nedeľa, 1. apríla 2012

Inkvizícia a viera v čarodejnice

Myšlenka jednoty měla v minulosti, zvláště ve středověku, jak jsme viděli, velký význam. Důležitým cílem byla také jednota víry, ale cesta k jejímu uskutečnění byla leckdy bohužel hledána násilím.

Ve starověku se církev bránila proti bludným naukám a rozkolům tím, že heretiky (bludaře) vylučovala ze svého společenství. Dělo se to bez násilí a byl to trest čistě církevní. Církevní spisovatel Lactantius tehdy psal: "Chceš-li náboženství bránit krví, mučením, zlem, pak je nebráníš, nýbrž poskvrňuješ a činíš mu násilí." Avšak státní představitelé (např. křesťanští císařové Theodosius a Justinian) brzo sahali - podobně jako v době pohanské proti křesťanům - příležitostně k násilným opatřením. Už v roce 407 existoval zákon, který označoval pochybení proti náboženství jako neštěstí pro všechny. Bludné nauky byly tedy pokládány za útok proti společenství, a proto za zločin a velezradu. Odsouzení k smrti však byla vzácná.
Avšak když se v 11.-12. století rozšířilo sektářství, stále více se přecházelo k trestům vězení a vypovězení ze země; v Německu a v severní Francii začali takové heretiky věšet nebo upalovat. Marně napomínal sv. Bernard: "Víra se nesmí vynucovat násilím; musí být nabízena přesvědčováním." Za ohrožení církve a státu se pokládaly zvláště sekty katharů (česky: čistí; odtud je odvozeno označení pro učitele bludů kacíř, z něm. Ketzer) a valdenských. Ti mj. popírali svátosti, spalovali kříže, zakazovali však také přísahu, odmítali soukromé vlastnictví, světskou vrchnost a manželství. Byli proto pokládáni za škůdce lidu a společnosti. Stát a církev se společně snažili na synodě ve Veroně (1184) zajistit obranu proti nim církevní exkomunikací a klatbou. Bylo nařízeno, že biskupové mají po takových hereticích pátrat. Odtud pochází slovo inkvizice (lat. inquirere = hledat). Když byli usvědčeni, měli pak být předáni k potrestání světské vrchnosti. A právě císař Fridrich II., známý svým bojem proti papežům, nařídil upalování usvědčených kacířů. V roce 1229 byly vydány pokyny, že tito kacíři musí nosit oděv se dvěma žlutými kříži. Tento systém inkvizice, soudů víry, byl pak ve 13. stol. dále "zdokonalován" a papež Řehoř IX. jej předal řádu dominikánů. V roce 1252 k velkému neštěstí dovolil papež Inocenc IV. převzít z římského práva mučení (které už přešlo leckde do práva germánského) i pro inkviziční soudy, aby se získalo přiznání viny. U nás se lidí podezřelých inkvizicí zastával ušlechtilý biskup Jan IV. z Dražic. Ještě v 13. století Řehoř IX. potrestal doživotním vězením jednoho inkvizitora, který byl u něho obžalován pro nelidskou krutost. Kdysi v 9. století Mikuláš I. zavrhl mučení, které bylo v této pozdější době uznáváno, jako urážku lidského a božského práva.

Hlavní oblastí inkvizice byla jižní Francie a severní Itálie. Po odstranění katharů se jí užívalo už jen porůznu. Jak hluboko se zakořenila do názorů doby, ukazuje skutečnost, že nepřestala existovat až do počátku novověku a že krvavé pronásledování jinověrců schvalovali a prováděli i vedoucí reformátoři (zvl. Kalvín).
Od církevní inkvizice je nutno rozlišovat státní inkvizici ve Španělsku, která byla za vedení Velkého inkvizitora namířena hlavně proti židům a Maurům obráceným na křesťanství (Moriskům). Dnes si to vše sotva dovedeme představit. Druhý vatikánský koncil výslovně zdůraznil právo člověka na náboženskou svobodu: "Nikdo nesmí být v náboženských věcech nucen, aby jednal proti svému svědomí ..." Koncil přiznává, že v minulosti církev leckdy jednala jinak a že to odporovalo duchu evangelia.

Těchže metod se ve středověku užívalo i proti takzvaným čarodějnicím. Obrácení na víru v prvních staletích středověku bylo mnohdy jen povrchní a dálo se často z rozhodnutí náčelníka celého kmene. Není divu, že se udrželo mnoho pověr a i prastará pohanská víra v čarodějnice. Nesympatickým lidem, zvláště ženám, se připisovaly nadlidské síly, které tito lidé získali spojenectvím s ďáblem, aby škodili ostatním lidem. Stát a církev sice v raném středověku blud o čarodějnicích potíraly, jak o tom svědčí četné dokumenty. Ale neustále se do toho primitivního způsobu myšlení upadalo, takže byla tímto dobovým zlem nakažena i církev, a to až po své nejvyšší představitele.
V druhé polovině 13. století začala po čarodějnicích pátrat inkvizice. Trestem byla podle starého římského (nikoli církevního) práva obvykle smrt na hranici. Tak v roce 1431 byla ve Francii upálena jako údajná kacířka a čarodějnice Jana z Arku, tzv. panna Orleánská. (Církev se později nestyděla tento přehmat jednoho biskupa přiznat a tuto pannu prohlásila za svatou.) V roce 1484 Inocenc VIII. povolil pronásledování čarodějnic tzv. bulou o čarodějnicích a brzy potom dva dominikáni vydali pokyny k příslušným procesům, tzv. Kladivo na čarodějnice. Jeden z nich, Jindřich Institoris, působil také na Moravě, kde byl činný literárně a kde i zemřel. Nevyvolal však u nás žádné čarodějnické procesy, protože u nás nebyly pro to tehdy vhodné podmínky.
Víra v čarodějnice dosáhla vrcholu teprve v 17. století, tedy po reformaci. Ještě za třicetileté války napsal papež hněvivý dopis würzburskému biskupovi, ve kterém ho kárá proto, že v Německu dokonce i duchovní jsou oddáni víře v čarodějnice a že se proti tzv. čarodějnicím nelidsky zakročuje. V odlehlých krajích našeho moravskoslezského pohraničí vypukla v těch dobách úplná hysterie čarodějnických procesů, podněcovaná zištnými soudci, kteří se zmocňovali jmění odsouzených. Obětí se stal r. 1685 i vzdělaný šumperský děkan Kryštof Lauttner. V Itálii víra v čarodějnice zanikla mnohem dříve a vedla jen k malému počtu odsouzení na smrt.
V středověkém soudnictví se často užívalo Božího soudu, který vycházel z germánského právního nazírání. Záležel v přesvědčení, že Bůh zjeví vinu nebo nevinu zázrakem. Tak byly zavedeny ordalie, zkoušky ohněm, vodou nebo soubojem. Církev je zavrhla už v roce 1215 na 4. lateránském koncilu, nicméně užívalo se jich dále. U nás je zakázal až Karel IV. Šlo při nich o hrubou pověru, která je proti prvnímu Božímu přikázání. Na rozdíl od těchto pověrečných způsobů byly procesy u církevních soudů vedeny podle zásad římského soudního řízení (platných i v novodobém soudnictví), tj. zjišťovala se skutečná podstata věci listinami, spisy, výslechy svědků atd.

I kdyby byly dochované počty lidí, kteří padli za oběť inkvizice a víře v čarodějnice, přehnány, zůstává zahanbující, že u katolíků i evangelíků, u světské, ale i duchovní vrchnosti mohlo existovat takové zmatení ducha jako byly tyto projevy. Můžeme je však pochopit pouze z doby, jejíž mravy byly velmi drsné a hrubé a která na druhé straně pro nedostatečnou znalost přirozených souvislostí přírodního dění sváděla každé neštěstí, proti němuž byli lidé bezmocní, na mimolidské síly. V podezření ze spojení se silami zla byli také všichni, kdo se pokoušeli proniknout do záhad přírody tajemným (magickým) způsobem, kde ještě nestačily metody vědeckého zkoumání..
Avšak to, co odpovídalo názorům doby, nemůžeme svádět na církev. Ani antika ani středověk neznali to, čemu dnes říkáme "subjektivní omyl" nebo "subjektivní omluva". Jestliže byla zjištěna skutečnost přečinu nebo nauky odchylující se od víry, uměli si to vysvětlit pouze zlou vůlí. Nikdo nepřišel na myšlenku, že by někdo přitom mohl mít čisté svědomí. Z toho vyplynula snaha zlomit tuto zarputilost mučením, protože k odsouzení se vždy vyžadovalo vlastní přiznání obviněného. Nadto soudnictví bylo tehdy velmi tvrdé, např. v r. 1581 byl v Hamburku oběšen jedenáctiletý chlapec, protože jednomu radnímu rozbil okno. Za vlády Jindřicha VIIl. (kolem. r. 1500) zahynulo v Anglii údajně 72 tisíc lidí smrtí provazem, často pro nepatrný přestupek, např. pro drobnou krádež.
Takovou situaci nelze posuzovat podle našeho způsobu myšlení. A měli bychom vůbec být opatrní, abychom se necítili příliš nadřazeni nad tehdejšími názory. Tehdejší oběti byly bezpečně jen zlomkem miliónů, které například zahynuly v našem osvíceném století v nacistických koncentračních táborech.

Očekáváte, že teď nutně přijde ještě obrana nebo zmírnění uvedených historických skutečností? Nikoli, neboť ze všech těchto událostí vznikají obtíže proti víře pouze u toho, kdo se domnívá, že církev musí být zcela a úplně svatá. Avšak tak, jako každý člověk má své světlé i stinné stránky, je i křesťan zasažen milostí jen zčásti a vždy znovu i u něho proniká čistě pozemské smýšlení a snažení. A tedy i církev, která je vybudována ze slabých a hříšných členů, po všechny časy zůstane zároveň nejen dále žijícím Kristem, ale i lidským výtvorem, tedy světlem i stínem vedle sebe. Na ní se opakuje božsko-lidské tajemství Kristovo, ovšem bez Kristovy neposkvrněnosti. Bylo-li už pro Židy obtížné poznat v Ježíšovi Bohočlověka, pak je patrně ještě obtížnější vidět v církvi dále žijícího Krista.
Proto je chybně položena i námitka, že "církev zklamala" nebo že "svět se po 2000 letech křesťanství nezlepšil". Vždy je to pouze jednotlivec, který se dá Kristem uchvátit. Mravní nebo duchovní velikost, kterou člověk získal Boží milostí, nikdy nemůže být předána další generaci. V duchovní oblasti existuje pouze v omezené míře pokrok toho druhu, že zůstává potomkům, čeho bylo dosaženo předky. V náboženské oblasti se však musí každý jednotlivec osobně znovu rozhodnout, a tak trvají také stále všechny možnosti selhání. Každý stojí na zcela novém začátku. To je důvod, proč se zdá, že církev zklamala, že svět není po dvou tisíciletích křesťansky lepší. Neboť ani po 2 000 letech se nikdo nenarodí bez možnosti mravního selhání a sklonu k němu.
A tedy svět se svými dějinami vchází do církve. I dobové proudy a chybné postoje každého historického období spoluformují tvář církve. Ta sice není ze světa, ale je ve světě, a je podrobena všem historickým zákonitostem. Kardinál Newmann říká: "Církev neustále churaví a chřadne ve slabosti, neustále nese na svém těle umírání Pána Ježíše, aby se na jejím těle zjevil i Ježíšův život."
Od starověku se církev stavěla proti nauce, že snad může existovat "čistá" obec Kristova (gnóze, novaciáni, donatisté, M. Jan Hus). Kořenem skoro všech bludů bylo v podstatě to, že se lidé domnívali, že mohou vybudovat tuto zcela svatou a neposkvrněnou církev. Avšak víra v církev zahrnuje nejen vědomí, že je založena Kristem, který je její hlavou, ale i uznání skutečnosti, že se skládá z chybujících lidí, kteří ji vždy svou slabostí poznamenávají.
Zdroj: Naše víra

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára