Citát dňa - Boh je mrtvý. Keď chcete.

Bůh je mrtvý. Když chcete

Bůh možná existuje, možná také ne. Možná je pravdivá POMA, možná NOMA. Ovšem COMA je chybné řešení problému. Že nerozumíte, o čem je tu řeč? Zkuste číst dál – tento pokus odpovědět na otázku, zda se v dnešním světě, v této době mohou nějak domluvit teisté a ateisté, zastánci vědy a víry.

David Černý

Ve světě vládne příliš mnoho utrpení a bolesti. S velkou dávkou soužení nic nenaděláme – koneckonců jsme pouze zranitelní, smrtelní tvorové. Jenže spousta utrpení pochází od nás samotných, z našich činů, z našich postojů, z naší víry. Alespoň nám to tvrdí relativně nová militantní ateistická myšlenková škola zahrnující autory, jako jsou Richard Dawkins, Sam Harris, Daniel C. Dennett, Victor J. Stenger či Christopher Hitchens. Jejich poselství lze shrnout do čtyř tezí: i) ve světě existuje zbytečné utrpení; ii) příčinou je víra, především víra v Boha, definovaná jako slepé, nepodložené, rozumu a vědě odporující přesvědčení; iii) pokud ze zemského povrchu vykořeníme víru, zbavíme se mnoha zbytečných strastí (žádná tolerance vůči náboženské víře); iv) nástrojem boje proti víře je moderní věda. Víru můžeme v první řadě chápat jako existenciální postoj člověka k nějakému dárci smyslu, k čemusi, co ho překračuje, zasazuje do celku reality a co odpovídá na nejhlubší otázky ohledně existence světa a nás samých. Ateisté jsou přesvědčeni, že víra je vedlejším produktem evolučních mechanismů, a definují ji jako iracionální, slepý postoj zastávaný evidencím
empirických věd navzdory. Věříme. Jak? Slepě, iracionálně, tvrdošíjně, nepoučeně. V co? V určitá tvrzení, v určitý globální pohled na skutečnost, smysl lidské existence, existenci b(B)oha. Zde se otevírá druhá dimenze víry; zatímco vysvětlení té první (víra jako postoj) má být podle ateistů svěřeno evoluční biologii a neurobiologii, jádro polemiky se soustřeďuje na obsahy víry, na to, čemu teisté věří a co vyjadřují jazykem. Ateisté prezentují určitý pohled na realitu, teisté dělají to samé. Základní otázka zní: existuje mezi pohledem vědy (nový ateismus se zaštiťuje autoritou moderní empirické vědy, především evoluční biologie, fyziky a neurobiologie) a pohledem víry zásadní, nepřekonatelný rozpor? Této otázce
předchází jedna ještě důležitější: Jaký je vztah mezi vědeckým poznáním (vědou) a vírou (tím, v co věříme)?

NOMA, POMA... COMA

Jde o moderní formulaci prastarého problému vztahu víry a rozumu. V současné době existují v podstatě tři náhledy na jejich vztah, které se vyjadřují ve zkratkách NOMA, POMA a COMA. Podívejme se stručně na každý z nich. NOMA (nonoverlapping magisteria – nepřekrývající se magisteria neboli nauky) v podstatě říká, že věda se zabývá říší empirických faktů, zatímco víra se vztahuje k otázkám smyslu, k estetickým a etickým hodnotám. Slovo „magisteria“ chápejme jako sféry zájmu, oblasti, k nimž je věda – anebo víra – kompetentní se vyjadřovat. Zastáncem nepřekrývajících se magisterií vědy a víry byl kupříkladu známý harvardský paleontolog Stephen Jay Gould, podle něhož žádný spor mezi náboženstvím a vědeckým poznáním neexistuje jednoduše proto, že se vyjadřují k radikálně odlišným sférám reality. Naproti tomu zastánci POMA (partially overlapping magisteria – částečně se překrývající magisteria) jsou přesvědčeni, že třebaže se výpovědi vědy a víry ve většině případů nestýkají, existují oblasti, v nichž se mohou navzájem bezkonfliktně obohacovat. Ztělesněním tohoto přístupu je například oxfordský biofyzik a teolog Alister McGrath, jenž rozvíjí projekt přirozené teologie čerpající poznatky a metodologické principy ze současných přírodních věd, či vedoucí projektu lidského genomu genetik Francis Collins, přesvědčený o harmonii mezi vědou a vírou. Historik vědy Allan Chapman zase hájí tezi (v knize Bohové na nebesích), že „... bez konceptu promyšleně navrženého vesmíru, stvořeného z ničeho inteligentní božskou podstatou a pozorovaného a studovaného lidmi vládnoucími značnou inteligencí schopnou objasnit jeho strukturu, by nikdy nevznikla věda jako racionální pochopení příčin a následků ve světě.“ Konečně poslední možnost předkládají jako jedinou smysluplnou zastánci nového ateismu, z nichž je u nás nejznámější britský evoluční biolog Richard Dawkins. COMA (completely overlapping magisteria – zcela se překrývající magisteria) vyjadřuje rezolutní názor, že existuje jen jedna skutečně relevantní sféra poznání: empirická realita uchopená a vyložená v rámci moderních přírodních věd. Máme tedy tři přístupy, tři pohledy na vztah víry a vědy. Který z nich je správný? A jak vlastně tuto otázku rozhodnout? Nemám ambice odpovědět na první otázku, ale rád bych poukázal na něco velmi důležitého:
řešení nelze hledat u empirické vědy samotné, jak si (naivně) myslí třeba Dawkins.

Blud

Biolog a popularizátor vědy Richard Dawkins nedávno publikoval knihu Boží blud s podtitulem Přináší náboženství útěchu, nebo bolest? Hlavní poselství této práce lze shrnout do dvou tezí: i) existence Boha je vědecky testovatelná hypotéza, o jejíž platnosti rozhoduje pouze a jedině věda; ii) Bůh je pouhá iluze, iluze psychotického delikventa. Jinými slovy, existuje jedno jediné magisterium, existuje pouze empirická realita a existuje pouze jeden správný přístup k realitě; a ten dokazuje, že Bůh je iluze. Iluze, obávám se, stojí na straně Dawkinse. Podívejme se podrobněji, jak věda podle britského biologa dokazuje, že Bůh (téměř jistě) neexistuje. Na podporu své teze předkládá v podstatě jen jeden podstatný argument, jemuž můžeme říkat argument z komplexnosti. Vychází z teistického předpokladu, že existuje nadlidská, nadpřirozená inteligence, která vyprojektovala celý svět a vše, co obsahuje, tedy i nás. Můžeme mu dát následující podobu:
i) Náš svět je neuvěřitelně komplexní systém, jehož prvky se také vykazují vysokou mírou komplexnosti a organizovanosti (empirie: komplexnost jednoduše pozorujeme každý den kolem nás).
ii) Vše, co dokáže vyprojektovat a stvořit vysoce komplexní systém, musí být samo (ještě více) komplexní a složité (zavedení teoretického
principu).
iii) a) První závěr: Bůh – architekt a stvořitel vesmíru – musí být mimořádně komplexní bytost; b) druhý (hlavní) závěr: Bůh nemůže být konečným vysvětlením pozorované komplexnosti a složitosti světa, protože sám je vysoce komplexní a složitý.
Vysvětlovat složitost složitostí, $komplexnost komplexností nemůže představovat dobré vysvětlení, protože vysvětlované vysvětlujeme stejným principem, který chceme vysvětlovat. Existenci sofistikovaného hardwaru a na něm běžících programů můžeme sice vysvětlit existencí člověka, který vše vyprojektoval a vytvořil, nicméně konečné vysvětlení to není. Co člověk sám? Do vysvětlení lze zahrnout složitého architekta-stvořitele člověka, ale otázka se nám jako bumerang vrátí zpět a v konečném důsledku nevysvětlíme nic. Co když ale existuje jednoduché konkurenční vysvětlení komplexnosti a složitosti světa, pro něž bychom našli dostatečné důkazy a dokázali bychom ho formulovat v podobě testovatelné vědecké hypotézy? A jak
neustále opakuje Dawkins a mnozí ateisté, toto vysvětlení skutečně existuje: je jím evoluční teorie založená na principu přirozeného výběru. Bůh tedy (téměř jistě) neexistuje, protože namísto aby vysvětloval realitu, sám je realitou vyžadující další vysvětlení. Kromě toho existuje jednodušší, vědecky, empiricky testovatelná a v testech velmi dobře obstávající vědecká hypotéza evoluce. Bůh téměř jistě neexistuje, mezi vírou a vědou je spor, například právě v klíčové otázce existence Boha.

Neexistuje, protože neexistuje

Opravdu Bůh (téměř jistě) neexistuje? Dawkinsův argument stojí na dvou předpokladech. Na prvním se zcela jistě shodneme, ale jak to vypadá s tím druhým? Odkud odvozujeme jeho platnost? Ze zkušenosti se světem, jak jinak. Složité počítače vyprojektovali ještě složitější lidé. Složité matematické pojednání by bez ještě složitější mysli matematika nevzniklo. A kdo třeba staví složitá hnízda? Ještě složitější živé organismy. Jinými slovy, je to sama realita, jejíž pečlivé pozorování nás (prý) dovádí k závěru, že komplexnost vyžaduje ještě větší komplexnost. Problém existence Boha tudíž řeší moderní věda. O platnosti COMA vlastně rozhoduje... COMA. Podívejme se však ještě jednou na druhý předpoklad Dawkinsova argumentu. Vychází z pozorování, z empirické reality, z naší každodenní zkušenosti se světem. Ve sféře empirické reality se pohybuje a zůstává v jejích vlastních mantinelech. A co udává této realitě kontury, vymezuje její hranice, určuje, kam mohou naše úvahy dospět? Přesvědčení, že empirická realita je vše, co zde je, že kromě hmoty neexistuje nic jiného. Pouze v rámci materialistického kréda je druhá premisa pravdivá, protože pouze ze zkušenosti s hmotou a jejími projevy můžeme usuzovat na to, že komplexní realitu může vyprodukovat jedině komplexní realita. Přesněji řečeno, Dawkins dokazuje (téměř jistou) neexistenci Boha pouze za předpokladu, že neexistuje nic jiného než hmota (materialismus). Předpokladem platnosti druhé premisy argumentu je teze, která vylučuje existenci bytosti, jejíž neexistenci chce argument dokázat. Bůh neexistuje, protože Bůh neexistuje. Britský biolog smrti Boha vůbec nebere v úvahu teistické přesvědčení, že Bůh není hmotný, že není složitý, že vylučuje organizovanost, jednoduše řečeno, že Bůh nemá materiální podstatu a je zcela jednoduchý. Bůh, jehož neexistenci Dawkins dokazuje, je stejně tak nepravděpodobný i pro teistu.

Znamená to tedy, že Bůh existuje? 

Dokazuje to platnost některého z přístupů ke vztahu mezi vědou a vírou? Musím vás zklamat: nikoli. Bůh možná existuje, možná také ne. Možná je pravdivá POMA, možná NOMA. Navzdory záplavě textů z pera zastánců nového ateismu to však není věda, jež by mohla tyto důležité otázky rozhodnout. Materialismus, který Dawkins ve svých důkazech Boží neexistence předem předpokládá, je tezí filozofickou a pouze v rámci filozofické reflexe lze rozhodnout o jeho platnosti; COMA je chybné řešení problému. Mezi vědou a vírou je spor pouze tehdy, když se předem rozhodneme, že ho tam najít chceme.

Autor je filozof. Narodil se roku 1977. Vystudoval v Boloni a v Římě, v Itálii přednášel filozofickou logiku a filozofii vědy. Zabývá se analytickou metafyzikou, problémem personální identity, filozofickou logikou. Na 1. LF UK v Praze se věnuje bioetice. Hlavní autor monografie Lidské embryo v perspektivě bioetiky.