Predpokladajme, že pripustíme najextravagantnejšie tvrdenia ktoré sa môžu vyniesť o prírodnom zákone tak že dovolíme aby sa podľa neho chovali aj myšlienkové procesy; účinok tejto výsady je iba v tom, že zdôrazní fakt, že myseľ má výhľad, ktorý presahuje prírodný zákon, podľa ktorého funguje. Ak napríklad pripustíme že každá myšlienka v mysli je v mozgu reprezentovaná charakteristickou konfiguráciou atómov potom za predpokladu, že prírodný zákon určuje spôsob akým konfigurácie atómov vzájomne za sebou nasledujú, budeme môcť súčasne určiť spôsob, akým v mysli za sebou postupne nasledujú myšlienky. Teraz si môžme predstaviť, že myšlienka "7 krát 9" v mysli chlapca nie je jednoducho nasledovaná myšlienkou "65". Čo je tu nesprávne? V intervenujúcich momentoch premýšľania sa všetko riadi podľa prírodných zákonov ktoré sú neporušiteľné. Napriek tomu trváme na tom, že niečo je tu nesprávne. Akokoľvek bližšie sa môžme snažiť asociovať myšlienku s fyzikálnym ústrojenstvom mozgu, spojenie sa preruší akonáhle uvážime základnú vlastnosť myšlienky - že môže byť správna alebo nesprávna. Stroj može prísť s hocičím, len nie s nesprávnou myšlienkou. Hovoríme, že mozog ktorý vytvára "7 krát 9 je 63" je lepší než mozog ktorý vytvára myšlienku "7 krát 9 je 65"; ale toto nie je akoby služobník prírodného zákona, ktorý je lepší. Náš súhlas s prvým mozgom nemá nič spoločné s prírodným zákonom; to je určené druhom myšlienky, ktorú vytvára a ktorá v sebe obsahuje odhaľovanie oblasti iného druhu zákona -- zákonov ktoré by mali byť dodržiavané ale možu byť porušené. Opustime teda ideu, že prírodný zákon môže pohltiť náboženstvo; veď ten si nedokáže ani sám poradiť s násobilkou.
"Je ťažké odčiniť svoje vlastné poškodenie a odvolať sa k našej vlastnej prítomnosti, najmä keď sme vyzvaní na odchod. Je ťažké znesvätiť vlastný hrob a zmeniť svoju myseľ. Zahasili sme horiaci krík a nedokážeme ho znovu zapáliť. Sme horiace zápalky vo vetre pod každým zeleným stromom. Môže byť vietor plačúci a vrchy hlasito žiadať o modlitbu? Teraz sa reč hynie z pomedzi pozemských vecí bez života a tie živé len nemnohým hovoria aj tak veľmi málo... A doposiaľ to bolo tak, že kdekoľvek sa ešte niečo hýbe je len šum a keď vdychuje a plieska sa o vodu a kdekoľvek kde je ticho je jemný, malý hlas, Boh hovoriaci cez víchricu, starú pieseň a tanec prírody, úkaz cez ktorý prechádzame z mesta...To čo robíme všetky tie storočia je len pokusom zavolať Boha späť k hore lepšie povedané pokúsiť sa nakrátko nahliadnuť do niečoho čo je iné ako my? Aký je rozdiel medzi katedrálou a fyzikálnym laboratóriom? Nie je to snáď tak, že obidve tieto priestory hovoria: Ahoj?"
91. Práca na čs. šifrovej agentúrnej prevádzke - Vauckova sekcia pracovala na agentúrnej rádiovej prevádzke československého zahraničného odboja. Mettig veril, že rozlúštenie dvoch spojení na prelome rokov 1942/43 z Anglicka umožnilo zatknutie britských agentov v Československu. Najväčším uspechom bol odposluch rádioveho spojenia ústredia čs. zahraničného odboja v Londýne. Toto bol jediný prípad v ktorom si je Metting istý, že sa Vauckovmu oddeleniu podarilo odhaliť agentúrnu sieť čisto kryptoanalytickými prostriedkami a toto sa dialo výhradne cez závažné narušenie bezpečnosti zo strany čs. šéfa tajnej služby. Potom čo bol systém rozlúštený, našla sa kniha používaná na šifrovanie a odhalil sa použitý kľúč. V septembri 1942 českoslováci sa rozhodli prejsť k novému systému, ale boli dostatočne pochabí aby sa zmienili v starom systéme o knihe, ktorá sa mala používať pri šifrovaní novým systémom. Obsahy vylúštených správ pri tomto spojení sa takmer vždy týkali správ o politickej situácii a o aktivitách čs. zahraničného odboja a boli tak dôležité, že rádiotelegrafická prevádzka mohla nerušene pokračovať ďalej.
Počas vojny čítali rádiové vysielanie československých agentov keď boli odhalené kľúče. V r. 1943-44 prečítali približne 20 správ, ktoré boli v Ceasare prijímané od SD prostredníctvom Abwehru; nemôže si spomenúť na žiadne detaily o použitom systéme. Domnieva sa, že musel byť zajatý jeden z agentov a že agentúrna sieť pokračovala v používaní kompromitovaných kľúčov. Nikdy nezachytili žiadne správy ale získavali kópie a kľúče s pečiatkou SD. Spomína si, že jedna správa poskytovala dlhý zoznam mien a adries čs. agentov. Nevie o žiadnej čs. diplomatickej rádiovej prevádzke zachytenej počas vojny.Preložené z anglického jazyka, blog Christos military and intelligence corner pod názvom
Dobré sklo v biskupově dvoře v čertově sedlejedenačtyřicet stupňů a třináct minutseverovýchodně a severněhlavní větev sedmá odnož východněvystřel z levého oka umrlčí hlavypřímo od stromu skrz trefu padesát stop ven.
"Čo núti veriť, dokonca aj mňa, v zmŕtvychvstanie Krista? Je to pre spôsob, ako sa ja pohrávam s myšlienkami. -- Ak On nevstal z mŕtvych, potom je pravdou, že sa rozložil v hrobe ako akýkoľvek iný človek. Je teda mŕtvy a podrobený posmrtnému rozkladu. V tom prípade je učiteľom ako každý druhý a už nikomu nemôže pomôcť; a znovu ako sme boli vždy pred ním, sme sirotami a osamotení. Takže sa musíme uspokojiť sami so sebou s múdrosťou a špekuláciou. Nachádzame sa v istom druhu pekla, v ktorom nemôžeme robiť nič iné len snívať, zastrešení ako doposiaľ a oddelení od neba."
A Holmes znova narovnal papír na nepoužitém talíři. Vstal jsem, naklonil
jsem se nad ním a upřel jsem oči na prapodivný text:
534 II 13 127 36 31 4 17 21 41 DOUGLAS 109 293 5 37 BIRLSTONE 26 BIRLSTONE 9 127 171
"Jak tomu rozumíte, Holmesi?"
"Jde zřejmě o pokus sdělit nám tajnou informaci."
"K čemu ale je dobrá šifrovaná zpráva, když neznáme šifru?"
"V tomhle případě k ničemu."
"Proč říkáte ,v tomhle případě'?"
"Poněvadž je spousta šifer, které dokážu přečíst stejně hladce jako
zkratky ve společenských rubrikách denních listů. Takové primitivní
hříčky bystří rozum a neunaví ho. Tohle je ale něco jiného. Šifra zřejmě
odkazuje ke slovům na stránce nějaké knihy. Dokud se nedovím, o kterou
stránku a o jakou knihu jde, jsem bezmocný."
"Proč je tam ale to ,Douglas' a ,Birlstone'?"
"Zřejmě proto, že ta dvě slova se na zmíněné stránce nevyskytují."
"Proč tedy tu knihu neurčil?"
"Vaše vrozená vychytralost, milý Watsone, ten důvtip, který je vám
vlastní a přináší takové potěšení vašim přátelům, by vám jistě nikdy
nedovolil vložit šifru do jedné obálky se zprávou. Kdyby se dopis někam
zatoulal, byl byste zničen. Takhle by ale musely padnout do nepovolaných
rukou dvě obálky, aby mohlo dojít k maléru. Druhá roznáška pošty se dnes
nějak opozdila a velice bych se divil, kdyby nám nepřinesli buď další
dopis na vysvětlenou, nebo, což je pravděpodobnější, rovnou tu knihu, na
kterou se ta čísla odvolávají."
Holmesův odhad se potvrdil za pár minut, kdy se objevil doručovatel
Billy s očekávaným dopisem.
"Totéž písmo," poznamenal Holmes, když otvíral obálku, "a dokonce je tu
i podpis," dodal rozjásaně, když dopis rozevřel. "Pojďte, s tímhle se
dostaneme o kousek dál, Watsone."
Sotva však přelétl obsah dopisu, svraštil obočí.
"Hrome, to je tedy zklamání! Obávám se, Watsone, že jsme si dělali
přehnané naděje. Doufám, že z toho ten Porlock vyjde se zdravou kůží."
Vážený pane Holmesi, píše, nemohu už v té věci pokračovat. Je to příliš
nebezpečné. Podezírá mě. Je mi jasné, že mě podezírá. Přišel ke mne zcela
nečekaně, právě když jsem napsal na tuto obálku adresu s úmyslem poslat
vám klíč k šifře. Stačil jsem ji ale schat. Kdyby ji byl uviděl, zle by
se mi bylo vedlo. Vyčetl jsem mu však z očí, že mě podezírá. Spalte,
prosím, tu šifrovanou zprávu, poněvadž teď už vám stejní nemůže nijak
prospět. - Fred Porlock.
Holmes chvíli seděl, mačkal dopis mezi prsty, mračil se a zíral do ohně.
"Koneckonců," řekl posléze, "možná že vůbec o nic nešlo. Mohlo to být
jen jeho špatné svědomí. Ví sám o sobě, že je zrádce, a tak se mu zdálo,
že čte v očích toho druhého obžalobu."
"Předpokládám, že ten druhý byl profesor Moriarty, ne?"
"Samozřejmě. Když někdo z té společnosti řekne ,on', můžete si být jistý,
koho tím myslí. Pro všechny existuje jen jediný ,on', který jim vládne."
"Co ale může udělat?"
"Hm! To je široká otázka. Když má člověk proti sobě jeden z nejlepších
mozků v Evropě, podporovaný navíc všemi temnými silami, jsou ty možnosti
nekonečné. Tak či onak, náš přítel Porlock je zřejmě strachy bez sebe.
Porovnejte si laskavě písmo dopisu s písmem na obálce, kterou nadepsal,
jak nám sděluje, ještě před tou zlověstnou návštěvou. Jedno je jasné a
pevné; druhé sotva čitelné."
"Proč pak ale vůbec psal? Proč to radši celé nenechal plavat?"
"Poněvadž má strach, že bych po něm v tom případě mohl začít pátrat a
dostat ho tak do nějakých nepříjemností."
"To jistě," řekl jsem. "Ovšem," - vzal jsem do ruky původní šifrovanou
zprávu a sklonil se nad ní - "je to opravdu k vzteku, když pomyslím, že
tenhle kousek papíru možná skrývá důležité tajemství a že není v lidských
silách přijít mu na kloub."
Sherlock Holmes odstrčil snídani, které se ani nedotkl, a zapálil si ne
právě libovonnou dýmku - nerozlučnou společnici jeho nejhlubších meditací.
"Kdoví," řekl, zvrátil se do křesla a zahleděl se na strop, - "možná že
tu existuji jisté body, které unikly vašemu machiavelistickému intelektu.
Zvažme ten problém z čistě rozumového hlediska. Ten člověk se odvolává na
nějakou knihu; z toho můžeme vyjít."
"To je poněkud mlhavé východisko."
"Zkusme tedy, zda bychom je nedokázali upřesnit. Když se na to
jaksepatří soustředím, nezdá se mi to tak docela beznadějné. Jaké bližší
údaje o té knize máme?"
"Žádné."
"No - tak špatně na tom přece jen zas nejsme. Šifrovaná zpráva začíná
vysokým číslem 534, ne? Můžeme tedy přijmout pracovní hypotézu, že číslo
534 označuje stránku, na kterou se šifra odvolává. V tom okamžiku už víme,
že jde o nějakou velkou knihu, což znamená jistý úspěch. Jaké další údaje
o charakteru té velké knihy máme? Následující značka je II. Jak si ji
vysvětlujete, Watsone?"
"Druhá kapitola - nepochybně."
"To sotva, Watsone. Jistě se mnou budete souhlasit, že když máme číslo
stránky, není už kapitola důležitá. A také, že kdyby stránka 534 byla
teprve v druhé kapitole, musela by být první kapitola věru nesnesitelně
dlouhá."
"Pak to je sloupec!" zvolal jsem.
"Výtečně, Watsone! Dnes po ránu váš duch opravdu jiskří. Jestli to není
sloupec, musel bych se moc a moc mýlit. Takže, jak vidíte, začíná se před
námi vynořovat velká kniha, tištěná ve dvou sloupcích, které jsou oba
značně dlouhé, poněvadž jedno z těch slov má v našem dokumentu číslo 293.
Vyčerpali jsme už všechny možnosti, které nám rozum může poskytnout?"
"Obávám se, že ano."
"Zcela jistě křivdíte sám sobě. Jen ještě jediný záblesk důvtipu,
Watsone. Jediný zážeh mozkové energie! Kdyby šlo o nějakou výjimečnou
knihu, byl by mi ji poslal. Jenomže on měl v úmyslu poslat mi klíč v
téhle obálce - než byl jeho plán zmařen. V dopise to přece říká. Což
naznačuje, že jde o běžnou knihu, o níž se domnívá, že si ji mohu snadno
opatřit. On tu knihu má a domníval se, že já ji budu mít také. Jde o
velice běžnou knihu Watsone."
"To zní jistě přesvědčivě, když to takhle říkáte."
"Zúžili jsme tedy pole pátrání na velkou knihu, tištěnou ve dvou
sloupcích a běžně používanou."
"Bible!" zvolal jsem vítězoslavně.
"Dobře, Watsone, dobře! Ale ne zas tak docela dobře, když dovolíte. I
kdybych to sám pro sebe pokládal za kompliment, sotva bych mohl uvést
knihu, o níž je méně pravděpodobné, že ji má jeden z Moriartyho kumpánů
stále po ruce. Kromě toho Písmo svaté existuje v tolika vydáních, že
stěží může předkládat, že dva exempláře mají stejné stránkování. Tady jde
zřejmě o nějakou přísně standardní knihu. Ví s jistotou, že jeho stránka
534 bude přesně totožná s mou stránkou 534."
"Takovou podmínku ale splňuje jen velmi málo knih."
"Správně. A to je právě naše spása. Naše pátrání se zužuje na standardní
knihy, o nichž lze předpokládat, že je má každý."
"Bradshawův jízdní řád!"
"To naráží na jisté potíže, Watsone. Slovník Bradshawova jízdního řádu
je sice jadrný a výstižný, ale přece jen omezený. Výběr slov by sotva
posloužil k zaslání zprávy obecného charakteru. Bradshawův jízdní řád
vyloučíme. A obávám se, že slovník je nepřípustný z téhož důvodu. Co tedy
zbývá?"
"Nějaká ročenka."
"Znamenitě, Watsone! Musel bych se moc mýlit, jestli jste netrefil do
černého. Ročenka! Uvažme, jak by našim předpokladům odpovídala
Whitakerova ročenka. Je všeobecně rozšířená, každý ji vlastní. Má i
potřebný počet stránek. Je vytištěna dvousloupcovou sazbou. Její původní
slovník byl sice velmi rezervovaný, ale v poslední době, jestli mě nemýlí
paměť, je téměř užvaněná." Zvedl svazek ročenky z psacího stolu. "Tady
máme stránku 534, druhý sloupec. Značná část textu, jak vidím, je
věnována obchodu s Britskou Indií a jejím přírodním zdrojům.
Poznamenávejte si slova, Watsone. Číslo třináct je ,Mahratta'. To bohužel
není příliš povzbudivý začátek. Číslo 127 jest ,vláda', což dává aspoň
nějaký smysl, i když se to jaksi netýká ani nás, ani profesora Moriartyho.
Zkusme to dál. Co dělá mahrattská vláda? Běda, další slovo je ,štětiny'.
Jsme v koncích, můj milý Watsone! S tím se dál nehneme." Říkal to
žertovným tónem, ale stažená hustá obočí prozrazovala jeho zklamání a
podráždění. Seděl jsem bezradný a celý nešťastný; civěl jsem do ohně.
Dlouhé ticho pojednou přerušil Holmesův výkřik. Vrhl se ke skříni, odkud
vylovil jiný svazek ve žlutých deskách.
"Náš trest za to, že jsme příliš pořádní, Watsone," zvolal. "Nejsme tak
liknaví jako většina lidí a za to se zpravidla pyká. Poněvadž je dnes
sedmého ledna, máme už zcela řádně na stole novou ročenku, ale je víc než
pravděpodobné, že Porlock psal svou zprávu ještě podle staré. Jistě by
nám to byl sdělil, kdyby byl napsal očekávaný dopis na vysvětlenou.
Podívejme se, co máme na stránce 534 tady. Číslo třináct zní ,hrozí', což
se zdá mnohem slibnější. Číslo 127 zní: ,velké' - Hrozí velké," Holmesovi
svítily oči vzrušením a ohýbal tenké, nervózní prsty, když počítal slova,
",nebezpečí'. Ha! Ha! Báječné! Pište to, Watsone.,Hrozí velké nebezpečí -
může - nastat - třeba - velmi - brzo.' Pak tu máme jméno ,Douglas' - ,bohatý - venkovský - teď - v - Birlstone - zámek - Birlstone -
důvěřovat - je - naléhavé.' Tak co, Watsone? Co řeknete o čistě rozumovém
hledisku a plodech, které přináší? Kdyby zelinář prodával něco jako
vavřínové věnce, hned bych si k němu Billyho pro jeden poslal."
Zíral jsem na zvláštní zprávu, kterou jsem nadrápal na koleně na kus
papíru, jak ji Holmes luštil.
"Vyjadřuje se prapodivně nesouvisle!" řekl jsem.
"Naopak, počínal si překvapivě dobře," řekl Holmes. "Když hledáte v
jediném sloupci slova, jimiž byste vyjádřil to, co chcete říct, sotva
můžete čekat, že tam najdete všechno, co potřebujete. V lecčems se musíte
spolehnout na důvtip adresáta. Smysl je ale naprosto jasný. Nějaké
darebáctví se chystá proti nějakému Douglasovi, ať už to je kdokoli,
který jakožto bohatý venkovský gentleman bydlí na uvedené adrese. Porlock
věří - ,důvěřovat' bylo nejpodobnější slovo, které dokázal najít
místo ,věřím' nebo ,věřit' - že to je naléhavé. Tak vypadá náš výsledek.
A je to opravdu pěkná ukázka kvalifikované analýzy."
"V obavách z úkladů o život se Tiberius snažil znovu a znovu získat přístup k matčiným kriminalistickým záznamům. Livia však stále předstírala, že se dešifrovací klíč ztratil. Tiberius jí na Seianův návrh řekl, že tedy nemají pro nikoho žádnou cenu, a tak je spálí. Ona mu odpověděla, ať si klidně poslouží, ale že by bylo moudřejší přece jen si je nechat, pro případ, že by se klíč třeba jednou našel. Možná že si naň sama jednou vzpomene. "Nuže dobrá, matko," řekl, "já si je zatím vezmu k sobě. A než si vzpomeneš, budu se po večerech pokoušet přijít na ten klíč sám." Vzal si tedy záznamy do svého pokoje a zamkl je do truhly. Lámal si hlavu luštěním klíče, ale nestačil na to. V systému běžných šifer se psalo prostě latinské E místo řeckého alfa, latinské F místo řeckého beta, G místo gama, H místo delta a tak dále. Ale klíč pro zvláštní šifry snad bylo nemožné rozluštit. Byl totiž založen na první stovce veršů první knihy Íliady, které se musely číst souběžně s psaním šifer, a každému písmenu psaného textu odpovídal počet písmen v abecedě mezi ním a příslušným písmenem v Homérovi. Tak například první písmeno verše první knihy Íliady je mí. Předpokládejme, že první písmeno prvního slova nějakého tajného záznamu by bylo ypsilon. V řecké abecedě je mezi mí a ypsilon sedm písmen, takže místo ypsilon by se psalo 7. V tom plánu je třeba představit si abecedu v kruhovém uspořádání, po posledním písmenu omega následuje první alfa, takže vzdálenost mezi ypsilon a alfa by byla 4, kdežto mezi alfa a ypsilon 18. Tento klíč vynalezl Augustus a jistě to trvalo hodně dlouho, než se nějaká zpráva takto napsala a zase dešifrovala, ale častým opakováním si už jistě zapamatovali vzdálenost mezi jakýmikoli dvěma písmenky abecedy, aniž museli počítat, čímž se hodně času ušetřilo. A jak to všechno vím? Protože o mnoho let později, když záznamy přešly do mého vlastnictví, jsem šifru vyluštil sám. Náhodou jsem našel svitek první Homérovy knihy, napsaný na pergamenu z jehněčí kůže, zařazený mezi ostatní svitky. Bylo jasné, že si někdo důkladně pročítal jenom prvních sto veršů, protože na začátku byl pergamen celý ušpiněný a zakecaný inkoustem, kdežto dál úplně čistý. Když jsem se podíval blíž a spatřil jsem drobná číslička - 6, 23 12 - slabě načrtnutá pod písmeny prvního verše, nebylo už těžké spojit si to s šifrou. Překvapilo mě, že Tiberius tenhle klíč přehlédl."
"Žiadne divoké šelmy nie sú pre človeka takým nebezpečenstvom ako sú kresťania k sebe navzájom."
"Chcem ti ukázať, čo chýba veľkým pánom a čoho majú nedostatok tí, ktorí majú všetko: tých, ktorí by im povedali pravdu."
"Ak ste ateista, mali by ste veriť, že základná podstata všetkých náboženstiev je jednoducho jeden obrovský omyl. Ak ste kresťan, máte slobodu myslieť si, že všetky tieto náboženstvá, dokonca aj tie najčudesnejšie, obsahujú prinajmenšom nejaké vodítko k pravde. Keď som bol ja ateistom, poskúšal som sa sám seba presvedčiť, že väčšina ľudstva sa vždy mýlila o otázke, ktorá ich najväčšmi zamestnávala; keď som sa stal kresťanom bol som schopný dospieť k oveľa slobodnejšiemu pohľadu."
Predovšetkým počúvam, že sú medzi vami roztržky, keď sa schádzate v cirkvi. A sčasti tomu aj verím. Lebo musia byť medzi vami aj rozkoly, aby sa ukázalo, kto z vás sa osvedčí.
Bludárovi sa po prvom a druhom napomenutí vyhýbaj. Veď vieš, že takýto je prevrátený, hreší a odsudzuje sám seba.
Keď sa tvoj brat prehreší proti tebe, choď a napomeň ho medzi štyrmi očami. Ak ťa počúvne, získal si svojho brata. Ak ťa nepočúvne, priber si ešte jedného alebo dvoch, aby bola každá výpoveď potvrdená ústami dvoch alebo troch svedkov. Keby ani ich nepočúvol, povedz to cirkvi. A keby ani cirkev nechcel poslúchnuť, nech ti je ako pohan a mýtnik.
"Nie všetky svetské záležitosti boli dané kráľovi a nie všetko, čo v živote dostávame, dostávame od kráľa."
"Staráme sa vždy a pred všetkými platiť dane a poplatky Vašim úradníkom, práve tak, ako nás naučil Kristus: 'Dávajte, čo je cisárovo cisárovi, a čo je božieho, Bohu.' Tak sa teda so všetkou úctou klaniame Bohu, ale so všetkým odhodlaním konečne slúžime Vám, uznávame Vás ako cisára a vládcu nad ľuďmi a pre to sa modlíme, aby súčasne s cisárskou mocou z vás vyžaroval rozum."
"Nie je skutočnej obete vtedy, keď je vykonaná pod nátlakom. Nespontánna obeť, ktorá neplynie z úprimného srdca, je dokonca svätokrádežou. (...) Náboženstvo je jediným pojmom, ktorý si slobodu vybral za svoj príbytok. (...) Je treba brániť náboženstvo bez zabíjania, ale umrieť zaň: nie ukrutnosťou, ale utrpením: nie zabíjaním, ale vierou. Pretože ak chceš brániť náboženstvo krvou, mučením a zlom, nebrániš ho, ale špiníš, činíš na ňom násilie."Názory sv. Augustína na štátnu pomoc, teda na silu, sa takmer proporcionálne sprísňovali so stupňovaním brutálnych výstrelkov, spojených s donatistickou schizmou v severnej Afrike. Zpočiatku od úradu očakával iba zaistenie bezpečnosti katolíckeho obyvateľstva pred útokmi donatistov. Čoskoro však prišiel k záveru, že schizma a heréza majú podliehať súdnictvu štátu rovnako každý iný kriminálny zločin. Nielenže rozvracajú spoločenský poriadok, je tiež možné pripočítať ich k priestupkom rovnakej kategórie ako cudzoložstvo a travičstvo (Contra epistolam Parmeniani, r.400). Buďme presní – násilie Augustín pripúšťal u kacírov, ale až do konca života bol proti jeho uplaňovaniu pri obracaní pohanov! Nikdy nesúhlasil s trestom smrti alebo so zvlášť tvrdým mučením. Písal:
„... Je to pravda, nikto nemôže byť proti svojej vôli nútený prijať vieru. Všeobecne sa však prijíma, že riadiac sa tvrdosťou, alebo – lepšie povedané – Božím milosrdenstvom, je potrebné vyhladiť zradu trstenicou útlaku (...) Pretože i keď nikto nevykonáva sám od seba dobro, ktoré si nevybral a nezamiloval slobodnou vôľou, napriek tomu strach z trestu zadržuje zlé túžby, aby neprekračovali hranice, vymedzené im rozumom.“Hovorí teda skôr ako pedagóg, ktorý niečo vie o užívaní „trstenice“. Argumenty mu dodáva skúsenosť – niekoľko donatistov skutočne pod vplyvom „prstenca strachu“ zanechalo bludu, ktorého sa vraj i tak pridržovali viac zo zvyku než z presvedčenia. „Nechceli sa učiť pravdu. Teraz sa tešia, že ju poznali“, a ďakujú Bohu, že „ich vytrhol z nedbalosti“.
„S určitosťou je lepšie (kto by o tom pochyboval?) privádzať ľudí k bohu učením, než ich nútiť bolesťou a strachom pred trestom (poenae vel timore compelli): ale to, že tí prví (tzn. Kazatelia, učitelia) majú lepšie prostriedky (doslova: sú lepší), neznamená, že tí, ktorí nimi nie sú, majú zanedbať prostriedky im dostupné.“Úloha tých prvých pripadla apoštolom, ktorí znakmi a slovom mnohých spomedzi Židov a pohanov uviedli na Pánovu hostinu. Tak splnili prvý príkaz Hospodára:
"Vyjdi rýchle na námestia a do ulíc mesta a priveď sem chudobných a mrzákov, slepých a chromých!"Teraz, keď "Boh obdaroval Cirkev mocou vďaka zbožnosti a viere kráľov", tí - pokračujúc v diele budovania jednoty Cirkvi - sú povolaní vypĺňať druhý rozkaz uvedený v podobenstve: "prinútiť vojsť tých, čo sa nachádzajú na cestách a popri ohradách", to znamená v herézach a schizmách.
Existuje nespravodlivá perzekúcia, ktorej sa dopúšťajú bezbožní proti Kristovej cirkvi a existuje spravodlivá perzekúcia, ktorej sa dopúšťajú cirkvi Kristove proti bezbožníkom.... Cirkev perzekuuje z lásky a bezbožní z krutosti.
"Nikomu neprislúcha verejne argumentovať o náboženstve, diskutovať o ňom alebo radiť. Ktokoľvek to urobí...musí byť skrotený pokutou a potrestaný. Všetky herézy sú zakázané božským a cisárskym zákonom..."
"Či už ich usvedčia z omylu, alebo sami uznajú vinu, katari nesmú byť usmrtení, pokiaľ sa zdržujú ozbrojených útokov proti Cirkvi. Veď apoštol hovorí, že kacírovi, ktorý zostáva kacírom aj po treťom napomenutí, sa treba vyhýbať, nie ho zabiť. Uväzni ho, ak chceš, ale nevydávaj ho katovi."
"(Fides suadenda est, non imponenda.) Viera musí byť prijatá slobodne, nie nanútená zvonku. Kacírov treba lapiť argumentami a nie silou (capiantur non armis, sed argumentis), neústupčivých exkomunikovať a ak je nutné obmedziť ich styk s ostatnými (aut corrigendi sunt ne pereant, aut, ne perimant, coercendi)."
"Nasledujúc nášho Spasiteľa, ktorý ako mierny a pokorný srdcom neprišiel zvyšovať hlas ani bojovať, ale skôr trpieť násilie, posmech, bitie až po smrť na kríži, máme povinnosť takých tolerovať."
"Čo chcel Pán vyjaviť týmito slovami, ak nie svoju trpezlivosť, ktorú si praje, aby tiež jeho kazatelia prejavovali svojím blúdiacim blížnym? A zvlášť ak tí, ktorí dnes sú kúkoľom, zajtra, obrátení, sa môžu stať pšenicou. (...) Pán si nepraje smrť hriešnika, ani sa neteší zničením smrteľných, ale vďaka svojej trpezlivosti vie, ako priviesť hriešnikov k pokániu. (...) Tiež my nehľadajme, ako s pomocou meča svetskej vlády zbaviť života tých, ktorí Boh Tvorca a Spasiteľ - takých, ako ich poznal - chcel ušetriť."
"Musíme si pamätať, že my, ktorí sme nazývaní biskupmi, sme pri obrade vysvätenia nedostali do ruky meč, ktorý náleží svetskej moci. Jedinou zbraňou, ku ktorej môže siahať vážnosťou situácie prinútený biskup (a to nie ani tak s cieľom zničiť kacírov, ale skôr pre ochranu pravovernej väčšiny pred jeho zhubným vplyvom), je vyobcovanie (exkomunikácia)."
Nariaďuje biskupom ustavovať inkvizície proti heréze.
Majetok heretikov konfiškovať a jejich deti podrobovať večnému pocitu ochudobnenia (deprivatio) za hriechy svojich rodičov...
Prehlasujeme ako večný zákon, že akýkoľvek heretik....má byť zatknutý a predaný sekulárnemu - civilnému súdu a potrestaný podľa zákona. Všetok jeho majetok má byť predaný... Jeho dom má byť zborený a nikto ho nemá znovu postaviť...
Exkomunikujeme a preklíname akúkoľvek herézu, ktorá sa pozdvihuje proti svätej, pravovernej a katolíckej viere.... Svetské autority, nech držia akýkoľvek úrad, majú byť napomenuté a nabádané, a keď to je nutné, prinútené cirkevnou cenzúrou, pokiaľ chcú byť považované a počítané medzi verné, že na obranu viery musia verejne skladať prísahu, že budú v dobrej viere usilovať a s najlepšou schopnosťou vyhladzovať na svojich panstvách, ktoré sú pod ich jurisdikciou, všetkých heretikov, ktorých im označí cirkev...
Pápež špecifikuje pre nekajúcnych (inadversario debita) heretikov najvyšší trest - smrť.
"Nech si je kráľ vedomý, že prijal taký úrad ako duša v tele a ako Boh vo svete. Ak bude o tom horlivo rozmýšľať, z jednej strany sa zanieti horlivosťou pre spravodlivosť, z druhej sa zas naplní dobrotivosťou a zhovievavou láskavosťou, lebo jednotlivých poddaných bude považovať za svoje údy."V súlade s rovnakou logikou, odstraňujúcou hranice medzi duchovným a svetským a tým, čo je náboženské a čo je štátne, ktorá vo svojom dôsledku takmer naplno zveruje osud cirkvi rozhodnutiu kráľa (a prostriedkom, ktorými kráľ disponuje), ten istý Tomáš napíše:
„ Heretici sa dopúšťajú hriechu, pre ktorý si zasluhujú byť nielen vylúčení z cirkvi vyobcovaním, ale rovnako tak vymazaní zo sveta prostredníctvom smrti. Pretože zničenie viery, zaisťujúcej vykúpenie duše, je omnoho ťažší hriech než falšovanie peňazí, ktoré uľahčujú časný život. A teda, ak sú falšovatelia peňazí alebo iní zločinci bezodkladne a spravodlivo trestaní svetskými vládcami trestom smrti, tým skôr majú byť tí, ktorým je heréza dokázaná, nielen byť prekliati, ale celkom oprávnene majú byť odsúdení k smrti.“A ďalej:
„Duchovný život znamená viac než život telesný. Ak teda sú vrahovia trestaní smrťou, keď berú ľuďom telesný život, tým skôr zasluhujú trest smrti kacíri, ktorí ľuďom berú duchovný život. (...) Heréza je nákazlivý prečin. (...) Heretici môžu byť oprávnene (licite) odsudzovaní na smrť svetským súdom a ich majetok zkonfiškovaný, dokonca aj keď svojimi bludmi nenakazili iných, keď sa rúhajú Bohu vyznávaním falošnej viery. Majú byť viac potrestaní než tí, ktorí urážajú kráľovský majestát, alebo tí, ktorí falšujú menu.“
"Vladárovi sa nariaďuje prinútiť všetkých heretikov k vyznaniu a vyzradeniu ich spolupáchateľov a mučiť ich len natoľko, aby im bol zachovaný život a neboli zranené údy, podobne ako sa to deje zlodejom a lupičom. Heretici sú totiž praví zlodeji a vrahovia duší a lupiči sviatostí Božích..."
"Knihy Martina Luthera, ktoré obsahujú tieto chyby, majú byť preskúmané a spálené... Dávame Martinovi 60 dní, behom ktorých sa musí podrobiť..."
Pápež zavrhuje "tie chybné názory, ktoré obzvlášť zraňujú katolícku cirkev a spásu duší, označené naším předchodcom Gregorom XVI. šialeným pustošením, totiž že sloboda svedomia a sloboda bohoslužby sú vlastné práva každej osoby a že majú byť vyhlásené v každej, riadne ustavenej spoločnosti."
"Tvrdenie, že štát má byť odlúčený od cirkvi je absolútne falošné, je to najzhubnejší omyl."
"Nikto nesmie byť nútený prijať katolícku vieru proti svojej vôli...je to proti učeniu apoštolov...".
Každý má právo " uctievať Boha podľa správnych noriem svojho svedomia, ako aj súkromne i verejne vyznávať svoje náboženstvo...".
Tento vatikánsky snem vyhlasuje, že ľudská osoba má právo na náboženskú slobodu...
.... A hoci v živote Božieho ľudu, putujúceho uprostred premenlivosti ľudských dejín, sa občas vyskytli spôsoby, ktoré sa menej zhodovali ba až priamo odporovali duchu evanjelia, predsa vždy zostalo v platnosti učenie Cirkvi, že nikoho nemožno nútiť, aby veril.... ".
Iná bolestivá kapitola dejín, ku ktorej sa synovia a dcéry cirkvi musia vrátiť v duchu pokory, je v prejavení súhlasu v istých storočiach s netoleranciou a dokonca používaním násilia v službe pravdy...".
"Tvárou tvár nádhere toho bez úsilia získaného daru, ktorým je zjavenie sa Boha v Kristovi, ako pokorne a rozvážne náleží naslúchať hlasu svedomia! Ako veľmi je potrebné nedôverovať obmedzenému svetlu vlastného poznania, s akým odhodlaním je treba sa učiť a ako zdržanlivo haniť! Jedným z pokušení, ktoré sa vracia vo všetkých dobách tiež medzi kresťanmi, je považovať seba za studnicu pravdy (...). Avšak známkou človeka žijúceho v pravde je pokorne milovať. Tak nás poučuje slovo Božie: pravda je činená v láske (...) všetci sú povinní šetriť svedomie každého a nie usilovať o vnucovanie vlastnej "pravdy" nikým, to však neruší právo vyznávať ju bez pohŕdania nikým, kto zmýšľa odlišne. Upierať osobnosti úplnú slobodu svedomia a obzvlášť slobodu hľadať pravdu alebo činiť pokusy vnútiť určitý zvláštny spôsob chápania pravdy je v rozpore s jej najzákladnejším právom..."
