streda, 4. apríla 2012

Cirkev a antisemitizmus (1)

Mezi „historickými hříchy církve“ zaujímá významné místo obvinění katolicismu, že pěstoval po mnoho staletí antisemitské postoje. Jako obvykle je tvrzení lovců „temných stránek“ církve spíše výsledkem předsudků a evidentních zjednodušování, neřku-li záměrných zkreslení.

Jako nejčastější příklady „kořenů katolického antisemitismu“ se uvádí případy útoků na Židy v různých částech Evropy, nejčastěji v Německu, u příležitosti křižáckých tažení nebo čas od času šíření pověstí o zneuctění Nejsvětější Svátosti se strany Židů nebo zvěstí o vraždění křesťanských dětí, jejichž krev měli Židé používat k zhotovení macesů. Není možno popřít, že takové skutečnosti (útoky) a názory se skutečně vyskytly. Ale je značným zkreslením historické skutečnosti, zůstaneme-li pouze u konstatování, ze kterého vzniká dojem, že církev a její pastýři mlčky schvalovali takové počínání. Skutečnost je zcela jiná. Jistě, docházelo k pogromům na Židy při průchodu křižáckých výprav, zvláště jejich „lidových verzí“, kdy nebyly vedeny rytířstvem a knížaty, ale různými samozvanci. Ale veškeré takové počínání místní biskupové nejen rázně odsuzovali, ale snažili se postiženým Židům všemožně poskytnout pomoc. Tak tomu bylo u biskupů Mohuče, Kolína, Wurmsu, kteří při průchodu „lidové“ křižácké výpravy poskytli úkryt Židům i ve vlastních rezidencích. Tak např. židovský historik H. Graetz napsal v této souvislosti o Heřmanovi, kolínském arcibiskupovi: „…byl to šlechetný biskup, který si zaslouží věčnou památku u potomků.“ Když se v Porýní začaly objevovat protižidovské excesy během II. křižácké výpravy, kterou organizoval sv. Bernard z Clairveaux, zastal se tento církevní učitel Židů s veškerou rozhodností. Tento „medoústý učitel“, jak byl nazýván pro svůj kazatelský dar, připomněl věřícím v Mohuči i v Kolíně: 
Slyšeli jsme, že planete láskou k Bohu, ale vaše horlivost potřebuje usměrnění: není dovoleno pronásledovat Židy. Není dovoleno je zabíjet ani vyhánět ze země… Byli vyhnáni a rozptýleni, nejednou prožívají smutný úděl pod vládou křesťanských panovníků, ale ve večer dějin se navrátí a přijde doba jejich rehabilitace… Celý Izrael dojde slávy, jak ujišťuje Apoštol. Braňte hrob Krista, našeho Pána. Ale neposkvrňujte své ruce krví a válkou proti synům Izraele! I oni jsou tělem Kristovým, a jestliže jim ublížíte, dotknete se zorničky samého Boha!
Rovněž papežové po celý středověk nejednou pozvedali svůj hlas, aby odsuzovali mezi křesťany rozšířené pomluvy proti Židům. Tak papež Inocenc IV. opakovaně vystoupil proti pomluvě o zabíjení křesťanských dětí (podobně to učinil ve XIII. století císař Bedřich II.). V letech 1347-1350, kdy se v Evropě rozšířil „černý mor“, objevila se fáma, že příčinou této nemoci jsou Židé, kteří otrávili studny s pitnou vodou. Papež Klement VI. vydal roku 1348 zvláštní bulu, která popřela podobná obvinění a zakázala křesťanům jakkoliv napadat Židy. Podobně se proti tomu postavil císař Karel IV., který vyzval poddané, aby nechali Židy na pokoji. Další papežové navíc zdůraznili, že je nepřípustné nutit Židy k přijetí křtu jako „prostředku záchrany“.  Dělo se tak především ve středověkých městech a původcem byla městská chátra. Zákaz nutit Židy k přijetí křesťanského náboženství a připomenutí, že mají právo vyznávat své náboženství bez překážek, vyslovili mimo jiné papež Kalist II. (poč. XII. st.), Inocenc III. (1199), Řehoř X. (polovina XIII. st.). Na konci středověku rekapituloval tuto nauku Svatého stolce ve své bule z r. 1419 papež Martin V.:
Poněvadž Židé jsou stvoření k obrazu a podobenství Božímu, jejich potomstvo bude jednou spaseno, stanovíme po příkladu našich předchůdců, aby nebyli napadáni v synagogách, nebyla narušována jejich práva, nebyli nuceni k účasti na katolických obřadech, k nošení židovského označení na oděvu a aby nebyly kladeny překážky jejich obchodním stykům s křesťany.
Jak píše John H. Mundy, profesor univerzity Columbia v New Yorku, od roku 1200 jak na severu, tak v oblasti Středozemního moře se evropským Židům vedlo tak dobře, jak dosud nikdy. Tentýž historik potvrzuje: V Římě, kde vládne papež, každý další nástupce sv. Petra pokládal nedotknutelnost Židů přímo za svatou. Někdo může namítnout: Když se ve středověku vedlo Židům tak dobře, jak to, že vznikala ghetta, symbol diskriminace a rasové segregace. Nejdříve je třeba poznamenat,  jev zvláštních národnostně diferencovaných městských čtvrtí byl ve středověkých městech velmi častý. Např. ve  španělských a italských městech byly zvláštní „francouzské čtvrti“. Podobně v muslimských zemích byly zvláštní židovské čtvrti. Druhá úvaha se týká pasti ahistorismu (pohled na minulost dnešními měřítky). Když uvažujeme o pojmu ghetto, neprávem mu přisuzujeme spojitost s tragédií z doby nacismu, kdy byla židovská ghetta pokládána za vstup ke „konečnému řešení židovské otázky“. Ve středověku i později v novověku měla ghetta jiné funkce. Citovaný židovský historik H. Graetz píše o ghettu jako „prostředku na ochranu Židů před šikanováním ze strany lůzy.“ Uvádí, že Židé i nejednou sami přáli bydlet ve zvláštních čtvrtích, a to i z důvodu snazšího vzájemného setkávání, praktikování  vlastního náboženství a kultivování svých obyčejů. Prof. Mundy píše:
Není nic divného, že bydlení v jedné ulici či štvrti se stalo pro Židy úlevou nebo dokonce přímo nutností. Doba renesance nepřinesla žádné podstatné změny, pokud jde o vztah pastýřů církve k židovskému obyvatelstvu. Další papežové Alexandr VI., Julius II., Lev X., Klement VII.  projevovali Židům náklonnost větší než jiní italští vládci (H. Graetz). Papežové Pavel II. a Julius III. přijímali na území církevního státu Židy vyhnané z jiných zemí (např. z Neapole). Petrovi nástupci bojovali po vzoru svých  středověkých předchůdců také proti antižidovským předsudkům. Papež Sixtus IV. odmítl prosby o kanonizaci Simona z Tridentu, který měl být údajně obětí židovské rituální vraždy v roce 1475. Příznačný byl rovněž vstřícný zájem, jaký projevovali renesanční papežové o judaistickou kulturu a náboženství. Známý již papež Sixtus IV. dal pořídit latinský překlad Kabaly (nejvýznamnější kniha židovské mystiky). Papež Lev X., který panoval na počátku XVI. století, vybízel katolické tiskaře, aby vytiskli Talmud, základní knihu judaismu. Dvanáctisvazková edice vyšla v Antverpách a papež ji opatřil zvláštními privilegii, která měla usnadnit její distribuci. Epocha renesance je také dobou reformace. Je třeba v této souvislosti upozornit, že vztah reformátorů k židovskému obyvatelstvu se zásadně lišil od toho, co jsme popisovali výše. Tento protiklad je nejlépe patrný z názorů tvůrce reformace M. Luthera. Ve svém traktátu Von den Juden und ihren Lügen (O Židech a jejich lžích), který byl publikován r. 1543, dával rady, jak  zacházet s Židy:
Především je třeba založit oheň v jejich synagogách a školách a to, co neshoří, srovnat se zemí.  (…) Je tak třeba učinit ke cti našeho Pána a křesťanstva, aby Bůh viděl, že jsme křesťané. (…) Za druhé je třeba zničit jejich domy, protože v nich dělají totéž, co ve svých školách. (…) Za třetí je třeba jim odebrat všechny modlitební knihy a Talmud, které učí předsudkům, lžím a kletbám.
Sedmá rada Lutherova se týká nucených prací pro Židy: Za sedmé je třeba mladým Židům a Židovkám dát do rukou cepy, sekery, rýče, koudel a vřetena a ať si na svůj  chléb vydělávají v potu tváře. Když srovnáme tento text s úryvkem citovaným z buly Martina V., která vyšla více než sto let před textem M. Luthera, máme před očima míru „pokroku“ „zaostalého středověku“ a „pokrokové reformace“. Za pozornost stojí také skutečnost, že Karel V., hlava katolického tábora v německé říši, zakázal svým poddaným  jakékoliv napadání Židů. Není nic divného, když současný rabín Josel Rozheim z Alsaska nazýval katolického císaře „andělem Páně“ a Luthera „lupičem“.

(Pokračování)

Prameny: 
H. Graetz, Historia Żydów, Krakov 1990; H. Mundy, Europa średnowieczna, Varšava 2001. P. Johnson, Historia Żydóv, Krakov 1993; S. Kieltyka, Święty Bernard z Clairveaux, Krakov 1983; Luthers Kampfschriften gegen Judentum,  Berlin 1936.

Grzegorz Kucharczyk

Z Miłujcie się 1/2004, přeložil -lš-

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára