piatok, 13. apríla 2012

Citát dňa - Exorcisti a psychiatri


V období XII. - XV. století nastoupilo pro Církev velmi smutné období, věštící příchod časů ještě zataženějších. Nelze docházet k takovému závěru jenom z kulturního úhlu pohledu, protože právě v tomto období vznikly velké teologické sumy a budovaly se podivuhodné katedrály, a rovněž na tuto dobu připadá činnost velkých a teokratických papežů. Zároveň se ale vedly války proti albigenským a vznikaly velké hereze spojené s antiklerikálními a proticírkevními výstupy. Evropou otřásaly neustálé konflikty, stačí připomenout válku stoletou. Ale přicházely ještě horší časy. Ty ženy, které byly dosud nazývány "nejsoucími v plnosti rozumu" a kterým se prokazoval soucit, začaly být nazývány "čarodějnice". (...) V r. 1252 povolil Inocenc IV. užívání útrpného práva proti heretikům. V r. 1326 Jan XXII. vydal poprvé svolení k podstoupení potřebných zákroků proti čarodějnicím.
To byl počátek šílenství, s nímž byly spojeny taktéž šířící se přírodní katastrofy. V letech 1340-1450 napadla Evropu tak zvaná "černá nákaza (smrt)", tj. epidemie, která dramaticky zdecimovala stav obyvatelstva a přinesla s sebou následky ve formě úpadku morálních hodnot, rozšíření se bratrovražedných válek a schizmat v církvi. Ze všech těch katastrof se zrodila mánie démonizovat všechno, ale ne ve formě, která by vedla k provádění exorcismů nebo modliteb za osvobození. Byly přijaty ničitelské formy boje se zlem.
Samozřejmě se nesmí zapomínat, že každý historický fakt může být pochopen jenom v rámci kontextu a mentality epochy, v níž se odehrává. Porozumění mu neznamená vyjádření shody s jeho existencí, ale je třeba si uvědomovat, proč se to tehdy dělo. Kdybychom chtěli posuzovat fakta ve světle dnešní mentality, určitě bychom z nich nic nepochopili.
Období XVI.-XVII. století byl opravdu dobou šílenství, v němž exosrcismy přenechaly místo pronásledování. Historie je nazývána učitelkou života, nicméně je učitelkou, kterou se moc neposlouchá. Popisuje tuto dobu, která je nejtemnější ze všech, bych chtěl zaujmout postoj k němu velmi jednoznačný, protože mám zato, že se z něj můžeme mnoho naučit a vydobýt poučení pro naši dobu [a to i jiné, než se vydobývá bežně, pozn.drv.]. Právě na základě tohoto období je možno výrazně zaregistrovat určité pravidlo: že tam, kde se nepraktikují exorcismy, jejich místo zaujímají pronásledování. Tam, kde jsou exorcismy praktikovány, nedochází k pronásledováním, a to i když se jedná o tu samou epochu s toutéž mentalitou a s těmi samými problémy. Kde není zlý duch přemáhán a vyháněn za pomoci exorcismů, tam jsou démonizováni a zabíjeni lidé.
Záleží mi na tom, abych sdělil, že tento právě zmíněný fenomén je předmětem mé zvláštní péče o dnešní situaci našich společností a Církve. Když vidím neustálé pokusy, zvláště ze strany lidí Církve, umenšování problému existence ďábla a jeho činnosti, zredukování ho na minimum nebo úplné rezignace z užívání exosrcismů, myslím, že tím nevzniká žádná škoda satanovi, zatímco se páchá obrovská křivda samému člověku. (...)
Díky Bohu, byly i výjimnky. Zachoval se dobře zdokumentovaný případ sestry Joanny Fery (1559-1620), pocházející ze shromáždění Černých sester z Mons, ve Francii. Řadu let před tím uzavřela pakt s ďáblem. Byla opravdu čarodějnicí, kterou náleželo vydat inkvizici a podle tehdejších právních norem by byla odsouzena k upálení. Naštěstí se našel učený a taktní pastýř, Luigi de Berlaymont, arcibiskup Cambrai. Zařídil, aby sestra, kterou chtěli vydat soudu, podstoupila exorcismy. Byla osvobozena a prožila ještě mnoho let v řádu jako vzorná řeholnice. Škoda, že jiní biskupové, třebaže byli učení a svatí, neuvažovali podobně. Mám na mysli sv. Karla Boromejského, který právě v tomto případě následoval tehdy panující "módu". Přesto se stal velkým světcem a velkým biskupem. Ale svatost ne vždy chrání před dopouštěním se omylů.
Horror honů na čarodějnice se rozšířil především na kraje protestantské (jak dnes i ony přiznávají), kde navíc došlo v XVII. století k náboženským válkám. Ale chtěl bych zdůraznit, že tam, kde se nepřestaly praktikovat exorcismy, hranice neplanuly, nebo v malém množství. Bylo prokázáno, že v Římě - sídle papežů - došlo pouze k jednomu takovému případu. V katolickém Irsku čarodějnice nikdy pronásledovány nebyly. V samotném Španělsku, známému díky Torquemadově inkvizici, sice pronásledování byla, ale nedosáhla takových rozměrů, jak se zvyklo soudit. Je třeba taktéž připomenout autokriticismus samotných katolíků, zvláště dílo jezuity Friedricha Spee, který v r. 1631 publikoval knihu Cautio criminalis, v níž umístil nelítostnou kritiku mučení i honů na čarodějnice. Byl to počátek vzpamatování se a lítosti, které se potom rozšířily i do oblastí protestantských.
[Pozn.drv.: Doplňuji ještě několik jmen. Předchůdcem Fridricha Spee (1591-1623) byl např. lékař Jan Weyer alias Wierus (1515-1588), mezi jehož následovníky patří ještě např. Johann Ewich, Augustin Lerchiemer alias Herrman Witekind, Cornelius Loos, Anton Praetorius, Reginald Scot nebo Christian Thomasius; jejich konfese mi bohužel známa není; F. Spee publikoval ještě knihy Tribunal reformatum Malleus judicum].
----------------------------------
Tolik úryvek, který se "otírá" o historické téma, o které zde mělo jít především. Nicméně se text zaprvé otírá i o témata přilehlá, na něž ostatně také přišla řeč, a za druhé může budit dojem, že se GA pokouší zvrátit kyvadlo opět směrem k démonizaci všeho (třeba aby měl i nadále výnosný "kšeft").
K tomu "kšeftu" stačí podotknout, že služba exorcisty je opravdu jen službou a nepřináší výhody ani materiální, ani "kariérové" a prestižní. Naopak. Co se týče podezření z tmářské démonizace, bylo by nejlépe zacitovat knihu, resp. knihy celé nebo přinejmenším záznam ze soukormých nebo veřejných setkání s psychiatry a psychology (kteří, jak se autor trpce zmiňuje, projevují v tomto směru více zájmu než kolegové kněží) nebo konstatování, že velká většina mágů jsou opravdu "jen" podvodníci /třebaže zůstává otázkou, zda to k "reálným" démonickým dopadům nemůže přinejmenším někdy stačit/, ale bohužel se musím omezit jen na letmé náznaky za pomoci úryvků následujících, které mají vyjádřit jediné: Je chybou démonizovat všechno - stejně tak je ale chybou, např. v rámci špatně pojaté "poučenosti" z minulosti, démonizovat veškeré démonizování. Tedy:
Podám jeden konkrétní příklad. Mezi televizními přenosy, jichž jsem se účastnil, na mě největší dojem udělal pořad vedený Alessandro Cecchi Paone 18.12.1994 v programu Rai 2. Před miliony televizních diváků jsem prožil příjemné překvapení, protože jsem nebyl jediným exorcistou, který se v této záležitosti [neodůvodněné a lehkomyslně působené eroze důležitého a praxí potvrzovaného prvku biblického i církevního učení na téma zla, využívání možnosti exorcisování a spousty křesťanů využívajích služeb mágů, věštců a pseudouzdravovatelů] vyjadřoval. Bylo zorganizováno živé spojení s Palermem, kde proběhl rozhovor s P. Matteo La Grua, který je jedním z nejznámějších exorcistů na Sicílii a zároveň pilířem italských exorcistů. Rovněž bylo navázáno spojení s Trevisem, kde poskytl rozhovor exorcista pocházející z Pordenone, P. Feruccio Sutto. Není snad třeba dodávat, že jsou mými přáteli.
Nejvíce mnou pohnulo spojení s Treviso. Vystoupila v něm žena, která po uskutečnění celé série exorcismů uvolněna od zlého ducha. V rozhovoru vyprávěla o svém dlouhém utrpení a o štěstí, které se dostavuje po osvobození. Ale největší dojem na mě udělala slova pronesená jejím manželem v závěru rozhovoru: "Potřebovali jsme 10 let, než jsme našli biskupa, který nám uvěřil a určil exorcistu k osvobození mé ženy! Prožili jsme deset let krutých trápení; deset let zabouchávání dveří před nosem a pokořujících úšklebků ze strany jiných lidí a mnohonásobné opakování slov: "Jste šílení!". Deset let, během nichž jsme aplikovali nejrůznější medicínské prostředky a nepotřebně na ně vydali všechno, co jsme vlastnili."
Věřte mi, že když mluvím o té události, vůbec nepřeháním. Ten fakt odráží situaci italské církve v této oblasti. Papež v rámci přípravy na oslavu Jubilea 2000 vyzývá k provedení velkého zpytování svědomí, které by se týkalo chyb a nedostatků naší pastorace. Léta 1994-1996 měla být věnována zvláště reflexi tohoto typu. Snažil jsem se rovněž poznat situaci v jiných zemích, zvláště od doby, kdy jsem začal dostávat prosby z celé Evropy a teké z jiných kontinentů. Všiml jsem si, že situace katolíků, pokud jde o tuto oblast, je v jiných zemích ještě horší než v Itálii. V tomto dojmu mě utvrdily moje postřehy z mezinárodních sympozií exorcistů. (...)
Dnes je exorcista vnímán lidmi jako bytost přinejmenším divná, nebo někdo, kdo má něco z mága a něco z čaroděje. Dokonce spolubratři kněží ho nejednou považují za člověka naivního, jemuž se nevyplatí věnovat větší pozornost. Díky tomu můžeme pochopit, proč naše doby představila film "Exorcista" (slavného režiséra Williama Blattyho, realizovaný v r. 1971), v němž jsou dva kněží-exorcisté postavami zcela kontrastními vůči sobě i vůči tomu, čím je opravdový exorcista. (...) Nacházíme se ještě velmi daleko od cíle: zacházení s exorcismem jako s integrální částí normální pastorační posluhy, jíž se věnuje dostatečný počet osob. Mohu říci svým spolubratřím kněžím, že tato služba přibližuje lidi k Bohu i Církvi. Někteří si myslí, že exorcisté všechno démonizují a v tomto smyslu je jejich přítomnost škodlivá. Je tomu ale právě naopak: exorcista lidi uklidňuje, vzdaluje od nich strach a účinně spolupracuje na díle pokoje lidského svědomí i pokoje mezi lidmi. (...)
Je nicméně faktem, že jsou dnes exorcisté vyhledáváni, třebaže před několika lety tomu tak téměř nebylo. Pokud nebudeme opatrní a nevezmeme si k srdci doporučení Církve, může se stát toto vyhledávání exorcistů tou samou formou pověry jako např. obracení se pro pomoc k čarodějům. U kořene tohoto druhého typu tkví vždy nedostatek víry spojený s celkovou náboženskou nevědomostí. Na zakončení sympózia exorcistů Puglie v Martina Franca v r. 1995 byly rozdány brožury obsahující mimo jiné dvě zajímavé informace:
Méně než 4 miliony italských katolíků má takové církevní povědomí, jaké se od členů církve vyžaduje (por. F. Garelli: Religione e Modernitá, in AA.VV. La religione degli Europei, Torino 1992). Profesor Cecilii Gatto Trocchi konstatoval, opíraje se o všeobecně známé výsledky výzkumů, že více než 12 milionů Italů využívá služeb mágů, věštců a jim podobných. Na základě těchto dat (4 miliony a 12 milionů) lze jen ztěží říct, že může být služba exorcisty považována jen za službu menšině.
Nicméně je pravdou, že základní nauka, týkající se tohoto předmětu, nemůže být doménou jenom exorcistů, ale měla by být součástí povinností všech katechetů a kněží. Možná právě nedostatky v základním vyučování jsou příčinou, že mnoho lidí se obrací na exorcistu i tehdy, když to není třeba. Často musím připomínat, že v různých problémech a životních spletitostech je třeba myslet na exorcismus teprve tehdy, kdy všechny jiné, zvláště pak obvyklé, "kanály" milosti nepřinášejí kýžený výsledek.
Z překladu knihy Gabriele Amortha, římského exorcisty, nesoucí název Esorcisti e psichiatri /Exorcisté a psychiatři/, vydané r. 1996 římským nakladatelstvím Edizioni Dehoniane; název příspěvku se týká spíše druhé části, následující po zčásti netradičním pohledu exorcisty na historii pronásledování čarodějnic.

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára