pondelok, 9. apríla 2012

Fašizmus, nacizmus, antisemitizmus a RKC podľa Geralda Messadié



1933-1945: omyl a hrůza

NESPRAVEDLIVÁ OBVINĚNÍ ZE SPOLUÚČASTI VATIKÁNU NA PRONÁSLEDOVÁNÍ ŽIDŮ V DIKTATURÁCH - NEOBRATNOST PIA XII. VŮČI 700 000 ŽIDŮM, KTERÉ ZACHRÁNIL - ABSURDITA OBVINĚNÍ DANIELA GOLDHAGENA PROTI CÍRKVI - ROZDÍL MEZI ITALSKÝM FAŠISMEM A NACISMEM - PROČ NĚMECKO? - NEOPATRNOST ŽIDŮ ZA VÁLKY - NĚMECKÉ PONÍŽENÍ A VZESTUP NACISMU - ZOSTŘOVÁNÍ NACIONALISMU A EVROPA CÉSARISMU - HITLEROVO ANTIKŘESŤANSTVÍ - NĚMECKÝM KATOLÍKŮM HROZÍ STATUT ŽIDŮ - ŽIVOT V TŘETÍ ŘÍŠI - NACISTICKÝ SHYLOCK - AMERICKÝ ANTISEMITISMUS A LHOSTEJNOST VŮČI EVROPĚ - HANEBNOST FRANCOUZSKE PRAVICE - IRONIE A PARADOXY DĚJIN: KAPITALISTICKÝ MATERIALISMUS - FRANCOUZSKÝ NACIONALISMUS A ODBOJ

Jeden z nejhouževnatějších, ale zároveň nejfalešnějších a nejzhoubnějších mýtů v dějinách antisemitismu říká, že v obou zemích, kde se razily matrice fašismu a nacismu, byli křesťané více či méně tichými spoluviníky pronásledování Židů. Tento mýtus vychází z následující úvahy: Itálie a Německo jsou křesťanské země, a aby tolerovaly hrůzu, je třeba, aby křesťané - katolíci i protestanti - souhlasili. A na základě téhož omylu jsou křesťané samozřejmě přiřazeni k totalitární ,,kapitalistické pravici". Tento omyl nacházíme v mnoha dílech, např. v již citované knize Hitler's Willing Executioners (Hitlerovi ochotní kati) Daniela Goldhagena. Autor tvrdí, že v moderním Německu ,,katolická církev jako instituce byla zcela a veřejně antisemitská". Závěr: antisemitismus je vždycky způsoben křesťanstvím.
To jsou naprosto nesmyslné předpoklady nové náboženské války a zatemňují diskusi. Křesťanstvi může byt vineno z antisemitského běsnění 20. století pouze vzhledem k podezřelému chování papeže Pia XII. Hlavnim iniciátorem antisemitismu 20. století byl vsak nacionalismus, nejčastěji ve spojeni s kapitalismem.Já jsem na jiných místech litoval, že Pius XII. neopustil za války Řím, aby si zachoval svobodu slova. Jiní kritizovali jeho nanejvýš neobratné progermánství: vyjádřit německy německému velvyslanci svou radost z německých vojenských úspechů v roce 1940 byl přesný opak toho, co člověk očekává od křesťanského pastýře. Eugenio Pacelli, papež Pius XII., nemohl nevědět, ze Hitlerovo Německo není Německo Bachovo či Goethovo a že Führer pronásleduje církev.1 Ale to ještě neznamená, ze křesťané ve své většině žehnali fašismu či nacismu svěcenou vodou, i když několik kněží, trochu příliš diplomatických a se sklonem k oportunismu, nacionalismu a v podstatě antisemitů, se nechalo v těch temných letech strhnout k projevům hanebné úslužnosti. Jan Pavel II. přece nemohl zapomenout, že každodenně riskoval svůj život, když vyučoval teologii v Krakově, městě, které žilo pod nacistickým terorem. Pravda je, že Mussolini a Hitler byli oba proticírkevní a protináboženstí horlivci. Mussolini už vzhledem k rodině: jeho otec Alessandro, narozený r. 1854, byl ateista a protikatolík. Mladý Benito byl členem koleje Svatého Františka Saleského, odkud ho už v devíti vyloučili: hodil kalendář po otci představeném. Brožura Trentirio visto da uno Socialista (Trent očima socialisty), vydaná r. 1908, se hemží výpady proti církvi, ,,té velké mrtvole", a Vatikánu ,,tomu doupěti intolerance". Což Mussolini zopakoval v roce 1914 v jiné publikaci. Fašismus nebyl ostatně nikdy zbožný: na prvním fašistickém kongresu 9. října 1919 žádal futuristický spisovatel Marinetti ,,vypovězení papeženectvi mimo Itálii a jeji devatikanizaci". Téhož roku Mussolini požadoval konfiskaci církevního majetku. Monarchie a státní instituce samozřejmě budoucímu ducemu ustoupily. Veleslavný pochod na Řím byla komedie: když král a armáda předaly 28. října 1922 Mussolinimu moc, dobře vědeli, co činí. Jenže Vatikán odolal. V encyklice Urbi arcani Dei z téhož roku papež Pius XI. volá katolíky k ostražitosti. Čtyři roky poté odsuzuje princip totalitního státu. V železném objetí mezi Mussolinim a pontifikátem zaznamenal Mussolini vitězství, které nemá co do činení s židovskou otázkou: papež uznal, ze Řím je skutečně hlavní město Itálie. Mussolini však pokračoval v zakukleném konfliktu s Vatikánem tím, že ve sněmovně 14. května 1929 prohlásil, že “ve státě není církev suverénní, dokonce není ani svobodná...” Rok nato mluvil o křesťanství jako o “židovské sektě”. Až do konce zůstal antiklerikálem a antikatolíkem. Paradoxně ale tehdy nebyl antisemita: 13. května 1929 prohlásil: “Je smešné si myslet, jak bylo řečeno, že je třeba zavřít synagogy či Synagogu. Židé jsou v Římě od dob králů: možná že po únosu Sabinek jim poskytli oblečení. Za dob Augusta jich bylo padesát tisíc a chtěli plakat nad rakví Julia Caesara. Zůstanou tady a nikdo je nebude znepokojovat.” Ještě v roce 1934 podle Gérarda Sylvaina prohlásil, že Řím s politováním sleduje jisté doktríny, které jsou hlásány na severu Evropy: vzdyť tam ještě neuměli ani číst, ani psát, když Řím už měl Caesara. Lavoro f'ascista napsal téhož roku: “Fašismus odmítá ty výstřelky symbolismu, ten falešný mysticismus, jež charakterizují hitlerismus, stejně tak jako bez váhání odmítá pojem rasismus, dobrý tak pro chov slepic a koní. Fašismus je si vědom skutečnosti, že Řím nebyl vybudován na teorii ras, ale civilizaci, podle níž by současní Hitlerovi žáci měli být lidé civilizovaní...” Mussolini na Hitlerův nátlak sice změnil názor a nechal schválit oba rasové dekrety z r. 1938, nicméně Itálie byla jednou z mocností Osy a připojených území, kde během druhé světové války bylo nejméně obětí antisemitské perzekuce: od 7000 do 7500, tedy daleko méně než například ve Francii. Italské Židy chránila velká část populace především v klášterech, a francouzští Židé dokonce nalézali za Alpami v oněch temných letech mnohem větší bezpečí než ve Francii. Na rozdíl od vlády ve Vichy, která daleko přesáhla okupantovy požadavky v pronásledování Židů, Itálie projevila vyjímečnou odolnost vůči antisemitismu. Zatímco v roce 1943 francouzští a němečtí vládcové bombardovali Italy požadavkem na vydání 20 000 až 30 000 Židů, kteří uprchli na francouzská území pod italskou správou, italští představitelé se tvářili, že ohluchli. Invaze na Sicilii, Mussoliniho pád a jeho nahrazení maršálem Pietrem Badogliem ukončily nadějě francouzské policie a gestapa, že se uprchlíků zmocní. Takže až po příměří mezi Itálií a Spojenci 3. září 1943 se Francouzi a Němci zmocnili naturalizovaných Židů, žijících od r. 1927 na francouzském území, a Pierre Laval podepsal zákon, kterým jich 16 600 vydal nacistům. Jistě tady nehodláme fašismus globálně zbavit viny, chceme jen připomenout, že jednomyslné spojenectví křesťanství a antisemitismu během druhé světové války byla ostudná smyšlenka. Postoj křesťanů vůči Židům byl velice různý podle okolností a kulturního zázemí. Italský lid odolával daleko lépe než Francouzi nenávistnému ponoukání: mělo by se mu to přičíst ke cti. Itálie nedala světu ani Papona, ani Eichmanna, ani žádného z jejich fanatických stoupenců. Nenávist německého nacionálního socialismu vůči Židům a křesťanům byla daleko intenzivnejší. Hitlerova averze ke kněžím byla notoricky známá. “Sutany! Stačí mi zahlédnout některého z těch zmetků v sutaně, a jsem vzteky bez sebe,” prohlásil v roce 1942. “Křesťanství je jedno z nejhorších zpátečnictví, jímž lidstvo trpí, a Židi díky tomuhle ďábelskému výmyslu vrhli lidstvo o patnáct století nazpět. Jedině vítězství bolševismu nad Židy by bylo ještě horší.” Podobné útočné výlevy by měly spíš zajímat psychoanalytiky či psychiatry než historiky. Je třeba připomínat, že Hitler byl neustále pod vlivem amfetaminu a že Hermann Göring byl kokainista? Göring v roce 1930 (chybně) vyjmenoval důvody nacistického antikřesťanství i antisemitismu: ,,Muž v černém hlídal, zatímco marxismus vykrádal německý dům." Toto obvinění přesně odraží strach většiny německého národa za revoluce r. 1918. Obvinění je to samozrejmě nespravedlivé: ani katolíci, ani protestanté nesympatizovali s ateistickým marxismem. Ta pomluva ovšem měla vážný politický důvod: německý katolicismus reprezentovala politická strana Centrum, která měla možnost bránit v cestě k moci jak nacionalnímu socialismu, tak Hitlerovi. V jejím čele stál Heinrich Brüning, kancléř Výmarské republiky v letech 1930-1932. Katolíci byli tedy protivníci, ne-li nepřátelé nacionálního socialismu, zvláště od encykliky Pia XI. Non abbiamo bisogno ze 4. července 1931, která odsuzuje fašismus, “pohanske zbožnění násilí” (statolatrie). A fašismus je model, který inspiroval Hitlera. Nacisté věděli dobře, že od křesťanství, ať už katolického či protestantského, nemají co očekávat. Jejich teoretik Alfréd Rosenberg přece napsal: ,,Církev používá svou doktrínu lásky, aby uplatnila politiku vlády a moci. Formálně vyhlásila válku germánskému duchu, když formulovala svou zásadu: jediné stádo a jediný pastýř. Kdyby tato idea dosáhla absolutního vítězství, Evropa by byla pouze davem stovek milionů lidí bez vlastností, řízeným správně dávkovaným strachem z pekelných muk..." Jistě, reakce katolíků na nacistické nebezpečí, které cítili, i když si ještě nedovedli představit jeho blízkost a dosah, nesvědčila zrovna o jejich inteligenci. Rosenberg toho dobře využil, když připomněl, jak v roce 1923 Pius XI. vyhlasil, že Německo, tehdy přemožené, potřebuje ,,vykoupit smutné odpadlictví, které ho před čtyřmi sty lety oddělilo od římské církve". V roce 1923 se totiž církev ještě nesmířila s protestantismem. A téhož roku Bayerische Kurier, orgán strany Centrum, píše, že “porážka roku 1918 byla dílem imanentní spravedlnosti, která zasáhla německý lid, protože se nechtěl sklonit před autoritou nastolenou Bohem, tedy papežem". Nic nemůže víc zasáhnout nacionalismus rozjitřený porážkou r. 1918, jejíž morální a finanční tíhu ještě každý občan cítil, než podobná pověrečná prohlášení. Výsledkem toho bylo, že katolíci postupně stranu Centrum opouštěli. Toto odpadlictví však k potlačení nacistické pomstychtivosti nestačilo. Po volbách v březnu 1933, v nichž získal v Německu moc, Hitler pověřil Göringa ,,rozprášit katolíky". Mnozí z nich byli zatčeni, jejich mluvčím bylo bráněno v projevech, jejich finance byly konfiskovány a noviny zastaveny... Zákon ze 7. dubna 1933, zabyvající se veřejnou službou, zakotvil jistou diskriminaci vůči katolickým úředníkům. O této záležitosti se málo ví: katolikům hrozilo, že se octnou v postavení Židů. 20. července 1933 podepsal Hitler s Piem XI. ( kterého v této záležitosti zastupoval kardinál Pacelli, budoucí Pius XII.) konkordát. Papež se snažil rychle zabránit škodám. Němečtí katolíci sice mohli doufat, že jim zůstane zcela rovnoprávné postavení, ale i když jim byla garantována svoboda vyznání, svoboda projevu nikoliv. Katolické instituce byly umlčeny a redukovány na charitativní zařízení. Hitler se tím dokonce chlubil: ,,Vyhnali jsme kněze z politického území a vrátili je do jejich kostelů." Přesto byli katolíci nadále podezřelí: během čistek 30. června 1934, kdy byl zavražděn Ernst Röhm a jeho SA zrušeny, byli cílem nacistického běsnění také katolíci: dr. Erich Klausener, ředitel Katolické akce, Adalbert Probst, ředitel Katolické mládeže, Fritz Gerlach, vydavatel časopisu Der Weg (Cesta) a farář Stempfle byli ,,zlikvidováni", neboť kritizovali režim. V letech 1935 a 1936 se dostali nemečtí katolíci a nacisté několikrát do konfliktu a kněžstvu bylo vyčítáno, že přesunulo své peníze do ciziny. Encyklika Mit brennender Sorge (S palčivou starostí) z března 1937 odsoudila nacistickou ideologii a nacistický režim zareagoval založením služby, svěřené Reinhardu Heydrichovi, pověřené bojovat ,,proti politickým cirkvím, sektám a Židům". Cílem nacistů bylo od r. 1933 katolickou církev oslabit a nakonec zlikvidovat. Znovu byli katolíci vnímáni stejně jako Židi a ”katolická otázka” byla v Německu kladena na roveň “židovské otázky". Pouze nebylo samozřejmě možné zavřít všechny katolíky a deportovat je, protože jich bylo příliš mnoho. Ve vánočním poselství r. 1937 Pius XI. prohlásil, že v Německu probíhá všeobecná perzekuce.2 A po československé krizi dokonce přímo napadl nacistické rasové teorie. Obvinění Daniela Goldhagena, podle něhož ,,zjevný nedostatek jakéhokoliv vyznamného protestu nebo alespoň soukromého nesouhlasu... nemohl být pokládán za výsledek nacistického 'vymývání mozků' Němcům ani za neschopnost Němců odsoudit režim ... neboť dobové  dokumenty nepotvrzují ani jedno, ani druhé", je tedy nepodložené, pokud jde o Německo, jež je předmětem jeho studie. Z mnoha dalších důkazů reakce nemeckých katolíků uveďme 21. březen 1937, kdy “všichni němečtí kněží četli svým ovečkám encykliku Mit brennender Sorge”. Copak Goldhagen nevěděl, že v roce 1939 byli v Sudetech zatýkáni katolíci jako ,,nepřátelé státu"? Církev přešla do řad pronásledovaných. Základem těchto obvinění, a to nejen Goldhagenových, ale i těch více méně mlčenlivých, jež jsou víc než půl století namířeny proti německému národu, je otázka eventuální německé kolektivní odpovědnosti. Podle předložených tezí celá země více či méně aktivně souhlasila s likvidací šesti milionů Židů, a tak se podílela na nejstrašlivějším masakru, jaký vůbec člověk pamatuje. Němci spolu s křesťany byli tedy podle Goldhagena zrůdy a všichni byli součástí vraždících komand. Pokud tomu tak bylo, pokud byla nenávist k Židům Němcům téměř vrozena, je třeba si klást otázku - jako to učinili ostatní autoři, navíc Židé -, proč  nevystoupili proti vilémovskému státu, který Židy chránil. V tom případě, píší Norman G. Finkelstein a Ruth Bettina Birnová, by ,,židovská krev měla téct ulicemi" už dávno. Podobné námitky podporuje i fakt, že Hitler, jehož antisemitismus byl znám od chvíle, kdy se stal kancléřem, byl zvolen přibližně 33 % hlasů a žádný další průzkum nemohl zjistit jeho skutečnou popularitu. Goldhagenovo přehnané tvrzení ho zbavuje věrohodnosti, neboť pokud by měl pravdu, museli by být obviněni všichni Rusové, že zavinili smrt nějakých třiceti milionů občanů za leninsko-stalinistické éry, všichni Kambodžané, že zavinili zhruba dva miliony mrtvých zavražděných Rudými Khméry. Ve jménu logiky těchto obvinení by tedy bylo třeba v nejakem novém Norimberku odsoudit celý německý národ, zakázat užívání němčiny a potlačit samo slovo “Německo”. Z podobných obvinění podle mne vychází totalitní životní názor: pokračuje v novém druhu genocidy, a to “genocidy intelektuální”. Navíc nic nevysvětluje: s konečnou platností zavádí diskusi do slepé uličky. Proč Nemci? Proč jen oni? Proč Židé? A tim se vlastně vracíme k otázce položená ( pozn. položené) na prvnich stránkách této knihy: Proč? Ve skutecnosti tato obvinění, tak klidně vyslovovaná v době míru, kdy si člověk neumí, ba nemůže představit, co to byl každodenní život, neberou v úvahu policejní a vojenský aparát, který udržoval totalitu v Německu. Vedoucí role nacionálně socialistické strany v německé republice - neboť přesto všechno německá republika existovala a tenhle detail často historici přecházejí - postupně umožnila nacistům absolutní kontrolu nejen nad věřejným životem, ale také nad životem soukromým. Dokumenty, které shromáždil například Jeremy Noakes, umožňují ověřit si, že na rozdíl od povrchních a tendenčních tvrzení většina Němců zdaleka nacismus neschvalovala: Hlášení  bezpečnostních složek, Sicherheitsdienstu, svědčí o přísném sledování, často založeném na udavačství (což byl později i případ Německé demokratické republiky). I kdyby byli chtěli, křesťanští Němci neměli sebemenší možnost postavit se proti šoa: pokoušeli se především zachránit vlastní kůži a modlili se za vítězství, které by je zachránilo před apokalypsou, přestože od konce roku 1943 vědeli, že je nemožné. Německo se pro ně stalo obrovským koncentračním táborem. Tak např. děti, které se vedení připravovalo evakuovat v případě postupu Spojenců podle plánu Kinderlandverschikung čili KLV, byly sváženy do táborů podléhajících tvrdé disciplíně. Tisíce německých žen zaměstnaných ve válečných továrnách, a byly to často i starší ženy, byly posílány do pracovních táborů za sebemenší pochybení, občas i za navázáni sexuálních styků s dělníky z okupovaných zemí, byť to nebyli Židé. A dělníci z válečných továren, kteří se dopustili chyby, byli zastřeleni: v jediném roce 1943 režim popravil 5336 lidi za sabotáž. Až do června 1944 hodlala strana kontrolovat dokonce  soukromé rozhovory lidí, kteří se navštěvovali: oběžník adresovaný místním pobočkám strany uváděl formulace, ktere si ,,dobří Němci" měli navzájem sdělovat. Žádat od obyvatelstva, které žilo v takovýchto podmínkách, aby se vzbouřilo proti vyhlazování Židů, je téměř šílenství, v každém případě hrubá historická nevědomost, né-li primitivní zlovůle. Přesto však toto neuveřitelné překroucení historické reality nabylo značných rozměrů. Nic tak dobře nedokládá, že  nacistický antisemitismus byl především nacionalistický a že křesťanství v něm nemělo prsty, byť existuje tolik  nepravdivých, zkratkovitých tvrzení a záměrných zámlk. Tady je třeba se vší vážností říct: antisemitismus první  poloviny 20. století vycházel jedině z nacionalistických pozic. Nic na tom nemění spoluúčast křesťanů a několika jejich představitelů z řad katolického i protestantského kněžstva. V křesťanství a mezi křesťany se jistě vyskytli nacionalisté, kteří podle svých povah a okolností zaujali hloupé, přemrštěné, nemorální nebo přímo zločinné postoje. Občas jistě i z taktických důvodů, ze strachu, jenž v nich vyvolával ateistický a materialistický marxismus. Jak se člověk dostal až sem? Jak to, že národ zanechal svůj osud v rukách hrstky vrahů? Historie vzestupu nacismu už byla napsána mnohokrát: ale předpoklady k němu, které jsou stejně tak důležité, si často neuvědomujeme. Zatimco ve Versailles vítězové, Francouzi, Angličané, Italové a Američané, od června 1919 rozebírali osud Německa v jeho nepřítomnosti, neboť bylo jednoznačně vyloučeno, předmět jejich hodokvasu byl rozvrácen. Ve skutečnosti už 3. listopadu 1918, devět dní před podepsáním  příměří v Rethondes, vypukla v Německu občanská válka. Námořníci flotily v Kielu se vzbouřili a vzpoura rychle zachvátila Lübeck, Hamburk, Brémy, Hannover, Mnichov a přerostla v revoluci. Dva dny před příměřím Vilém II. abdikoval. Socialista Scheidemann vyhlásil v Berlíně republiku. Bylo třeba obnovit pořádek. Spartakovci, předvoj bolševiků, se pokusili na troskách Říše nastolit diktaturu. To bylo pro Německo vážné: stejně tak pro Židy. Koho nacházíme v tomto hnutí? Karla Liebknechta, Rosu Luxemburgovou, Kláru Zetkinovou: Židy, k nímž se před několika lety připojil židovský sociálnědemokratický poslanec Paul Singer (zemřel r. 1911). Skupina Spartakovců se během války odlišovala svým jednoznačně protimilitaristickým postojem: v roce 1915 označila za zradu připojení  sociálnědemokratické strany (SPD) k válečnému úsilí. Po r. 1916 a vyloučení Liebknechta z SPD se uprostřed války Spartakovci zúčastnili stávkového hnutí, které v Německu vypuklo, a to právě v dubnu 1917. “Vlastenci” se dali do díla. Obraz Židů tady utrpěl smrtelnou ránu. Ale ne jedinou. Epizoda Republiky rad v Bavorsku v r. 1918, pokus o odštěpení, v němž hráli židovstí politici zásadní roli, jim odcizila značnou část nacionalistů. Stejne tak si Žid Kurt Eisner, jenž 8.  listopadu 1918 vyhlásil Bavorskou sociálně-demokratickou republiku, zřejmě neuvedomil, jak ho pouze fakt, že je Žid, vystavuje nenávisti pravice i levice. ,,Pro komunisty," píše Nachum T. Gidal, ,,byl Eisner spřísežencem buržoazie. Pro pravici to byl židovský bolševik, ,špinavý Prušák'. Ve skutečnosti byl Eisnerovi judaismus zcela lhostejný." O čtyři měsíce později se posádka v Mnichově pokusila o státní převrat. Komunisté vyhlásili Druhou republiku rad, v níž lidoví komisaři hodlali vládnout autonomně a samozřejmě podle komunistických zásad. V řídícím výboru byli znovu Židé: Gustav Landauer, Eugen Leviné, Ernst Toller, Eisnerovi spolupracovníci. Dva první byli zavražděni, třetí spáchal v roce 1939 sebevraždu. Je možné, že Německo bylo ze všech zemí na světe právě tou, s níž se v moderních dějinách Židé nejtěsněji a nejvášnivěji ztotožnili. Proto také tak obrovsky riskovali tím, že se otevřeně snažili o změnu jejího osudu, a především o vyhlásení socialistické republiky. Hugo Haase, Gustav Landauer, Oskar Cohn, Otto Landsberg, Bernhard Falk a všichni ostatní - je jich příliš mnoho, abych je tady mohl vyjmenovat - se po první světové válce pustili do znovuvybudování Německa, jako by to skutečně byla jejich vlast. Mnoho z nich se prakticky zřeklo svého židovství. Je příznačné, že hlavním redaktorem ústavy výmarské republiky, jenž se poté stal jejím ministrem vnitra, byl Hugo Preuss. Jednou přijde den, kdy se pokusíme vysvětlit tento román tragické lásky mezi Židy a Německem. To ovšem nic nemění na tom, že se pohybovali po minovém poli, které vybuchlo o čtvrt století později. Národ, ponížený už všemi následky porážky z r. 1918, okupací poloviny svého území, abdikací svého císaře, se tentokrát cítil ohrožcn zevnitř. V nejvážnějších pokusech o vzpouru figurovali Židé. Takže od roku 1919 se právě v této politicky, ekonomicky, financně, společenský a především psychologicky nejzdevastovanější zemí, jakou Evropa od třicetileté války viděla, chýlilo k onomu strašlivému antisemitskému zvratu, jehož vyústění známe. Martin Buber si byl vědom vedoucí role Židů v německé revoluci. V listopadu 1918 napsal v měsíčníku Der Jude, že ,,vždycky veřili v ,budoucnost' a v ,novou zemi', v přeměnu všeho, co je obklopuje". Ale tím, kdo nejpřesněji zhodnotil celkovou situaci Židů v moderním světě, byl Friedrich Nietzsche; nenávist a závist podle něj vzbuzují Židé svou inteligencí, duchovní převahou a vůlí, které získali mnohageneračním absolvováním ,,školy neštěstí". Jenže Německo bohužel nesestávalo z nietzscheovců. V roce 1919 již stály základní kulisy pozdější tragédie. Měsíc po revoluci, v prosinci 1918, založili Spartakovci Německou komunistickou stranu, DKP. Pokračující chaos dosáhl děsivých rozměrů: na popud DKP vypukla v Berlíně generální stávka. Zdálo se, že v Německu bude vzápětí nastolen bolševický režim: zabránila tomu jen spěšná tajná dohoda z noci z 9. na 10. listopad mezi socialistou Ebertem a generálem Groenerem. Vládní oddíly obsadily Berlín 15. ledna 1919 o půlnoci. To byl počátek Krvavého týdne... ,,Pro Spartakovce začal zlý sen," napsal jeden z nejlepších dobových historiků Pierre Benoist-Mechin. ,,Byli vytlačováni z jedné čtvrti do druhé, shromažďováni na dvorech budov a stříleni po skupinách patnácti, dvaceti osob. Ve městě vypukl skutečný hon na lidi. A samozřejmě se pátralo především po velitelích, Rose Luxemburgové a Karlu Liebknechtovi." Jak se dalo předpokládat, Liebknecht a Luxemburgová byli objeveni týž večer v hotelu Eden a hned poté zavražděni. Nemohli dát vystižněji najevo svou nenávist vůči pojmu, jenž byl poníženému Německu nejdražší  - vůči ideji národa. Týden po Liebknechtovi a Luxemburgové zavraždil hrabě Arco Valley Eisnera. Bavorská republika rad padla. A konference ve Versailles ještě ani nezačala. Když se delegace Spojenců, vedené Clemenceauem, Lloydem Georgem, Orlandem a Wilsonem, daly do práce, evidentně nic z událostí nepochopily. Ba co hůř, vyhloubily miliony pozdejších hromadných hrobů. 28. dubna 1921 stanovila reparační komise válečný dluh Německa na třiatřicet miliard dolarů, tedy deset miliard liber šterlinků, tedy pět milionů zlatých franků, teoreticky splatných dva dny nato, 1. května 1921 (článek 233). Přesně třiatřicetkrát víc než byla náhrada škody, kterou žádalo Německo v roce 1871 od Francie. Alsasko-Lotrinsko bylo vráceno Francii. A Porýní bylo okupováno. V následujícím roce by bylo stačilo pouze několik dolarů na zaplacení celého německého dluhu, kdyby byl mohl být vyrovnán v papírových markách: při stabilizaci německých deviz v listopadu 1923 stál totiž dolar 4,2 miliardy papírových marek...Znovu nastal zmatek. Propukla nezaměstnanost a inflace dosáhla astronomických výšek. Důchodci a rentiéři byli zruinováni v několika měsicích, bída ohrozovala zdraví dospělých i děti. Výmarská republika, vyhlášena 31. 7. 1919 a pojmenována tak proto, že její ústava byla vyhlášena v tomto městě, byla znevážena předem z jednoduchého dů-vodu, a to proto, že souhlasila s versailleským diktátem. Bylo tu patetické, groteskní a pochmurné Německo, které popsal např. německý satirik Georg Grosz ve svém díle Ein kleines Ja und ein grosses Nein (Malé Ano a velké Ne). Ulicemi se potulovali váleční invalidé s berlemi a prázdnými rukávy, a pak prostitutky.
Výmarská republika byla přijímána s pohrdáním a výsměchem i mimo Německo: zasloužila si to. Byla to politická fasáda vybudována umírněnci, kteří si neuvědomovali, jak zuřivě jim vře pekelný hrnec pod nohama: stáli na troskách, mezi nimiž se pohybovaly hrozivé stíny spiklenců, revanšistů, ideology všech barev, ctižádostivců, vlastenců a dobrodruhů. Objevily se jednotky Freikorps, aby bránily národ proti rudým milicím a diktatuře proletariátu, kterou chtěli nastolit Liebknecht a Luxemburgová. To oni zdvihli rudé prapory, které Spartakův svaz vyvěsil na všech hlavních budovách v Berlíně. Nacionální socialisté jim to nezapomenou, až se v roce 1933 dostanou k moci. Jedno je jisté: všichni to byli nacionalisté. Jejich postavení, a především postavení Hitlerových stoupenců, jako by zesláblo díky ekonomickemu zázraku z let 1924-1928, k němuž došlo zásluhou Dawesova plánu. Kdyby byla prosperita pokračovala, výmarské Německo by jistě mirumilovně prodloužilo císařství. Nic z toho však nebylo: krize roku 1929 vrhla zemi brutálně zpátky do devalvace r. 1923, znovu nastala inflace, nezaměstnanost atd. Šílenství bankeřů z Wall Streetu tedy připravilo půdu nacionálnímu socialismu. Týž kapitalismus, ktery učinil z Německa hráz proti komunismu, nepřímo podpořil vzestup hnědých košil s našitými obracenými svastikami (výmysl rasistické organizace Thule Gesellschaft) a hrstky běsnících zločinců. Reichswehr předvedl svou roli ochránce národa, především v Bavorsku a Prusku, přičemž všude potlačoval bouře a byl schopen ,,eliminovat" Židy během revoluce tam, kde byli nejnebezpečnější. Polykal svůj revanšismus, zatímco lid přežvykoval hořkost, když byl svědkem návratu poražené armády po mostech toho Rýna, po němž procházely Caesarovy legie a Attilovy hordy. Existuje dost důkazů o více či méně přiznávané hrůze ze SSSR, abychom uveřili, že větší část Západu byla tajně ráda, že se znovu tvoří německá armáda a zahlazuje stopy, které v ní zanechala válka. Neměli si k čemu blahopřát. Už během války vojáci na frontě nevěřili v legitimitu svého boje, a když se vrátili domů, ponižení porážkou, našli zemi zmítající se v zlověstných zmatcích. Pouze kdyby “na počátku a v průběhu války byly napadeny desetitisíce hebrejských zhoubců národa otravným plynem jako statisíce našich nejlepších dělníků, nebyly by milionové oběti na frontě marné," píše Hitler ve svém spisu Mein Kampf. ,,Německé utrpení neskončilo s příměřím: jakmile se voják vrátil domů, stal se okamžitě obětí revoluční propagandy," pise Benoist-Mechin. Vidí v ulicích dlouhé průvody s rudým praporem v čele, které zpívají: ,,Kupředu, bratři, ke slunci svobody!"
Chtěl by splnit povinnost. Jenže v čem tkví povinnost? V obraně imperialistické společnosti, která je už pouhé bezhlavé tělo monarchie, jež vtáhla zem do zhouby, nebo v bolševickém pokusu, o němž ti nejmoudřejší říkají mládeži, že je řízen z ciziny? A právě v tomto kontextu se prosazuje nacionálně-socialistická strana. S 230 poslanci se stává rostoucí silou nejen v parlamentu, Reichstagu, ale zároveň v celém Německu. Když 30. ledna 1933 prezident Hindenburg jmenoval Hitlera kancéřem, vrátil Hitler zemi sebedůvěru. A nejen zemi, ale i cizině. V roce 1935 muž, který byl v celé druhé polovině 20. století ztělesněním hanebnosti, inspiroval toho, kdo se stane jeho nejobávanějším protivníkem, Winstona Churchilla, k vyslovení obdivu v knize Mí velcí současníci, která vyšla poté, co došlo v r. 1934 k tzv. Noci dlouhých nožů, a poté, co se už v roce 1929 antisemitismus utrhl v Německu ze řetězu. Hitler vzbuzoval důvěru velké části Západu, která přijala cynismus ,,reálpolitiky" a velice dobře vyjádřenému o sedmdesát let později slovy Mao Ce-tunga: ,,Není důležité, zda je kočka šedá či černá, hlavně že chytá myši." Západní kapitalismus se bál marxismu víc než čehokoliv na světě, a Židé za to zaplatili. Začínal vystupovat proti Hitlerovi, až když hrozil shrábnout všechno, to jest celou Evropu, a to bylo až poté, co vstoupily na scénu Spojené státy. Nacionální socialismus byl zprvu socialistický, což byl hlavní zločin právě ve Spojených státech, kde bankéř John Pierpont Morgan odmítl mluvit s Franklinem Rooseveltem, jenž nesl vinu na vzniku ,,socialistického" New Dealu, pomocí něhož chtěl dostat svou zemi z krize r. 1929. Morgan nazýval Roosevelta ,,Rudoch z Bílého domu". Mezitím se nacionální socialismus v Nemecku šířil, posílen i důvěrou vlivných osobností v cizině, např. Charlese Lindbergha, legendární postavy a vášnivého propagátora nacismu ve Spojených státech. Němci prokazovali úctu muži, který je zachránil před bolševismem a vrátil zemi prosperitu a národní hrdost, muži, jemuž dokonce v cizině prokazovali úctu, a jakou úctu! Tak nacismus v Německu zakořenil. Pokračování známé: nastolení mentality stavu obležení prostřednictvím obávaného policejního a vojenského aparátu. Ze zpětného pohledu vypadá paranoia německého autoritářství nepochopitelná. V té době, nasáklé a nakažené césarismy, byla naopak naprosto pochopitelná, což se nám osvětlí vzápětí, jakmile si uvědomíme kontext. Na východě Stalin změnil SSSR v pevnost, na západě Franco dovedl diktaturu ve Španělsku k triumfu a Salazar v Portugalsku od r. 1932 nastolil svou diktaturu díky ekonomické prosperitě, od r. 1854 neznámé. Mussolini na jihu restauroval imperiální Řím. V r. 1919 Horthy zakládá novou diktaturu v Maďarsku a v Rumunsku si otevřeně proněmecká Codreanuova Legie sv. Michala, od r. 1930 přejmenovaná na Železnou gardu, bere příklad z nacistických SA. Řecko od r. 1926 přechází téměř plynule od diktatury Pangalosovy k Metaxasově a Turecko žije od r. 1923 pod diktaturou Mustafy Kemala. A tento výčet neobsahuje nesčetná fašistická či polofašistická hnutí v zemích zatím ještě demokratických, a to od rexismu Léona Degrella v Belgii po národně socialistický NSB Antona Adriaana Musserta v Nizozemsku, od fašistické strany Vidkuna Quislinga v Norsku po černé košile Oswalda Mosleye ve Velké Británii. Celá Evropa buď už pod botou totalitarismu je,  nebo se k tomu nadšeně chystá. Za hranicemi Německa panuje názor, že je zcela normální, že tak velká země, jako je Německo, je podřízena tomu, čemu.se tehdy velice eufemisticky říkalo ,,silný režim". Dá se říct, že v předvečer druhé světové války a především po krizi z roku 1929 žil celý Západ ve strachu. Dost už se namluvilo o Velké tmě, již komunisté  hrozili ,,buržoustům". Nacionalismus se ve skutečnosti rozjitřil, dostal témeř strnutí šíje, až se změnil v totalitarismus. I přes příšerné hekatomby mrtvých, které válka navršila, se z toho nacionalistické povahy ve Francii ani nikde jinde nepoučily. Nikdo neslyšel hlas buřičů z roku 1917, přestože vzpomínka na ně bude ještě o osmdesát let později ovlivnovat francouzskou politiku, stavět proti sobě stoupence archaického nacionalismu a vyznavače svobody jedince. Právě naopak, konflikt rozohnil mysli a vyvolal nenávist. Patologická ostražitost vůči cizině prostoupila celé kultury. Lidská bytost se stala už jen ,,nacionalistou" té či oné země. Vznik SSSR a rozšíření jeho předmostí do západních zemí prostřednictvím místních komunistických stran dodaly komunismu děsivou naléhavost, která významně přispěla ke vzniku Třetí říše tím, že rozezněla varovný zvonek v kapitalistických nacionalismech. Od této chvíle se antagonismy setkávají v obrovském ideologickém konfliktu. A Židé jsou osamoceni v bouři, která se blíží: tradičně odmítáni, často vypovídáni, vždycky cizinci, nemají půdu pod nohama. Jsou ještě více tupeni nacionalismem než předtím křesťanským náboženstvím. Dokonce ve Spojených státech, kde byli Židé ještě jakoby obecně přijímáni a respektováni, se objevila útočná antisemitská hnutí, která házela do jednoho pytle Židy a komunisty. Tak v roce 1933 B. L. Bridges, generální  tajemník Arkansaské baptistické konvence, věřejně prohlásil, že “pan Hitler” má pravdu, když pronásleduje Židy, že Židé jsou “podněcovatelé zmatku v národech" (disturber of nations) a že ,,nikdo, kdo se octne tváří v tvář faktům, nemůže pochybovat o tom, že komunismus je židovský!" A rok poté Baptistická světová aliance, nejmocnější církevní síla ve Spojených státech, svolala svůj každoroční kongres do Berlína, což evidentně bylo symbolické gesto. Mezi mnoha společnými rysy je jeden, který sdílejí všechny totalitarismy: kult mýtů souvisejících s národní identitou a čistotou. Takže ve jménu čistoty komunistického státu sovětský tisk na příkaz byrokracie pokračuje v tradici slavných protižidovských pomluv carské policie a jejich Protokolů sionských mudrců. Od 20. let neúnavně opakuje, věřen odpadlickému a antisemitskému Židovi Karlu Marxovi, že Židé jsou tmáři, nepoctivci, spřiseženci, spojenci ciziny, fašisté a váleční štváči. Tato tradice bude trvat ještě dlouho: 27. září 1959, kdy už svět pěkně dlouho věděl o hrůzách německých koncentračních táborů, napsala Dněstrovskaja Pravda v Tiraspolu v sovětské Moldávii: ,,Judaismus je nejen namířen proti vědeckému poznání světa, ale představuje zároveň sílu nepřátelskou zájmům lidu." Ale v Německu dosáhl mýtus národní identity svého nejvražednějšího vrcholu. Systém, nastolený Hitlerem, hodlal ,,napravit" hlubokou ránu, kterou utržilo Německo porážkou roku 1918 a kterou on a kohorta patologických revanšistů, jež ho obklopovala, vnímali jako osobní ponížení, jež vyústilo do hesla: “Už nikdy víc.” “Už nikdy!” se totiž nevztahuje k masakru z let 1914-1918, ale k porážce Ríše, na níž se spolupodepsala výmarská republika, ta republika, kterou nacisté v rámci svého zjednodušování ztotožnili se všemi kosmopolity, demokraty a především Židy, tedy se všemi ,,nepřátelskými" agenty. A projevem této paranoie je jejich neustálé podezřívání z nějakého spiknutí, jejich šílená pronásledovací mánie. Tupí zločinci jako Ernst RöhmHermann GöringMartin BormannHeinrich Himmler ci junkeři halící se do své ublížené pýchy jako Dönitzvon Ribbentropvon Papen, ti všichni věřili, že se stanou wagneriánsky vzepjatými hrdiny, zatímco se stavali zločinnými šílenci. Válka jim nabídla příležitost dosáhnout pomsty, o níž sní všichni paranoici.
Šílenství reakcionářů bylo silnější než bolest uražené pýchy. Pomalu se v hlavách menšiny, jež se v Německu dostala k moci, jejich blud zhmotnil: je třeba očisty. Byla-li země poražena, pak proto, že ji oslabily cizí vlivy. Nacisté využili všechny, kdo na základě víry v nějakou pavědu, již se zabývali - poblouzněného astrofyzika Horbigera, jenž věřil, že nebe je plné ledu, pomatené antropology jako byl Eugen Fischer, ředitel berlínského Institutu císaře Viléma a hlasatel rasistických teorii o árijství, či sadistického lékaře Josefa Mengeleho -, pokládali za cizí elementy a nepřátele “německé rasy” komunisty a protivníky nejrůznějšího typu, alkoholiky, cikány a syfilitiky, homosexuály a debily, a především Židy. Ti byli v očích nacistů všechno najednou: zvrhlíci, komunisté, homosexuálové, alkoholici atd. Byli obětními beránky Hitlerovy šílené nenávisti. Podle psychoanalytiků je posedlost očistou projevem narcisismu. V očích nových představitelů Třetí říše byl obraz, který si učinili o své zemi a s nímž se identifikovali, pošpiněn a poškozen. Rozhodli se, že ho obnoví tím, že odstraní tuto “špínu". To byla ostatně představa všech evropských nacionalistů té doby, jenže nacisté, osamoceni ve svém snovém divadle, ji dovedli až k vrcholu. V prvních fázích mezi lety 1933-1838 a především od Křišťálové noci v r. 1938 jejich agresivita rostla a stávala se čím dál smrtonosnější, ale ještě nevyznávala program globálního vyhlazení, který byl poprvé věřejně vyhlášen až v r. 1939. Zprvu zřejmě pouze hodlali vypovědět Židy mimo Německo (proto z Židů norimberské zákony, odhlasované r. 1935, učinily cizince ve vlastní zemi). Do roku 1941 asi 360 000 německých Židů odešlo a v r. 1941 jich zůstalo v zemi pouhých 131 800. Německo bylo tedy téměř Judenfrei. Režim se svými diplomaty studoval dokonce možnost vyvézt všechny zbývající Židy do nějaké vzdálené africké (Madagaskar) nebo asijské země. Když vypukla válka, octlo se 11 milionů Židů na území kontrolovaném Němci. Už tedy nebylo možné je vypovědět, a tak Hitler začal uskutečňovat hrozbu vyhlazení, o níž informoval ve svém projevu z 30. ledna 1939. Zběsilá touha po očistě je nepochopitelná bez rozbušky, jež dodala šoa její německou špecifičnost: bez nihilismu. Tomuto fenoménu, víc ideologickému a bezpochyby víc psychologickému než filozofickému, byla věnována spousta literatury. Ze všech analýz se mi zdá nejpronikavější a nejúplnější ta Straussova. Jediný Leo Strauss opravdu jasně popsal charakter německého nihilismu: není to ,,touha všechno zničit, včetně sebe, ale touha zničit něco určitého: moderní civilizaci". Předpoklady k tomu, přítomné v západním myšlení už od konce 19. stol., získaly svou nejhanebnější podobu po první světové válce: mentalita obležených se silným paranoidním nádechem, panující už ve vilémovském Německu, se obohatila o pocit, že Německo je obětí okolního světa. Co je to za svět? Moderní svět, jehož hybnou silou jsou Židé. V dobové německé literatuře najdeme spoustu reflexí na tento stav ducha, o němž Strauss tvrdí, že byl především emocionální: od Zániku Západu Oswalda Spenglera po Martina Heideggera, kterého Strauss výslovně uvádí a jehož pranýřování neurčité entity nazvané „technika“ našlo podivnou ozvěnu v opovrhování modernosti, jak to činili nacističtí intelektuálové. Zatracenci jsou možná z emocionálního hlediska nejvýznačnější a nejreprezentativnější z těchto děl. Autor v něm líčí organizaci a porážku spiknutí, jehož se účastnil a jež mělo za cíl zavraždit Walthera Rathenaua, ministra zahraničí výmarské vlády. Rathenau plánoval elektrifikaci Německa: byl zavražděn v roce 1924. Jako Žid a kosmopolitní průmyslník byl Rathenau zosobněním všeho, co vyvolávalo nenávist německých nihilistů k židovství a modernosti. A právě zhoubne spojení touhy po autoritářském režimu – která byla evropská - s touhou po očistě a s nihilismem, specificky německými, vyvolalo šílenství nacionálních socialistů a přimělo je udělat krok k nejděsivejšímu kolektivnímu vraždění v dějinách. S teátralnosti, vlastní hysterikům, sehráli své krvavé psychodrama před hrůzou zkoprnělým a zcela bezmocným národem. V kterém okamžiku začali nacisté uskutečňovat svůj plán ,,konečného řešení"? Zdá se, že v rozporu se všeobecnou domněnkou plán přizpůsobovali průběhu války a postupně ho upřesňovali. Přesto můžeme uvést rozhodující datum: podle Philippa Burrina je to počátek výstavby plynových komor především v Belzeku koncem roku 1941 (a v roce 1942 v Osvětimi). Ještě nebylo o všem rozhodnuto a je možné, že nacisté, kteří zprvu hodlali Židy vypovědět, to najednou nemohli provést, neboť okupovali převážnou část Evropy. K závěrům v tomto smyslu se přiklání většina vědců a historiků už více než dvacet let: 20. ledna 1942 Reinhard Heydrich svolal do úřadovny komise Mezinárodní kriminální policie Am Grossen Wannsee na předměstí Berlína poradu na téma ,,konečné řešení evropské židovské otázky". Protokol ze zasedání pořizoval poručík SS Adolf Eichmann. Zadání bylo jasné - bylo třeba s Židy rychle skoncovat. Jedno je jisté: Němci se snažili provést vše tajně. Proto se Hitlera a jeho blízkých zmocnilo podezření ze zrady, když byly první informace o hromadném vraždění Židů uveřejněny v cizině. Je smutnou ironií, že nacisté  soupeřili v mrzkosti se slavným Shakespearovým židem Shylockem: také doufali, že Židy prodají. V r. 1938 žádali 25 milionů liber šterlinků - tehdy obrovskou sumu - na Velké Británii a na Spojených státech, za něž jim chtěli Židy prodat (samozřejmě poté, co by je připravili o veškerý majetek). Tento plán připravil říšský bankéř Hjalmar Schacht. První ,,dodávku" mělo tvořit 150 000 Židů. Plán však zkrachoval, neboť Hitler, posedlý touhou po genocidě, se postavil proti. O víc než půl století později nám nacistické vyhlazování pořád ještě bere dech, nejsme schopni pochopit ani nelidskost, ani krutost toho masakru chladnokrevně prováděného celé tři roky. Pořád ještě neexistuje kompletní a skutecně autoritativní historie holocaustu: je v ní ještě příliš mnoho mezer v příliš mnoha ohledech. Německé archivy zcela jistě ještě zdaleka nevydaly všechna svá tajemství. Stejně tak je podivné, že je tak málo dokumentů, které obsahují rozkazy k zahájení “konečného řešení”, a neexistuje jediný, jenž by byl podepsán Hitlerem. Máme tedy právo se domnívat, že  někde leží archivní materiály, kompromitující nejen nacisty, ale ještě mnoho dalších lidí. A nejpodivnější je, že o pronásledování Židů se v západním tisku podrobně mluvilo, pokud to ještě bylo mozné, ale o ,,konečném řešení" tam nebylo zmínky, byť bylo vše jasné. Samozřejmě v zemích, ovlivněných césarismem, které jsme vyjmenovali výše, nebylo radno publikovat informace, které mohly kompromitovat nacisty nebo malé mistní císaře. Kromě skandinávského tisku - dánského,  švédského a norského -, pro nejž byla ..židovská otázka" téměř exotická věc a byla předmětem hlášení zvláště na ministerstvech a vyslanectvích, - zatímco se tyto země diskrétně snažily zachránit tolik Židů, kolik jen mohly, zůstal tisk svobodný pouze ve dvou či třech evropských zemích: Velké Británii, Francii a Belgii. Anglický tisk, který se stal citlivý na „židovskou otázku" díky Balfourově deklaraci z r. 1917, jež poprvé od římské říše poskytla utočiště Židům - a navíc v Palestině -, byl samozřejmě rozhořčen nacistickým pronásledováním, ale ve Foreign Office se domnívali, že  holocaust je neuveřitelná domněnka a určitě výsledek „hysterického přehánění“. BBC dostala v r. 1941 instrukce, aby nezdůrazňovala utrpení Židů víc než kteréhokoliv jiného národa pod nacistickou nadvládou. Nebylo by vhodné poutat pozornost na Židy, soudilo se, aby se nevyvolala vlna antisemitismu v zemích, které byly obeťmi přísného přídělového systému. V zemi skutečně začala rašit semínka antisemitismu. Mezi těmi, kteří je zasívali, byl např. sir Oswald Mosley, od r. 1932 do r. 1940 představitel British Union of Fascistes. Mosley v čele Černých košil, které často s nacistickými vlajkami a znaky procházely čtvrtěmi s židovskou většinou ve východním Londýně, byl o to nebezpečnější, že ho podporoval velký tiskový magnát lord Rothermere, majitel Evening News, Daily Mail, Daily Mirror a Sunday Pictorial, čtyř tiskovin o velkém nákladu. A Rothermere udržoval přátelské kontakty s Benitem Mussolinim a Adolfem Hitlerem. Poslední fakt dokazuje, že v anglické věřejnosti existovala platforma, která nebyla vůči antisemitismu nepřátelská. O to ostatně svědčí existence nejrůznějších pravicových, více či méně extrémních skupinek, jako byl Anglo-German Fellowship, The Link, Nordic League, National Socialist League, Britons, nemluvě o People's Party lorda Tavistocka. Podobná semínka zasévalo několik dalších osobností jako kapitán A. H. M. Ramsay, člen parlamentu, jenž byl také jediným britským poslancem internovaným během války. Ramsay, předseda Right Clubu, malého protofašistického smetiště, byl oficiálně obviněn, že ho Hitler určil za gauleitera Spojeného království v případě okupace země. Zdá se, že ve skutečnosti to byl dobrodruh a výtržník, obklopený kavárenskou společnosti tvořící jeho alter ego, mezi níž bylo několik rozhořčených vojáků, jeden admirál ve výslužbě, jenž se stal majordomem hotelu, a poměrně dost podvodníků. Ramsay byl zatažen do jakési podivné špionážní aféry, zatčen a strávil válku ve vězení, z něhož vyšel až v r. 1944.
Bezpochyby vážnější byla existence skupiny aristokratů, která se stavěla proti konfliktu s Německem. Z nich nejvýznamnější byl od svého nástupu na trůn v r. 1935 do své abdikace v r. 1938 král Edward VIII., pozdější vévoda z Windsoru. Během a po konci svého kralování dal skutečně několikrát najevo svůj obdiv k Hitlerovi a Třetí říši, a část anglického věřejného mínění, nasákla duchem Mnichova, byla připravena k mnoha ústupkům, aby se vyhnula válce:
Židé neměli v takovém kontextu příliš velkou váhu a opatrnost vlády vůči informacím o pronásledování Židů se tím bezpochyby vysvětluje, možná do jisté míry i ospravedlňuje. Francouzský tisk nepokládal zprávy o tomto pronásledování za něco, co si zasloužilo nějakou mimořádnou pozornost. Pravicový tisk - GringoireCandideJe suis partoutL Action francaise - se o to nestaral. Levicovy tisk - L' HumaniteL' OeuvreCe soir - cítil blížící se německo-sovětský pakt jako cítí revmatik bližící se bouři. Takže žádná internacionální reakce: jako by civilizovaný svět odsouhlasil, že Židé jsou občané druhého řádu. I přes rostoucí germanofobii např. u Maurrase, Rebateta, Georgese Blonda, Roberta Brasillacha, P. A. Cousteaua, Pierra Gaxotta a v souvislosti s tím, jak se potvrzovala nacistická agresivita, neopominul pravicový tisk jedinou příležitost k výpadům proti Židům, přestože byli obeťmi nacistů, a vyjadřoval se v nich s vášnivou, přímo nechutnou nenávistí: “Antisemitismus otřásá ghettem a má pravdu. Už jsme se nad Židy příliš dlouho rozněžňovali. Právě v jejich mizérii, v jejich zdánlivém ponižování zůstávají nedotčeny nebezpečné zárodky a cynické návody, z nichž vycházejí revoluce a velké loupeže,” napsal např. Lucien Rebatet v Je Suis Partout, novinách, které řídil Brasillach a z nichž udělal podle svých vlastních slov “oficiální orgán mezinárodního fašismu". A to nebyl jeho jediný “výboj": poslal Cousteauovi dopis z Vídně, kde vítězně popisoval ,,opravdový tanec nad mrtvolami vídeňských Židů. Ať jsou naši věrní čtenáři sebeinteligentnejší, existují projevy krutosti, které by je mohly překvapit a o nichž my tvrdíme, že jsou prostě obdivuhodné." Říct, že dobová pravice si ošklivila demokracii, je slabé slovo. Například Gaxotte soudí, že „v zahraničním fašismu je na náš vkus trochu příliš demokracie. Německo a Itálie znevážily fašismus.“ Primitivní zjednodušování, jež je běžné ještě na konci 20. století, by jistě vyvodilo z řádků, které předcházely, že Židé zaplatili za strach světového kapitalismu z komunistické hrozby. To je ovšem falešné, protože přehnané tvrzení, ale přesto je toto krajní zjednodušení částečně pravdivé. Je pravda, ze vzkříšení německého militaristického monstra pod prapory s hákovým křížem, karikatura německé armády jako ze zlého snu, nevycházelo z vůle dýchavičného Západu, jenž byl sám vyčerpán druhou světovou válkou. Hitler se dostal k moci díky neurotické úslužnosti tohoto vítězného Západu, ne-li díky jeho aktivní podpoře. Přesto existovalo v r. 1938 dost důkazů, že Třetí říše byla psychiatrická epizoda dějin, politická nemoc, infekce natolik apokalyptická, že se proti ní nedalo bojovat. Nacistická zrůdnost, která musela žhavým železem vypálit bolestné jizvy i do křesťanského svědomí, byla natolik předvídatelná, aby mohl být v roce 1938, na poslední zastávce před peklem, odmítnut Mnichov a Hitler udržen v mezích. Jenže bezmoc Západu vyšla najevo už během španělské války a v Mnichově ji zosobňovaly tak politováníhodní lidé jako Neville Chamberlain a Edouard Daladier, političtí lokajové z předpokojů Velké Británie a francouzského radikálního socialismu - dva bezzubí pudlíci před vlkem. Ba co hůř, nadšení stáda, které přivítalo Daladiera při návratu z Mnichova, zatímco on díky zbytku jasnozřivosti předpokládal, že ho budou lynčovat, svědčí dostatečně o nenapravitelné zbabělosti států, které reprezentoval on a Chamberlain se svým parapletem.
A především byl evropský nacionalismus, tak jak se vyvinul od 19. století, ve své podstatě antisemitský. I Amerika, také poměrně antisemitská a především do značné míry zamořená tichými sympatiemi k nacismu, pospávala, vykrvácena, utýraná chamtivostí spekulantů a nepřipravena zasáhnout ani ve prospěch demokracií, ani lidu. Těm nastavila ledovou stěnu svých imigračních zákonů, o čemž svědčí ostudná odysea parníku Saint-Louis na jaře 1939. Loď vyplula z Hamburku s 900 židovskými cestujícími a zakotvila nakonec v Havaně na Kubě. Všichni cestující na palubě měli naprosto v pořádku víza na 90 dní. Ale kubánští představitelé, samozřejmě pod přímým nátlakem Spojených států, odmítli nechat je vystoupit. Saint-Louis tedy zamířil do Miami, kde cestující narazili na stejné odmitnutí. Loď se tedy vrátila do Hamburku a většina jejich cestujících zahynula později v koncentračních táborech.
Židé přece ještě nepatřili k lidské rase. Vždycky byli pronásledovaní: tedy nic nového. Přece nebudeme kvůli nim riskovat. Je třeba bránit vlast. Děsivým paradoxem bylo, že tytéž křesťanské národy, které odmítaly Židy, protože se zajímají pouze o peníze, o ty peníze, na jejichž základě je oni sami odsoudili, dnes obětovaly Židy penězům, svému kapitálu, svému malému pohodlí. Židovstější něž Židi si mysleli, že mohou klidně spát a nechat vlka Hitlera požírat Židy, protože je chrání před medvědem Stalinem. Pak začal vlk požírat ty, které slíbil chránit, a tady už bylo třeba postavit se na zadní. Je třeba si blahopřát k tomu, že nacismus byl k mnoha věcem slepý, počínaje Hitlerem, který zakázal teorii relativity Žida Einsteina. Bezbřehá a blahoslavená pitomost otupila německé fyziky. A tak když v r. 1938 Otto Hahn poprvé oddělil atom urania pomocí proudu o 200 000 voltech, a získal na jedné straně baryum a na druhé argon, nepochopil, čeho dosáhl. Sám mi to v roce 1958 vyprávěl: ,,Byla to alchymie. Nemohl jsem tomu uvěřit." Když publikoval výsledky své práce, na závěr dodal: ,,Ale mohl jsem se splést." Židovská fyzička Lise Meitnerová, která emigrovala do Dánska, pochopila dosah tohoto pokusu: bylo to první rozštěpení atomu. Upozornila Nielse Bohra, otce nejslavnějšího modelu atomu a ředitele Institutu teoretické fyziky v Kodani. Bohr odjel do Anglie. A z Anglie do Spojených států. V roce 1943 se dostala na pořad dne atomová bomba. Pořád se ještě máme co třást při pomyšlení, že by Hitler neodmítl “židovskou vědu”. Jsme v pokušení uzavřít naše úvahy tím, že pošleme nacionalismus k čertu. Jenže musíme přiznat, že francouzský odboj bylo nacionalistické hnutí. A že díky němu byla obnovena čest státu a národa. Ideologie přesto nespaly, a tak vznikla přinejmenším dvě velká hnutí, a málem vznikly dva odboje. Ale příslušníci všech sociálních tříd a všech vyznání či bez vyznání, stejně jako Židé, v nich bojovali bok po boku. Jedním z těchto hnutí byl etnický nacionalismus, který sjednotil národ v úctě k minulosti a autoritě: dalším byl demokratický nacionalismus, přímý dědic revoluce z r. 1789. Jaký byl mezi těmito dvěma nacionalismy rozdíl. Nebo abychom to zkrátili: jaký byl rozdíl mezi Jeanem Moulinem a Pierrem Drieuem La Rochelle? Jednak etický, a jednak v odmitnuti etnického nacionalismu - oba byly úzce spojeni. Etika prostě říká, že člověk není úplně člověkem v porobě. A také že ona sama je nedosažitelný luxus. Několik tisíc lidí se tedy rozhodlo, že svou porobu ukončí třeba i za cenu vlastního života.

Bibliografické poznámky

1 V roce 1963 úspěšná divadelní hra Rolfa Hochhutha Náměstek prozradila světu fakt, ze Pius XII. během 2. světové války a především během německé okupace Říma r. 1943 vlastně k osudu Židů mlčel. Cirkev zdůvodňovala své mlčení k deportacím Židů do vyhlazovacích táborů tím, že postoj církve by mohl pronásledovaným spíše uškodit, a poukazovala na to, ze např. důrazná slova nizozemských biskupů ve prospěch Židů vedla k tomu, že právě nizozemští Židé a s nimi karmelitánka Edith Steinová byli jako prvni deportováni do koncentračního tábora v Osvětimi. Po válce Vatikán tvrdil, ze právě mlčením k vyhlazovací politice nacionálních socialistů se papežovi podařilo zachránit zhruba 700 000 evropských Židů. Teprve v březnu 1998 církev v dokumentu Vzpomínáme, reflexe na šoa, s politováním konstatovala, ze křesťané neposkytli pronásledovaným Židům patřičnou pomoc, a požádala o odpuštění za to, ze se někteří křesťané a členové církve podíleli na zločinech holocaustu. Většina židovských organizací přijala tento dokument s výhradami.
2 Jistěže byli v Německu stejně jako jinde duchovní, jejichž slepota byla skandální. Evangelický teolog Martin Niemöller, jenž se na základě svého náboženského přesvědčení zasazoval o boj proti nacistickému režimu a byl za to pronásledován, vystoupil s přiznáním viny, v němž mimo jiné uvedl: ,,Církev uznává, že dostatečně jasně neprokázala své učení o jediném Bohu, který... vedle sebe nestrpí žádné jiné bohy. Přiznává se ke své bázlivosti, ke svým ústupkům. Mlčela tehdy, kdy by měla křičet, neboť krev nevinných volala do nebe."
-

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára