z knihy Ratzinger, J.: Církev jako společenství, Praha: Zvon, 1994, s. 40:
„Přejděme k výkladu, který se opět může zabývat pouze několika hlavními body. O symbolismu skály jsme již mluvili a viděli jsme, že Petr je srovnáván s Abrahámem. Jeho funkce pro nový lid, církev, má – v souladu se stavem tohoto lidu – kosmický a eschatologický význam. Abychom porozuměli způsobu existence Petra jako skály, který nemá sám od sebe, je užitečné sledovat postup vyprávění u Matouše. Nikoliv z „těla a krve“, ale na základě zjevení Otce učinil vyznání ve jménu Dvanácti. Když pak Ježíš rozvíjí podobu a cestu Krista na tomto světě, když prorokuje smrt a vzkříšení, odpovídají tělo a krev: Petr „kárá Pána“: „To se ti nemůže stát“ (16, 22). Nato Ježíš: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu (skandalon)...“ (verš 23). On, který z vůle Boha může být základem skály, je z vlastní dispozice kamenem na cestě, který může přivést nohu ke klopýtnutí.Napětí mezi darem od Boha a vlastní silou se zde projevuje vzrušujícím způsobem. Nějak se zde předjímá celé drama dějin papežství, v níž se stále znovu setkávame s obojím: že papežství zústává základem církve vzhledem k síle, jež nepochází od něj samotného, a že současně jednotliví papežové z vlastních schopností svého lidství se stále znovu stávají pohoršením (skandalon), jestliže chtějí Krista předcházet, nikoliv následovat, jestliže věří, že musí určovat na základě vlastní logiky cestu, kterou jen Bůh sám může stanovit: „Tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka“ (16,23).“
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára