

Citát dňa

"Věřím, že Katolickou církev založil Bůh, protože jinak by netrvala ani 14 dní, jelikož ji spravuje takový dav lumpů..."

A ja len dodávam, že nie je rozdiel či sú to "liberáli" alebo "tradicionalisti".:( Viď.: Sex abuse scandal in the Netherlands brings requiem for Dutch Catholicism.

piatok 23. decembra 2011

Citát dňa - O pokrytectve

z knihy Kranz, G.: Svätý Augustín (Život a účinkovanie), Bratislava: LÚČ, 1996 136s.
Sv. Augustín: "Keď sa také veci stanú v Cirkvi, je zármutok veriacich veľký... No niektorí ľudia sa aj tešia z týchto našich bolestí... Keď urobí poklesok biskup, duchovný alebo rehoľná sestra, hovoria: Všetci sú rovnakí, len to vždy nevyjde najavo. Keď odhalia nejakú manželku alebo cudzoložnicu, vôbec im nenapadne zavrhovať vlastné manželky a obžalúvať vlastné matky. Keď sa však osobám duchovného stavu pripisuje nejaký vymyslený alebo skutočný zločin, tvrdia, že všetci sú takí a urobia všetko, aby to čo najviac rozšírili... Odkedy som začal Bohu slúžiť, len ťažko som našiel lepších ľudí, než sú tí, čo sa zdokonalili v kláštore. Ale ani som nespoznal horších, než sú tí, ktorí v kláštoroch padli... Hoci nás tento odpad nesmierne mrzí, predsa sa utešujeme oveľa častejšie sa vyskytujúcimi perlami." - s.72-3

Augustín vo svojom komentári k 99. žalmu píše:
"Chvália Božiu Cirkev: 'Kresťania, iba kresťania sú veľkolepí ľudia! Všetko katolícke je veľké! Milujú sa navzájom, pomáhajú si navzájom, ako len môžu. V modlitbách, pôste a hymnách po celej zemi oslavujú, v jednote pokoja velebia Boha.' Počuje to človek, ktorý nevie, že sa nič nepovedalo o zle, čo sa medzi nich zamiešalo. Prilákaný chválou príde a nájde medzi nimi zlých ľudí, o ktorých mu nič nepovedali. Zhrozí sa nad zlými kresťanmi a ujde od pravých kresťanov... Nech vás nikto nesklame, bratia! Keď nechcete byť sklamaní a chcete milovať bratov, vedzte: Každý stav v Cirkvi má pokrytcov." - s.74

štvrtok 22. decembra 2011

Citát dňa - Svedomie - Najvyššia norma života


"Najvyššia norma života
Ešte skôr, jako človek niečo počuje o výslovnej Božej vôli alebo dokonca o prikázaniach, už vie (veriaci alebo neveriaci) rozlišovať medzi dobrom a zlom. Od prírody je obdarený určitým citom, akýmsi druhom etického inštinktu pre to, čo má robiť. Samovoľne si vytvorí úsudok o nejakej skutočnosti. Túto vrodenú schopnosť nazývame svedomím (porov. kap. 1).
Svedomie je určitým druhom kompasu, ktorý nám ukazuje správnu cestu; je to 'radar', ktorý nám hlási blížiace sa nebezpečenstvo. před činom nás povzbudzuje alebo varuje, po čine pocítime radosť alebo stiesnenosť (výčitky svedomia).
Úsudok svedomia je pre každého človeka najvyššou normou správania. Keď hlas svedomia jasne hovorí, človek ho musí bezpodmienečne nasledovať. Kto koná proti úsudku svedomia, stáva sa vinným (porov. Rim 2, 14-16; 14, 23). Tohto vlastného rozhodovania svedomia nikto nemôže človeka zbaviť, a to ani Cirkev, ani pápež.
Dokonca ani hrozba a násilie nesmú zabrániť konať podľa svedomia. V správach o procesoch proti vojnovým zločincom sa môžeme dozvedieť, že obžalovaní sa odvolávajú na 'vyšší rozkaz'. Strach pred represáliami môže byť u nich ľudsky pochopiteľný, avšak ich konanie proti svedomiu zostáva napriek tomu konkrétnou vinou.
Svedomie zaväzuje dokonca aj vtedy, keď sa mýli; lebo pre každého človeka je poslednou inštanciou, proti ktorej už niet odvolania. Preto Boh nás neposudzuje podľa vonkajšieho konania, ale podľa toho, 'čo prichádza zo srdca' (porov. Mt 15, 18). Dokonca i vtedy, ak si niekto myslí, že hlas svedomia ho núti konať proti výslovnému príkazu Cirkvi alebo Boha, je povinný isť za hlasom svedomia, hoci v tomto prípade môže ísť alebo aj ide o vecný omyl. Potom však pravdepodobne ide o vinu z minulosti, a to keď niekto neforomoval svoje svedomie a neorientoval ho na Božiu vôľu.
V súčasnosti je osobný úsudok svedomia čoraz dôležitejší. Po prvé, lebo ľudstvo je vo svojom rozhodovaní vyspelejšie, zodpovednejšie ako predtým; po druhé, lebo možnosti konfliktov svedomia sú čoraz rozmanitejšie. Kto v ťažkej situácii po zvážení všetkých okolností – podľa možností po konzultácii s povolanejšími – dospeje k rozhodnutiu svedomia, musí sa ho statočne pridŕžať.
Keďže člověk sa musí vždy riadiť vlastným svedomím, jeho rozhodnutie musia ostatní rešpektovať. Bolo by nezodpovedné, niekoho násilím nútiť, aby konal proti svojmu svedomiu.
Keďže rozhodnovanie svedomia je také dôležité a nevyhnutné, treba sa o dar svedomia starať a ho rozvíjať. Tento dar svedomia sa môže výchovou a používaním v praxi posilňovať a rozširovať; ustavičným 'nesvedomitým' konaním môže táto schopnosť rozhodovania otupieť alebo dokonca zakrpatieť.
Ak si človek zvyká neposlúchať hlas svojho svedomia, dostane sa do situácie, v ktorej už prestane naň reagovať. V takomto prípade hovoríme o 'vlažnom' svedomí. A naopak, pod vplyvom prílišnej úzkostlivosti môže sa vyvinúť tzv. 'škrupulózne' svedomie, ktoré v chorobnom strachu z hriechu vidí všade zlo.
Na formovanie svedomia nestačia iba normové predpisy. Preto sa múdri rodičia zavčasu usilujú vzbudiť v svojich deťoch chápanie dobra tak, že na ne nekladú iba požiadavky, ale im vysvetľujú aj ich odôvodnenosť.
Svedomiu hrozí neustále nebezpečenstvo, že sa stane miernym a zhovievavým, keď vstúpi do hry vlastný prospech človeka. Pýcha, duch času, vášeň a svojhlavosť môžu úsudok svedomia falšovať. Tak, ako treba merací prístroj vždy znovu preskúmať, či ešte presne meria, tak treba kontrolovať, či sa svedomie ešte orientuje podľa poriadku sveta a Božieho slova. Jedno i druhé sa odráža okrem iného v prikázaniach.“
z knihy Ferdinand Krenzer, Zajtra sa bude opäť veriť, Základy katolíckej vierouky, Bratislava: Alfa, 1990, s.225-226

streda 21. decembra 2011

Citát dňa - Polemický pohľad na dejiny Katolíckej Cirkvi


Hneď na začiatku sa patrí spomenúť, že Kungova kniha je viac polemikou než históriou. Pripadá mi to veľmi ťažko povedať, lebo Hans Kung bol kedysi môj obľúbený autor. Jeho prvé práce, ako napríklad Council, Reform and the Reunion, That the World May Believe, The Church, boli pred 40 rokmi pre moju generáciu akoby novoobjaveným svetom. Autor bol naším hrdinom a inšpiráciou. Obdivovali sme jeho smelý pohľad, hlboké znalosti, nadšenie, zápal, úsilie o reformu, ale najmä jeho lojalitu voči Katolíckej cirkvi. Ešte aj dnes dojemne pôsobí jeho verejné vyznanie, v ktorom oslovuje Cirkev slovami Origena: „Keby som ja – tvoja pravica a nositeľ mena kňaz, ktorý má ohlasovať Božie slovo – niekedy nejakým spôsobom sa dopustil priestupku voči učeniu Cirkvi alebo zásadám evanjelia a stal sa pohoršením pre teba, moja Cirkev, potom nech celá Cirkev spoločným rozhodnutím túto svoju pravicu utne a odhodí od seba.“ (That the World May Believe, London 1963, s. 110 – 111).
Z tejto slávnostne proklamovanej lásky a oddanosti voči Cirkvi sa na stránkach Kungovej knihy Katolícka cirkev odráža veľmi málo. Hneď v úvode sa autor predstavuje ako človek, ktorý okúsil, „aký nemilosrdný vie byť rímsky systém“ a pokračuje: „Píšem ako človek stojaci na strane tých, ktorí sa stali obeťami, alebo ktorí už počas svojho života považovali niektoré praktiky Cirkvi za nekresťanské a kritizovali ich.“ Ide mu o také „praktiky“ ako „intelektuálny útlak a inkvizícia, pálenie bosoriek, prenasledovanie Židov a diskriminácia žien“ (s.15). Katolíckych čitateľov knihy varuje, že „budú niekedy šokovaní, do akej miery udalosti ovplyvňovali ľudia a do akej miery sú mnohé inštitúcie a konštitúcie – a najmä ústredná inštitúcia pápežstva – ľudským výtvorom“ ... že cirkev ako inštitúcia „očividne stále zlyháva“ (s.23). Katolícka hierarchia sa mu javí ako „orgán zložený z funkcionárov, na ktorých ustavične dozerá Rím, ktorí sú servilní voči svojim nadriadeným a arogantní voči podriadeným. Uzavretý dogmatický systém náuky sa skladá z dávno zastaranej a nebiblickej scholastickej teológie“ (s.20).
V tomto duchu a v tomto tóne sa nesie celé dielo. Hneď v prvej kapitole (s príznačným nadpisom Založená Ježišom?) vyslovuje názor, že v evanjeliách „sa nehovorí o tom, že by Ježiš verejne a programovo žiadal vytvorenie spoločenstva vyvolených a založenie Cirkvi“. Odvážne tvrdí, že „Ježiš za svojho života Cirkev nezaložil“ (s.27-28), Pri čítaní týchto riadkov každý kresťan sa inštinktívne ohradí: „Ale, ale, pán profesor! Veď v evanjeliu podľa Matúša jednoznačne stojí, že Ježiš povedal Petrovi: Ty si Peter (Skala) a na tejto sklale postavím svoju Cirkev“ (Mt 16, 18). Autor má však na to pripravenú svoju odpoveď: „To nie sú slová jestvujúceho Ježiša, ale slová, ktoré vložilo Ježišovi do úst po Veľkej noci palestínske spoločenstvo, alebo neskôr Matúšovo spoločenstvo“ (s. 34). Nuž to je odpoveď, ktorá uspokojí len málo ľudí a presvedčí ešte menej. Z toho jednoduchého dôvodu, že evanjeliový text o založení Cirkvi Ježišom je dokázateľnou skutočnosťou, zaťiaľ čo hypotéza, že tieto slová vložil do Ježišových úst niekto iný, nie je vôbec dokázaná.
Ale to je už charakteristickou črtou zaujatých ľudí, že vyhlasujú za pochybný alebo za nejestvujúci každý fakt, ktorý protirečí ich teórii.
Spodobnou úvahou autor píše: „Nikde v Novom zákone sa však nedočítame o tom, že by bol Peter v Ríme“ (s. 35). Ozaj nikde? A čo Prvý Petrov list, ktorý bol napísaný v Ríme, ako to vyplýva zo záverečných slov: „Pozdravuje vás Cirkev, vyvolená ako vy, ktorá je v Babylone (krycie meno pre Rím), aj môj syn Marek“ (1 Pt 5, 13). Môžu byť pochybnosti o autorstve Druhého Petrovho listu, ale niet žiadnych vážnych argumentov, ktoré by spochybňovali, že Prvý list písal Peter z Ríma, a teda v Ríme musel aj byť.
Prof. Kung vynaložil veľké úsilie, aby dokázal, že primát rímskeho biskupa je dielom pápežov 4. a 5. storočia (Július I., Sirícius, Inocent I., a Bonifác I.). Tvrdí, že nároky, ktoré rímski biskupi uplatňovali „nemali nijaký biblický ani teologický základ“ (s. 66). Najmä Východ ich vraj nebral vážne a „za najvyššiu autoritu sa tam spolu s cisárom pokladal ekumenický koncil, ktorý mohol zvolať iba cisár“ (s. 68).
 Predstaviť dvetisícročné dejiny Katolíckej cirkvi na 250 stránkach je neľahká úloha. Ekonómia vyhradeného priestoru núti autora vybrať z množstva osôb a udalostí iba malý zlomok. Je však dôležité, aby vybrané osobnosti boli nielen reprezentatívne pre dané obdobie, ale aj objektívne aucelene zobrazené na pozadí svojej doby. Prof. Kung sa tohto princípu nepridržiava. Zjednodušuje, generalizuje, výnimočné prípady predstavuje ako typické, často niečo načrtne, ale nie vždy to dokreslí. Tak napríklad na s. 62 píše: „Za necelých sto rokov sa z prenasledovanej cirkvi stala prenasledujúca cirkev. Jej nepriatelia „kacíri“ (tí, čo sa vyčlenili z celku katolíckej viery), boli teraz aj nepriateľmi ríše a podľa toho sa aj trestali. Kresťania teraz po prvý raz zabíjali iných kresťanov kvôli tomu, že mali iný názor na vieru. To sa stalo v Trieri roku 385: Asketický a nadšený španielsky laický kazateľ Priscilián bol napriek mnohým námietkám popravený za kacírstvo spolu so svojimi šiestimi spoločníkmi. Ľudia si na to čoskoro zvykli.“
Áno, v Trevíre bol popravený Priscilián a jeho šesť druhov. Priscilián nebol však „asketický a nadšený španielsky laický kazateľ“ – bol to kňaz, dokonca biskup v Avile. A tú jeho askézu nadšenie treba vyvážiť aj jeho bludnými názormi a podivnou morálkou, keď hlásal, že kvôli ušľachtilým cieľom aj luhať je dovolené. Proti tomuto názoru sv. Augustín napísal traktát De mendatio.
Žiada sa však zdôrazniť, že poprava Prisciliána a jeho šiestich druhov bola viac aktom politickej pomsty zo strany panovníka Magna Maxima než prejav pomsty a netolerantnosti zo strany „prenasledujúcej cirkvi“. Je síce pravda, že za ich smrť boli zodpovední aj niektorí cirkevní hodnostári (ako bol Ithacius, biskup z Ossanovy), ale nepopierateľným faktom je, že oficiálna cirkev sa rezolútne stavala proti ich súdeniu a potom aj proti ich poprave. Tourský biskup Martin (ten istý sv. Martin, ktorému je zasvätená konkatedrála v Bratislave), jedna z najváženejších osobností svojej doby, intervenoval za nich u cisára Maxima a protestoval proti tomu, aby o cirkevnej záležitosti rozhodoval svetský súd. Cisár mu prisľúbil, že Priscilián a jeho druhovia nebudú odsúdení na trest smrti.
Prisciliána a jeho spoločníkov nesúdil cirkevný sudca, ale svetský (Evodius) a neboli obvinení z cirkevného, ale z civilného prečinu – nie z „kacírstva“, ale z čiernej mágie. A to sa vtedy trestalo trestom smrti. Cisár rozsudok potvrdil. Keď sa o tom biskup Martin dozvedel, cestoval z Tours do Trevíru a vyčítal cisárovi jeho vierolomnosť. Popravu odčiniť síce už nemohol, ale dosiahol aspoň toľko, že cisár odvolal vojenskú výpravu, ktorá bola na ceste do Španielska „vykoreniť blud priscilianizmu“.
Medzi zodpovednými cirkevnými predstaviteľmi vyvolala táto poprava veľké rozhorčenie. Ambróz, biskup v Miláne a pápež Sirícius odsúdili popravu Prisciliána a jeho druhov a tých biskupov, ktorí mali pasívnu alebo aktívnu účasť na tomto krutom potrestaní, pozbavili úradu.
Vzhľadom na tieto skutočnosti ozaj len zaujatý historik môže hovoriť o „prenasledujúcej cirkvi“.
O Inocentovi III. Prof. Kung píše: „Inocentova politika križiackých výprav bola pri spätnom pohľade tragickým omylom. Spočiatku sa zdalo, že prvá križiacka výprava (1202 - 1204), ktorá viedla k zlovestnému dobytiu a rabovaniu Carihradu, k nastoleniu latinskej ríše s rímskokatolíckou cirkevnou organizáciou a k zotročeniu Byzantskej cirkvi, splnila pápežov cieľ, ktorým bolo nastolenie primátu v Carihrade... Tento pápež na Štvrtom lateránskom koncile tiež vyhlásil prvú veľkú križiacku výpravu proti kresťanom na Západe – proti albigencom...“ (s. 115).
Tento šeredný obraz treba trošku dokresliť. Po prvé: podľa zaužívanej chronológie križiacka výprava z roku 1202 nebola prvá, ale v poradí už štvrtá.
Po druhé: Pápežovým cieľom vôbec nebolo „nastolenie latinskej ríše s rímskokatolíckou cirkevnou organizáciou“. Cieľom výpravy bolo oslobodiť Svätú zem od mohamedánov a to sa malo previesť vylodením križiackeho vojska v Egypte, teda s úplným obídením Carihradu a Byzantskej ríše. Križiakov malo prepraviť do Egypta benátske loďstvo. Ale medzitým byzantský princ Alexej prehovoril benátského dóžu, aby mu s križiakmi pomohol dostať sa na trón, za čo sa zaviazal posilniť križiacku výpravu ďalšími vojakmi a peniazmi, a Benátčanom sľuboval výhodné obchodovanie vByzantskej ríši. Benátska flotila naložená križiakmi sa potom vyplavila najprv do Carihradu, kde v roku 1203 pomohli Alexejovi obsadiť byzantský trón. Ukázalo sa však, že Alexej nemal zčoho zaplatiť za preukázanú pomoc. A tak 23. apríla 1204 križiaci vtrhli do Carihradu amesto nekresťansky vydrancovali. To sa však dialo bez vedomia pápeža Inocenta, ktorým zvesť o križiackom drancovaní otriasla a hneď uvalil na Benátčanov najťažší cirkevný trest: exkomunikáciu. Pravda, nemohol odčiniť, čo sa už stalo a potom robil, čo za danej situácie pokladal za najvhodnejšie. Dnes mu môžeme vyčítať, že nepresadzoval „status quo ante“, totiž že nepodporil legitímne nároky zosadeného byzantského cisára a carihradského patriarchu, ale nijako mu nemožno pripisovať ciele a úmysly, ktoré nemal.
A po tretie: Inocent vyhlásil križiacku výpravu proti albigencom nie na Štvrtom lateránskom koncile, ale v roku 1208, keď boli stroskotali jeho mierové snahy a keď albigenci zákerne zavraždili jeho legáta cisterciánskeho mnícha Petra Castelnaua. Ťaženie proti albigencom začal franský vojvodca Simon de Montfort hneď v roku 1208. Štvrtý lateránsky koncil sa konal až o sedem rokov neskoršie, v roku 1215.
A takto by bolo možno konfrontovať aj ďalšie prípady, kde opatrenia, zásahy alebo vyhlásenia pápežov sa predstavujú nevyvážene, skreslene alebo sa uvádzajú v nesprávnom kontexte. Historik nesmie merať činy a udalosti minulých storočí kritériami dneška, ale musí mať vždy na zreteli dobu, v ktorej ľudia žili a ktorá podmieňovala ich zmýšľanie.
Tieto zásady treba mať na zreteli aj keď sa posudzujú podvrhy a falzifikáty, ako sú napríklad Konštantínov dar (s. 35) a tzv. Pseudo-izidorské dekréty (s. 98-99), o ktorých sa prof. Kung často a s veľkým rozhorčením zmieňuje. Nie na ospravedlnenie, ale na vysvetlenie sa tu tiež žiada dodať niekoľko slov. Tieto dokumenty nemožno pokladať za falošné v tom zmysle, ako sa posudzujú falzifikáty dnes. V9. – 11. storočí boli nástrojmi ideí, v ktorých sa súčasné názory predkladali ako historicky podložené fakty. Stredovek si postupne vytvoril niektoré ideálne predstavy o minulosti, ale nemal dôkazy, na ktoré by sa mohol odvolávať, alebo dokumenty, ktoré by sa mohli citovať. Atak sa príhodne objavovali „dokumenty“, ktoré poskytovali v očiach súčasníkov presvedčivé dôkazy pre nároky a privilégiá, ktoré sa ináč všeobecne uznávali ako oprávnené. Falošné údaje v týchto dokumentoch zaiste prinášali so sebou aj isté morálne problémy, ale ich pôvodcovia verili, že týmito dôkazmi sa kladú na pevnejší základ práva a zásady, ktorých sa neslobodno zrieknuť, pretože autorita Cirkvi by utrpela duchovné škody. Dnes, samozrejme, odsudzujeme takéto konanie, lebo „cieľ neposväcuje prostriedky“. Ale nemožno kolektívne odsudzovať všetkých ľudí, ktorí sa na ne „in bona fide“ odvolávali a najmä keď boli presvedčení, že sú autentické.
V očiach prof. Kunga je inkvizícia ten najväčší priestupok proti ľudskosti a proti duchu evanjelia. Takto dnes pozerá na ňu nielen on, ale každý triezvo zmýšľajúci človek. Veď kto by mohol dnes schvaľovať pálenie ľudí len preto, že majú iný názor (kacíri) alebo sú podozriví, že spolupracujú s diablom (bosorky). Ale aby obraz bol úplný, treba dodať, že prenasledovanie heretikov a disidentov a pálenie bosoriek sa dialo aj v nekatolíckych krajinách, kde nemali inkvizíciu a aj naša moderná doba je vinná z krutého a neľudského zaobchádzania so spoluobčanmi iného názoru, ideológie alebo rasy. Cirkev už dávno zrušila inkvizíciu a ospravedlnila sa za ňu, ale tým nezanikli praktiky, ktoré sú často oveľa krutejšie a postihujú omnoho viacej ľudí než kedysi španielska alebo rímska inkvizícia. Inkvizícia patrí k tým nezdravým javom spoločnosti, ktoré sú kliatbou ľudského pokolenia a ktoré nevymizli dodnes.
Inkvizíciu nemožno obísť v nijakých dejinách Katolíckej cirkvi, je však dôležité vidieť udalosti v ich historickom kontexte a najmä nezveličovať a neškandalizovať nepravdivými údajmi, ako to robí prof. Kung, keď píše: “Samozrejme, Španielsko bolo krajinou inkvizície: pod dozorom veľkého inkvizítora Torquemadu došlo asi k deviatim tisícom autodafé (skutkov viery) – k upaľovaniu kacírov a Židov“ (s. 156). O inkvizícii sa už napísali stovky kníh a štúdií. V poslednom čase autoritatívne o nej písal H. Kamen v diele, ktoré vyšlo v tom istom nakladateľstve, ako anglické vydanie Kungovej knihy (The Spanish Inquisition, Heidenfeld and Nicolson, London 1997). Kamen píše: „Taking into account all the tribunals of Spain up to about 1530, it si unlikely that more than two thousand people were executed for heresy by the Inquisition (Keď sa zrátajú výsledky všetkých španielskych tribunálov do roku 1530, je nepravdepodobné, že by za herézu bolo popravených viac než dvetisíc osôb“ (s.60). Španielska inkvizícia začala svoju činnosť v roku 1483, Torquemada bol veľkým inkvizítorom prvých 15 rokov (zomrel v roku 1498). Ako mohlo byť pod jeho dozorom (t.j. v období 1483-98) upálených 9 000 osôb, keď podľa hodnoverného vedeckého zistenia v rokoch 1483-1530 ich bolo popravených menej než dvetisíc?“ – z brožúrky Vnuk, F.: Polemický pohľad na Dejiny Katolíckej cirkvi (Má pravdu prof. Hans Kung?), Bratislava: LÚČ, 2006 – s.19-20

utorok 20. decembra 2011

Citáty dňa - Pombal a jeho absolutizmus


Klíma, J.: Dějiny Portugalska, Praha, NLN, 1996, s.101:
Oponenty zastrašil jediným obratním tahem. V noci 3.září 1758 kdosi vystřelil na krále v okamžiku, kdy vladař kráčel palácem Ajuda doprovázen důvěrníkem Teixeirou. Měla to snad být pomsta za panovníkovy avantýry s Terezou de Távora. Mnoho autorit později potvrdilo, že k atentátu vlastně nedošlo, navíc se akta procesu ztratila. Aféru zřejmě vytvořil Pombal a po dramatické přestávce důrazně zasáhl. Dal 13.prosince zveřějnit zprávu o atentátu a v tentýž den zatknout údajné vinníky. Na lavici obžalovaných usedli vévoda Aveiro, bývalý indický místokrál markýz Távora s manželkou a dvěma syny, hrabě Atouguia, markýz Alorna, hrabata Óbidos a Ribeira Grande, řada dalších šlechticů, několik měšťanů a jezuitů. Po výsleších následovalo mučení a 13. ledna 1759 popravy v Belému. Aristokracie, která Pombala nenáviděla, dostala smrtelnou ránu. Pombal dovršil kampaň podřízením církve státu. Zcentralizoval náboženské kongregace, zakázal „kacířská“ duchovní hnutí, uvěznil biskupa z Coimbry. Konečně první ministr 3. září 1759 zrušil jezuitský řád, který pokládal za nepřátelskou ideovou a finanční mocnost uvnitř státu. Jezuité byli z Portugalska vyhoštěni a jejich majetek zabaven. Své protijezuitské tažení Pombal v roce 1767 zdůvodnil spisem „Chronologická dedukce“, kterým zapůsobil i na papeže Klementa XIV., jenž roku 1773 jezuitský řád zrušil.“
, s.104:
V okamžiku smrti Josefa I. dne 24. února 1777 Pombalovo slunce zapadlo. Josefova dcera Marie, vdaná za svého strýce a spoluvládce Pedra, představovala spíše ony šlechtické kruhy, s nimiž ministr bojoval. Těsně po otcově smrti se Marie začala zaobírat posledním doporučením zesnulého – amnestovat odsouzené ze starého atentátnického procesu. Část duchovenstva a šlechty vyvolávala hlučné demonstrace (viradeira) za odvolání ministra. Markýz Pombal pochopil, že musí odejít. Požádal 1. března královnu, aby přijala jeho demisi. Krátká a nepříliš klidná doba cílevědomého přibližování vyspělé Evropě skončila. Návrat k minulosti však už nebyl možný.“

pondelok 19. decembra 2011

Citát dňa - Mimo Cirkvi niet spásy - Pokračovanie


z knihy Ferdinand Krenzer, Zajtra sa bude opäť veriť, Základy katolíckej vierouky, Bratislava: Alfa, 1990, s.148-150:
Jestvuje nejednoznačný výraz „samospasiteľná Cirkev“; čo sa tým myslí?
Boh chce, aby všetci ľudia boli spasení (1 Tim 2, 4). Človek sa však nemôže sám od seba dostať k Bohu. Poznáme len „jedného Sprostredkovateľa medzi Bohom a človekom, Krista“ (porov. 1 Tim 2, 5). Kristus je akoby tesnou bránou k Bohu a okrem nej niet inej cesty k spáse. Preto nemôže byť nikto spasený „podľa svojej fazóny“. Všetci, ktorí sa spasia, spasia ssa len skrze Krista, dokonca aj vtedy, keď nikdy o ňom nepočuli. Kristus sám o sebe hovorí:'Nik neprichádza k Otcovi, ak (len) nie skrze mňa'(Jn 14, 6). Keď teda Kristus vo svojej církvi žije a ďalej a prostredníctvom nej sprostredkúva vykúpenie človeka, potom niet 'bez tejto církvi nijakej možnosti byť spasený'.
To isté zdôrazňuje Luther (Veľký katechizmus, 3. čl.):'Mimo církvi nikto nemôže prísť k Pánovi Kristovi'. Sám Kristus zdôrazňuje nevyhnutnosť viery a krstu pre spásu (Jn 3, 5; Mk 16, 16), a tým nevyhnutnosť Církvi, do ktorej sa krstom včleňujeme. Už Cyprián z Kartága (+ 258) zdôrazňoval: 'Mimo církvi niet spásy'.
To však neznamená – ešte raz zdôrazňujeme – že ten, kto je bez svojej viny mimo Cirkvi, by bol naveky zatratený. Jestvuje článok viery Cirkvi, že nikto bez vlastnej viny sa nezatratí. Väčšina ľudí žijúcich mimo církvi túto záväznú požiadavku nikdy nepoznala, sú teda bez viny. Veriaci Žid, mohamedán, hinduista, budhista, ktorý žije podľa vlastnej viery, ktorý hľadá Boha poctivo zo srdca, môže úplne dosiahnuť večnú spásu. Platí to aj o ľuďoch, ktorí nedokážu spoznať Boha, pre ateistov, ktorí sa snažia žiť správne a konať tak, ako im káže svedomie.
Avšak všetci, ktorí sú mimo viditeľného spoločenstva Cirkvi a dosiahnu večnú spásu, dosiahnu ju prostredníctvom Cirkvi. A to tým, že hľadajú Božiu vôľu, orientujú sa na Krista a na Cirkev a dosiahnu spasenie prostredníctvom nej. Preto namiesto výroku mimo Cirkvi niet spásy mali by sme povedať radšej pozitívne: Všetci sú prostredníctvom Cirkvi vedení k spáse. To je správne pochopený zmysel slova samospasiteľná Cirkev.
Ale načo sú potrebné ešte misie? Keď aj ľudia, ktorí nič nevedia o Kristovi a jeho Cirkvi, môžu byť spasení, prečo – a taká otázka sa vyskytuje - třeba ešte vyvíjať misijnú činnosť? Kristus chcel usporiadanú obec; v nej sa má darovať ľuďom vo sviatostiach jeho milosť, ktorú človek, ktorý nie je v Cirkvi, nemá. V Cirkvi sa predkladá všetkým ľuďom plná Božia ponuka; kresťanská viera umožňuje nájsť viac svetla a sily pre životnú cestu. Preto dal Kristus príkaz: 'Choďte teda, učte všetky národy'(Mt 28, 19). Pretože nemožno povedať, že nezáleží na tom, či niekto patrí do Cirkvi, podstatné je, že bude zachránený.

nedeľa 18. decembra 2011

Citát dňa - Extra Ecclesia Nulla Salus


z knihy Viem komu som uveril, s.270:
„Princíp „mimo církvi niet spásy“ mal pôvodne povahu výstrahy kresťanov, ktorí sice patrili Cirkvi, poznali ju, a predsa zamýšľali opustiť ju. V tejto súvislosti znamená, že opúšťajúci Cirkev strácajú spásu. Až neskôr sa rozšíril na všetkých, ktorí de facto nepatria do rímsko-katolíckej cirkvi. S rigoróznymi formuláciami sa stretávame predovšetkým v bule pápeža Bonifáca VIII. „Unam sanctam“ (1302) (porov. DS 875, NR 430) a v dekréte Florentského koncilu pre jakobitov (1442) (porov. DS 1351; NR 381). Treba ich chápať na pozadí vtedajšej mentality. Vychádzalo sa z predpokladu, že evanjelium sa ohlasuje už po celom svete. Ak niekto teda nepatrí do katolíckej cirkvi, tak iba vlastnou vinou. Po objave nových svetadielov a kultúr Cirkev roku 1713 konštatovala, že i mimo nej je možná spása (porov. DS 2429). Pius IX. vyhlásil, že Boh neodopiera svoju milosť tým, ktorí žijú podľa svedomia, ale bez vlastnej viny nepoznajú Kristovu cirkev, plnia však Božiu vôľu, tak ako ju spoznávajú (porov. DS 2866). Pius XII. to potvrdil (porov. DS 3869). Druhý vatikánsky koncil toto učenie rozvinul a podstatne prehĺbil. Pripomenul slová Svätého písma, že Boh chce spásu všetkých ľudí (porov. 1 Tim 2,4) – ale aj to, že ľudia musia spolupracovať s Božou spásonosnou vôľou (porov. LG 16).
„Mimo Cirkev nieto spásy“ znamená teda, že Cirkev je jedinou univerzálnou sviatosťou spásy. Kto ju z vlastnej viny odmieta, nemôže mať účasť na spáse, ani ten, kto patrí k církvi iba telom, nie však srdcom. Ináč je to s ľuďmi, ktorí ju bez vlastnej viny nepoznajú, plnia však Božiu vôľu podľa svedomia tak, jako ju konkrétne spoznávajú.“

Adolf Kajpr, Svědectví doby, Praha:ČKA, 1993, čl. Mahatma Gandhi, s.63:

Tedy dne 9. prosince 1854, ve své promluvě ke kardinálům, promlouval Pius IX.:
Víra nás zavazuje, abychom věřili, že nikdo nemůže být spasen mimo apoštolskou Církev římskou, která je jedinou spásnou archou, mimo níž musí zahynou každý, kdo se v ní nenalézá.
Pius IX. nikdy neplatil za tzv. pokrokového papeže. A tato první věta jeho výkladu ukazuje, že je si vědom svého postavení strážce přijatého pokladu víry, že nemá v úmyslu škrtnout z něho ani čárku. Je třeba však jej poslouchat až do konce. Pokračuje:
Nicméně však třeba se stejnou jistotou vyznávat, že ti, kteří bez vlastní viny neznají pravé náboženství, nejsou nikterak před Pánem za to zodpovědni. Kdo však se může odvážiti vymezovati hranice této nevědomosti, zváží-li, jak rozličná je povaha národů a krajů, duševních uspůsobení a tolika jiných tak četných okolností? Až budeme osvobozeni z pout tohoto těla a uvidíme Boha tváří v tvář, pochopíme, v jak těsnou a velkolepou jednotu splývá Boží spravedlnost a Boží milosrdenství. Nikdy však se nebude nedostávat milosti Boží těm, kteří s úpřimným srdcem touží po světle obrození a prosí za ně.

sobota 17. decembra 2011

Citát dňa - Guaranijská vojna


z knihy Dějiny Brazílie, Praha: NLN, s.115-116:
...Válka skončila. Přes 1300 indiánů a desítky jezuitských misionářů našly v boji smrt, dlouholeté úsilí o pacifikaci a zušlechťování indiánů rázem přišlo nazmar. Modlitby i řemesla, hudba i liturgie v domorodých jazycích přestaly existovat a rozprášení Guaraníjové se vrátili k téměř zapomenutému a zoufalému kočování nepřátelským pralesem.V průběhu ničivé války v jihoamerickém vnitrozemí zahrozili bohové Evropě. O půl desáté dopoledne 1.listopadu 1755 otřáslo celým Portugalskem osmiminutové zemětřesení a smetlo Lisabon. Tisíce lidí přišli o život a metropole impéria se změnila v obrovskou hromadu trosek. Neštěstí musely zaplatit výnosy z těžby a práce. O to důkladněji bylo třeba Brazílii kontrolovat. Státnímu dozoru zatím nejvíce unikaly církevní aktivity. Proto markýz Pombal výnosem z května 1757 rozšířil svobodu indiánů, kteří už nadále nezáviseli na svých misionářích. Když církevní kruhy žádali krále, aby znovu zvážil dopad tohoto nařízení, začalo tažení proti jezuitům. Pombal už 1.května požádal Svatý stolec o reformování Tovaryšstva Ježíšova, které se prý odchýlilo od zásad a učení Ignáce z Loyoly obchodní činností a využíváním indiánské pracovní síly. Papež menoval kardinála Saldanhu reformátorem a nepřátelé jezuitů mu 3. prosince 1757 předložili „Zkrácenou zprávu o republice, kterou jezuitští duchovní zřídili v portugalských a španělských zámořských državách“, Pombal, ale i španělský dvůr už mezitím vydali likvidační příkazy.Koncem srpna 1758 přijel do Salvadoru soudce José Mascarenhas Pacheco Pereira Coelho de mělo spolu s dvěma dalšími vysokými úředníky, aby uvedli v život Pombalovy protijezuitské zákony. Počátkem září informovali samotné jezuity o konci jejich působení. Pláč tvrdých evangelizátorů na věci nic nezměnil, dokonce ani zoufalství samotného arcibiskupa, který nabízel své odstoupení, odezvu nenašlo. Jezuité byli z Brazílie vykázáni. Královský list z 23. srpna 1759 nařizoval zabavit jim nemovité i movité jmění, soustředit je do gymnázia v Salvadoru, aby v místech svého posledního pobytu záměrně neničili majetky, a poté je deportovat do Evropy. Když přijel 9.ledna 1760 do Salvadoru místokrál markíz Lavradio, shromáždil přítomné vojáky k údajným poctám, ale pak je použil k tomu, aby eskortovali shromážděné jezuity na pláž Jequitaia, kde je naloďovali k odjezdu. Arcibiskup tiše protestoval tím, že se stáhl do kaple Penha. V Salvadoru se do dvou válečných lodí shromáždilo 124 otců, z Pernambuka jich odplulo 53, z Rio de Janeira 199 a z paráského Belému 133. Staleté dílo vtělené do gymnázií, vesnic, kaplí, seminářů, statků, útulků pro nemocné a opuštěné, záslužné dílo zušlechťování a obrany duší v hrubé dobyvatelské společnosti bylo rozmetáno. V Evropě mělo odstavení Tovaryšstva Ježíšova jako mocenského konkurenta politickou logiku. Amerika však na evropskou supremaci doplatila necitlivým a násilným zničením vzácného úsilí o duchovní povznesení Brazílie i španělského místokrálovství, v němž jezuité bezesporu vynikli.

piatok 16. decembra 2011

Citát dňa


z knihy Ratzinger, J.: Církev jako společenství, Praha: Zvon, 1994, s. 40:
Přejděme k výkladu, který se opět může zabývat pouze několika hlavními body. O symbolismu skály jsme již mluvili a viděli jsme, že Petr je srovnáván s Abrahámem. Jeho funkce pro nový lid, církev, má – v souladu se stavem tohoto lidu – kosmický a eschatologický význam. Abychom porozuměli způsobu existence Petra jako skály, který nemá sám od sebe, je užitečné sledovat postup vyprávění u Matouše. Nikoliv z „těla a krve“, ale na základě zjevení Otce učinil vyznání ve jménu Dvanácti. Když pak Ježíš rozvíjí podobu a cestu Krista na tomto světě, když prorokuje smrt a vzkříšení, odpovídají tělo a krev: Petr „kárá Pána“: „To se ti nemůže stát“ (16, 22). Nato Ježíš: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu (skandalon)...“ (verš 23). On, který z vůle Boha může být základem skály, je z vlastní dispozice kamenem na cestě, který může přivést nohu ke klopýtnutí.Napětí mezi darem od Boha a vlastní silou se zde projevuje vzrušujícím způsobem. Nějak se zde předjímá celé drama dějin papežství, v níž se stále znovu setkávame s obojím: že papežství zústává základem církve vzhledem k síle, jež nepochází od něj samotného, a že současně jednotliví papežové z vlastních schopností svého lidství se stále znovu stávají pohoršením (skandalon), jestliže chtějí Krista předcházet, nikoliv následovat, jestliže věří, že musí určovat na základě vlastní logiky cestu, kterou jen Bůh sám může stanovit: „Tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka“ (16,23).

štvrtok 15. decembra 2011

Citát dňa - Reinkarnácia a kresťanstvo



z knihy Hummel, R.: Reinkarnace, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997, s.90-92:
“Zdá se, jakoby literatura o víře v reinkarnaci vzala na vědomí vlastně jen jediné rozhodnutí církevního učitelského úřadu a rozhořčeně je potírala, totiž zamítnutí některých tvrzení řeckého církevního otce Origena na 5. ekumenickém koncilu v Konstantinopoli (Cařihradě) z roku 553. V literatuře o reinkarnaci býva toto rozhodnutí mylně vykládáno jako rozhodnutí proti představě reinkarnace. Při bližším přihlédnutí ovšem rychle mizí údiv nad takovým výkladem v knihách, které přece usilují o sympatie církve k myšlence reinkarnace. Tento vyklad má totiž vysvětlit, že v křesťanských textech chybějí doklady pro víru v reinkarnaci; Po roce 553 prý takové doklady byly z bible a rané křest'anské literatury odstraněny. Ve skutečnosti je doslovný význam odsouzenych vět z Origena (příp. origenovců té doby) jednoznačný: (51) Zamítnuta byla preexistence duše, tedy představa, ze lidské duše se nacházely v jakési preexistenci, předchozím životě jako duchové a byly za trest pro odvrácení od Boha zaklety do těl; a představa, že padlé duše a démoni budou nakonec v nejakém čase ,,obnoveni" do své původní čistoty. Představy o reinkarnaci či metempsychóse nehrály ve střetu z let 553 a 543 (synoda konstantinopolské církevní provincie) žádnou roli. Také texty Origena, zesnulého asi 300 let předtím, byly v tomto ohledu bez významu. O nich se v literatuře o reinkarnaci rovněž píše rozporuplně. Jasné je, že Origenes člověka chápal jako preexistentní duchovní bytost, ,,inkarnovanou" do těla, ktera může i po telesné smrti mít před sebou dlouhou cestu ocišťování. Ve střetu s Kelsem jasně vyslovil, že je pro něho nauka o opakovaném vtělování neslučitelná s Písmem a vírou církve. Přitom však zřejmě přijímal, že se proces stvoření, pádu a ,,obnovy" může opakovat v nových epochách světa a padlí preexistentní duchové se tak musejí opět ,,inkarnovat". U Origena však nenajdeme doklad názoru, že by k opakovaným inkarnacím, tedy k reinkarnaci, dochazelo v rámci jediného eónu. V sporech 6. století o Origena tedy nešlo o víru v reinkarnaci, přece však šlo o její předpoklady. Nejdůležitější z nich je preexistence duši, bez které by myšlenka putování duší byla dosti chatrná. Reinkarnace přece znamená, že současný život není ani první ani poslední. Kromě toho se Origenes hluboce ponořil do dobovych helenistických a gnostických proudů a pokusil se je integrovat do křest'anského pojeti světa, které by bylo přijatelné i pro nekřest'anské vzdělance. Učení o prvních a posledních věcech, o stvoření a vykoupení z toho vyšlo v mnoha rysech spiše gnostické a novoplatónské než, křesťanské: ,,Nakonec Bůh skrze Logos tvoří nedozírny svět duchů... Ti jsou jako osobní bytosti svobodní; proto také mohou své svobody zneužít a zaviněně se vzdálit Bohu. Když to dělají, vzniká svět, pokračující do stále širších okruhů ,ochlazení', odcizení Bohu a zatemnění až k hmotné látkovosti těl, do kterých byli uzavřeni padlí duchové - i lidske duše jsou preexistentní - za trest a jako do očisťujiciho vězení... Na konci jsou všichni plně přivedeni zpět, i nejtemnější ďáblové pekel, protože zlo není pozitivní mocí a nemůže být trvajicí realitou... Nelze pozbýt svobody a tím možnosti zlepšení." (52) Toto pojetí světa se svým dvojitým nebo stupňovitým stvořením je blízce příbuzné mnoha představám většiny přívrženců reinkarnace a opakovaní pozemského života se v něm zdá být možné nebo dokonce smysluplné, i když sám Origenes tento důsledek nevyvodil. Potud dobře rozumime, proč se literatura o reinkarnaci zastává Origena tak vášnivě. Kosmologie, odmítnuta roku 553 (a sice právem) je základna, na které by se mohla rozvíjet víra v převtělování a bez které tato víra nemůže účinně působit. Tato kosmologie umožňuje i staré ztotožnění řeckého soma (tělo) a sema (hrob), které od sebe odděluje tělo a duši a staví je nepřátelsky proti sobě, jak to zaznívá ještě u R. Steinera.”
51/ Karl Hoheisel (viz, pozn. k části I), 42, Podrobný výklad této origenovské problematiky je u G. MacCregora (viz pozn. ke kap. I) 68nn.
52/ Hans von Campenhausen, Die griechischen Kirchenväter, Stuttgart 956, 48.

Synoda Konštantínopolskej cirkevnej provincie (543)
ANATÉMY PROTI ORIGENISTOM
Proti učeniu o sťahovaní duší
    1. Kto hovorí alebo sa pridŕža toho, že duše ľudí preexistovali, t.j. že predtým to boli duchovia
         a posvätné sily, ale nasýtili sa nazeraním Boha a obrátili sa na zlé, a tak ochladli v láske k
         Bohu, boli nazvané po grécky psyché – duše (“chladné”) a z trestu boli vyhnané do tiel,
         nech je exkomunikovaný.”
   Poznámky: Origenisti, najmä palestínski mnísi, učili, že diabol bol stvoriteľom hmoty a
princípom zla; duša je naproti tomu božskej prirodzenosti; jej spojenie s telom je trestom
vyhnanstva za hriechy spáchané predtým t.j. v preexistencii u Boha (neskôr toto učenie prevzal aj
Priscillián).
   Treba si všimnúť,že Cirkev od začiatku vystupovala proti podceňovaniu hmoty, predovšetkým
však proti degradovaniu ľudského tela. Všetko, čo jestvuje, aj telesný svet, je dobré, lebo ho stvoril
Boh."

z knihy Neuner, Roos: Viera Cirkvi v úradných dokumentoch jej Magistéria, Trnava: Dobrá kniha, 1995