z knihy Jonathan Wright: Jezuité (Misie, Mýty a dějiny), Praha, BBart, 2006, ss.192-204:
„Ne vždy byly zjevné evangelizační snahy hlavní pohnutkou jezuitských vědců. A toto zjištění nás přivádí k postavě Maximiliana Hella, od roku 1756 ředitele observatoře vídeňské univerzity, který se ocitl za polárním kruhem roku 1769, tedy právě na konci desetiletí, během kterého byli jeho jezuitští druhové vypovězeni z větší části katolické Evropy. Dlel tehdy na opuštěném ostrově Vardo u severovýchodního pobřeží Norska – nikoli jako exulant, ale díky podpoře dánského krále Kristiána VII., aby tam pozoroval tranzit planety Venuše přes Slunce. Takové tranzity jsou velice vzácné – dochází k nim ve dvojicích v osmiletém rozpětí vždy po sto dvaceti letech -, byly však neobyčejně důležité pro každého, kdo chtěl co nejpřesněji vypočítat vzdálenost Země od Slunce. Na počátku osmnáctého století se odhady této podstatné vzdálenosti – nazýváme ji astronomickou jednotkou – pohybovaly mezi třinácti a osmnácti miliony kilometrů. Neuspokojivá situace, jak konstatoval sir Edmund Halley, ale napravitelná, soudil, pokud by astronomové spolupracovali na pozorování dvou příštích tranzitů Venuše v letech 1761 a 1769. Vycházel z představy, že budou-li pozorování prováděná z rozličných stanovišť pokud možno na celém světě – stanovišť s co nejpřesněji vypočtenou zeměpisnou šířkou i délkou – a zaznamená-li se naprosto přesně čas tranzitu Venuše, pak získáme číslo solární paralaxy, ze kterého vyplyne i spolehlivá vzdálenost Země do Slunce.
Za tímto účelem se roku 1761 angličtí a francouzští astronomové rozhodli na samém vrcholu sedmileté války riskovat přechod nepřátelských linií, a tak se John Winthorp vydal na Newfoundland, zatímco ostatní zamířili na Svatou Helenu, na Sibiř a Madagaskar, Charles Mason a Jeremiah Dixon se vydali do jižní Afriky. O osm let později, kdy byl Hell na ostrově Vardo, se pozorování prováděla mimo jiné v Hudsonově zálivu, Kalifornii, na Mauriciu a – díky kapitánu Jamesi Cookovi – i na Tahiti. Učinila se porovnání a střední vzdálenost Slunce byla vypočtená s jednoprocentní odchylkou na 149,7 milionu kilometrů.
Některým lidem však jistě neušlo, že Hell byl jezuita, který hned jak 11. října dorazil na Vardo, sloužil slavnostní Te Deum. Nepřátelé Tovaryšstva, kteří se na konci šedesátých let osmnáctého století těšili široké podpoře, přispěchali s prohlášením, že Hell své výpočty zfalšoval, a to navzdory skutečnosti, že Dánská astronomická společnost je ochotně publikovala. Toto obvinění se znovu opakovalo roku 1835, kdy Karl Ludwig Littrow nalezl ve Vídni Hellův astronomický diář a prohlásil, že v něm objevil do očí bijící vymazání a úpravy dat. Okamžitě se začalo tvrdit, že jezuitské podvody se nevyhnuly ani říši exaktních věd. Trvalo ještě téměř padesát let, než se podařilo Hella ospravedlnit, a to díky astronomu Simonu Newcombovi, který prohlásil, že jisté výmazy a úpravy v diáři musely být provedeny podle tehdejších znalostí v dobré víře, nikoli s cílem zkreslit výsledky. Je pravda, že Hell se dopustil nepřesností, ale Littrow na druhé straně uvažoval zaujatě.
-
Osobní sklony k antijezuitským postojům projevil také Samuel Johnson, který svého času prohlásil, že si uvědomuje „množství cest do nebe“, které, jak se zdá, katolická církev otevíra, ale že v jejich nastoupení mu brání jeho „zatvrzelá racionalita“. V raném nedokončeném překladu historie tridentského koncilu z pera Paola Sarpiho se Johnson pohotově ztotožňuje s divoce protipapežským postojem Benátčanů. Představu, „že papež je samotným Bohem zplnomocněn, aby vládl nad záležitostmi duchovními i světskými, že všechna knížata jsou jeho vazaly a že má právo libovolně rušit jimi vydané zákony“, pokládal Johnson za „urážlivou, ubohou, zhoubnou a absurdní“. Se zjevnou sympatií cituje Sarpiho názor, že „pro ztrestání Říma je nejpodstatnější zničit pověst jezuitů“.
Roku 1760 však Johnson obědval s jezuitou Rogerem Boškovičem, dubrovnickým rodákem, který sice tehdy právě přicestoval do Anglie, ale v napudrované paruce, kalhotách upnutých pod koleny a s bílými punčochami na nohou vypadal každým coulem jako typický džentlmen. Johnson se rozhodl, že s ním pohovoří o siru Isaaku Newtonovi, a to udělal velice dobře, protože Boškovič patřil k nejvzdělanějším a nejuznávanějším učencům své doby.
V Anglii tento jezuita prožil pár nepříjemných chvil: například když byl za svého pobytu v Cambridgi vyzván, aby se účastnil každoroční oslavy dne potlačení takzvaného prachového spiknutí, údajného pokusu katolíků o vyhození anglického parlamentu do povětří. Vcelku však byla jeho návštěva Anglie velice úspěšná. Jejím vyvrcholením byl 15. leden 1761, kdy byl Boškovič zvolen za člena Královské společnosti v Londýně. Podle vyjádření těch, kteří ho jmenovali, „svými znalostmi astronomie a ostatních přírodovědných oborů byl plně způsobilý stát se užitečným členem tohoto světově uznávaného tělesa“.
Je pravda, že existuje jen málo vědeckých oborů, které Boškovič ponechal bez povšimnutí. Jako astronom roku 1736 pozoroval tranzit Merkuru a roku 1748 sledoval v římské jezuitské koleji za přítomnosti tří kardinálů, padesáti prelátů a několika knížat zatmění Slunce. Významně přispěl k rozvoji hydrauliky, geometrie a matematické teorie pravděpodobnosti, pomohl přesvědčit Benedikta XIV., aby vypustil Koperníkovo dílo z indexu zakázaných knih, a dohlížel na vysoušení Pontinských bažin. Svými stavitelskými zkušenostmi se uplatnil při řešení problémů spojených se svatopetrským dómem a zvonicí milánské katedrály, Marie Terezie ho zase požádala o pomoc, když byla ohrožená statika císařské knihovny. Měl nesporný vliv na takové vědecké kapacity, jakými byli Faraday, Kelvin a Clerk Maxwell, a jeho atomová teorie se obecně pokládá za předchůdkyni moderní teorie pole a kvantové mechaniky. Díky takto nepřehlédnutelným úspěchům se dodnes o jeho původ mezi sebou přou Chorvaté, Srbové a Dalmatinci, ale bez ohledu na tyto malicherné balkánské tahanice astronomové nazvali jeden šestačtyřicet kilometrů široký měsíční kráter jeho jménem.
_
Boškovič byl v mnoha směrech výjimečným mužem. On sám považoval některé své jezuitské druhy za nedostatečně pokrokové, jiní ho zase na oplátku pokládali za nebezpečně avantgardního. Ve skutečnosti byl – stejně jako Hell a francouzští jezuité z roku 1685 – součástí trvalého přínosu Tovaryšstva do pokladnice světové vědy: nejen Boškovič, ale i Hell, Athanasius Kircher a Matteo Ricci a jednatřicet dalších jezuitských učenců dnes mají své krátery na Měsíci. A vskutku, jeden z úplně prvních podrobných plánů měsíčního povrchu – ten, ze kterého pocházejí dodnes známá jména, jako například Moře klidu, a který hrdě vystavuje muzeum Smithsonovy instituce ve Washingtonu – je dílem jezuity Giovanniho Battisty Riccioliho a zakládá se na zásadních astronomických pozorováních jeho jezuitského druha Franceska Marii Grimaldiho.
V osmnáctém století do omrzení opakované tvrzení, že jezuité ničím nepřispěli do studnice vědomostí lidstva, je prokazatelně chybné. Zasloužili se o vývoj kyvadlových hodin, pantografu, barometru, zrcadlového dalekohledu a mikroskopu; měli nemalý podíl na rozvoji vědních oborů, k jakým náleží například nauka o magnetismu, optice a elektřině. Popsali – v mnoha případech dříve než jiní – barevné pásy na povrchu Jupitera, mlhovinu Andromedy a Saturnovy prstence. Teoreticky uvažovali o krevním oběhu (nezávisle na Harveyovi), o teoretické možnosti létání, o způsobu, jakým Měsíc působí na příliv a odliv, a o vlnové povaze světla. Hvězdné mapy jižní hemisféry, matematická logika, opatření proti záplavám na Pádu a Adiži, zavedení znamének plus a minus do italské matematiky – to vše byly typicky jezuitské výdobytky. Tak významné kapacity, jakými byli Fermat, Huygens, Leibniz a Newton, řadili jezuity mezi své nejcennější korespondenty.
Jezuitská věda nebyla vždy populární. Když Kryštof Clavius dozíral roku 1582 na zavedení gregoriánského kalendáře, rozlícené davy po celé Evropě kamením útočily na jezuitské domy, protože jim zazlívali, že kvůli astronomické přesnosti „ukradli“ světu deset dnů. Někdy se stávalo, že vědecká ctižádost jezuitů byla větší než jejich praktické zkušenosti. Tak například Bartolomeu de Gusmao byl tak trochu za blázna, když se roku 1709 pokusil předvést portugalskému dvoru let horkovzdušným balónem (s vervou se vrhl z věže, ale nebyl dost obratný, aby vzlétl, a dokonce se mu podařilo zapálit část královského paláce), ale desítky jezuity řízených observatoří, lekáren a meteorologických pozorovatelen po celé Evropě i mimo ni se staly vítaným přínosem vědě osmnáctého století. Jak se tedy vůbec mohlo stát, že právě v osmnáctém století se nepřátelům Tovaryšstva podařilo označit jezuity za patologické a institucionální nepřátele vážné přísné učenosti? Částečnou odpověď nalezneme ve výzvách, které v předchozích dvou staletích představovaly výsledky vědeckého úsilí, a ve způsobu, jak na tyto výzvy jezuité reagovali – či přesněji řečeno, jak si okolí jejich reakce vykládalo.
A tyto výzvy vskutku existovaly. Jistoty aristotelismu s jeho uspořádanou systematikou a hlubokým přesvědčením, že hmotný svět lze dokonale porozumět, podryla pochybovačná věda a uvážlivý skepticismus. Jistotu nahradila pravděpodobnost. Matematické vzorce, které umožňovaly numericky vyjádřit tlak nebo pohyb, začaly vytlačovat verbální analýzu; galénská medicína se svou teorií šťáv byla zpochybněna; začaly pokusy s volným pádem a kyvadlem; balistika vypovídala o předmětech, pohybujících se po parabolické dráze – to vše zpochybňovalo aristotelské pojetí fyziky a stoupenci mechanistického pojetí vesmíru se opovržlivě vysmívali providencialismu, který u veškerého dění předpokládal aktivní působení Boží prozřetelnosti.
Další výzvu představovaly kosmologie Koperníkova a Galileova. Ty nastolily otázky, které tvrdě zasáhly do už probíhajících vnitrocírkevních vědeckých sporů, ukázaly na zcela odlišnou představu o roli, působnosti i autonomii vědeckého bádání a které - to bylo ještě znepokojivější – obracely vesmír vzhůru nohama, či lépe řečeno spíš naruby.
Když se ale podíváme, jak na toto všechno jezuité reagovali, získáme daleko komplexnější obraz, než jaký nám nabízejí otřepané fráze o zatvrzelých, neústupných obhájcích středověkého aristotelismu, o iracionálních pronásledovatelích vědců Galileova ražení a zapřísáhlých nepřátelích Descarta. Polemičtí odpůrci Tovaryšstva měli v osmnáctém století jen poloviční pravdu. Nelze popřít, že existovaly okamžiky, kdy se římskokatolická církev chovala vůči vědeckému pokroku zatvrzele, nerozumně a zpátečnicky. Mnozí jezuité skutečně hájili Aristotela (i když ne vždy z duševní lenosti) a někteří z nich se opravdu zapojily do kampaně proti Galileovi (ačkoli, jak se ještě přesvědčíme, nešlo o nějaký osudový, zbaběle vedený boj náboženství proti vědě). A jestliže někteří jezuité útočili na Descarta, činili tak nejčastěji tehdy, když Descartes odmítáním aristotelského dělení na formu a podstatu podkopával jeden ze základních pilířů katolického učení – nauku o transsubstanciaci.
Je však třeba připomenout, že z pohledu té doby měl jezuité na své postoje plné právo a neměli být v žádném případě označováni za tupce a vědecké šarlatány, protože hájit Aristotela rozhodně nebylo nějakým vědeckým kacířstvím, jak se to snad může jevit za našich dnů. Ohánět se šalebným slovem „pokrok“ má v historické debatě jen zřídka – pokud vůbec kdy – nějaký význam, protože smysl do tohoto slova vkládá pozorovatel, a ten je vždy nevyhnutelně svázán s přítomnou dobou a jejími souvislostmi. Zadruhé platí, že i když dokážeme specifikovat obecný a nejširší proud jezuitského myšlení (koneckonců hovoříme o náboženském řádu s fungující cenzurou a rigidně formulovaným učením), mnozí členové Tovaryšstva se mu vymykali, ztratili víru v Aristotela a obdivovali Galilea nebo propadali kartezianismu. To z nich nedělalo lepší nebo bystřejší jezuity, ale činilo je odlišnými, a právě zde, v této rozmanitosti, nacházíme nejpádnější námitku proti představě o monolitické, nečinné, tuctovými návyky zotročené jezuitské vědě.
Nestálé a nedokonalé poznání hmotného vesmíru se v průběhu prvních dvou staletí existence Tovaryšstva značně proměnilo. Jezuité se – stejně jako kdokoli jiný – snažili s těmito změnami vyrovnat a čas od času tak činili chytře a rozumně.
7. Křišťálové sféry a vakua
Obvinění, že církev je nesmiřitelným nepřítelem vědy, se opakuje tak často, že se v obecném povědomí zakořenilo jako natolik samozřejmá pravda, že ji ani není třeba jakkoli dokazovat.
John Gerard, SJ, 1905
Na zemi se vše rodí, vyrůstá, chřadne a umírá; je to svět proměn i zmaru. Tato říše nedokonalostí se skládá ze čtyř živlů: země, ohně, vzduchu a vody, které jsou smrtelné a stále se navracejí do své domovské – sublunární – oblasti. Lze to pozorovat na živlu země: stačí vrhnout kámen vzhůru a vzápětí uvidíme, jak se navrací ke svému nevyhnutelnému cíli, ke středu vesmíru, příbytku lidstva. Naopak na nebesích je situace zcela opačná, vše je dokonalé a neměnné. Systém sfér vyplňuje éter, rozprostírající se od Měsíce k Merkuru, Venuši, Slunci, Marsu, Jupiteru a Saturnu, dále až k nebeské klenbě – sféře stálic. Vše je pevně svázáno – bez vakuí – každá ze sférických koulí v dokonalé kruhové rotaci. To vše spoluvytváří vesmír, v jehož samém středu dlí člověk, a přesto nekonečný pohyb kosmických sfér závisí na prvotním hybateli, který – sám nehybný – setrvává v bezprostřední blízkosti sféry stálic.
Tak vypadal vesmír Aristotelův i vesmír jeho středověkých dědiců, kteří se hrozili vidiny kosmu bez počátku a konce, vesmír, který nabízel místo pro křesťanského Boha mimo sféru stálic i prostor pro anděly, citlivě otáčející křišťálovými sférickými koulemi, jež přitom vyluzují lahodnou hudbu. A přesto si už velký egyptský astronom Ptolemaios uvědomoval, že věci nejsou zdaleka tak jednoduché. Jak si kdokoli může povšimnout, planety se nepohybují v dokonalých kružnicích, jejich rychlost se jeví jako proměnná a zdá se, jako by se občas zastavily a poté pokračovaly na své pouti po obloze opačným směrem. Venuše, Mars a Jupiter vypadají v různých ročních dobách jasnější či méně jasné.
Řešení se našlo v geometrických modelech a matematických konstrukcích výstředných oběžných a epicyklických drah. Ty sice odporovaly aristotelským představám, ale mohlo se s nimi operovat jako s hypotézami, které sice pozorované jevy vysvětlují, ale skutečné realitě nutně odpovídat nemusí. Základní pojetí geocentrického vesmíru, absolutně rozděleného mezi věčnou, neměnnou sférickou oblast a pomíjivou oblast sublunární, to byla jediná koncepce, s níž se pravověrně uvažující středověký člověk mohl ztotožnit.
Co si ale pak počít s novou hvězdou, která se roku 1572 objevila v souhvězdí Kasiopeja a po dvou letech zmizla, nebo s kometou z roku 1577, která vypadala, že se pohybuje nad úrovní Měsíce? Jak vlastně mohou komety prolétat oblohou či jak se hvězdy mohou objevovat na nebeské sféře, o níž se předpokládá, že je neměnná? A co horšího, po nástupu Galilea s jeho teleskopem vyvstala otázka, jak se vyrovnat s horami na Měsíci či skvrnami na Slunci – tělesech, o nichž se předpokládalo, že jsou neposkvrněná a hladká jako zrcadlo? A co si počít s prstenci Saturna, o němž se – stejně jako o ostatních planetách – předpokládalo, že je tělesem ryze sférickým? Jak je to s fázemi Venuše nebo Jupiterovými měsíci, které popírají další aristotelský axiom, podle kterého je Země středem veškerého vesmírného pohybu?
Pro tyto jevy existovala celá řada důmyslných vysvětlení. Tak například jezuita Kryštof Scheiner nějaký čas předpokládal, že skvrny na Slunci mohou být stíny nedalekých satelitů. Nebo že, jelikož Měsíc je dokonalým zrcadlem, takzvaná „měsíční pohoří“ mohou být odrazem zemského povrchu. Ale nakonec, ač někteří astronomové včetně jezuity Adama Tannera nebyli ochotni vzdát se svého přesvědčení, většina posléze přísně aristotelské pojetí opustila, ačkoli mnozí, jako třeba jezuita Kryštof Clavius, dál trvali na tom, že nebesa jsou přece jen méně nečistá než sublunární svět.
Daleko hrozivější však byla myšlenka vyslovená Koperníkem a podpořená Galileem, že nikoli Země, ale Slunce je středem vesmíru, že Země se pohybuje, zatímco Slunce stojí na místě. To se zdálo odporovat celé řadě biblických pasáží: v knihe Jozue se například výslovně hovoří o slunci, pohybujúcím se po obloze. Z toho ovšem vyplynuly znepokojující otázky pro biblickou exegezi: znamená to, že je třeba takové pasáže vykládat nikoli doslovně? Kryštof Scheiner byl nakonec ochoten připustit, že sluneční skvrny se nacházejí na povrchu Slunce nebo v jeho blízkosti, ale koperníkovský model vesmíru rezolutně odmítal. Jezuité Jacques Grandami a Charles Malapert pak vypracovali podrobné důkazy, vyvracející koperníkovské paradigma.
A vskutku: v procesu i soužení Galilea můžeme téměř s jistotou vysledovat kořeny obecného přesvědčení, že katolická církev, jezuity nevyjímaje, zcela iracionálně hájila zastaranou kosmologii a byla odhodlána zničit a rozdrtit epochální vědecký průlom padovského génia. Potíž ovšem, jak prokázaly nedávné výzkumy, spočívá ve skutečnosti, že věci tehdy nebyly zdaleka tak jednoznačné. Před Galileem se v církvi jen málokdo trápil Koperníkovými teoriemi, které se obecně pokládaly za účinnou metodu výkladu pozorovatelných kosmických jevů. Pokud se Koperníkovy myšlenky pokládaly za matematickou hypotézu, užitečnou pro výpočet zdánlivého pohybu nebeských těles, ale nebyly vydávany za kosmickou realitu, církev s nimi žádný problém neměla.
A to právě představovalo hranici, kterou Galileo překročil. Trval totiž na tom, že koperníkovský model je přesným popisem skutečné podoby vesmíru. Naneštěstí však pro své tvrzení neměl žádný nezvratný důkaz. Jeho naléhání, aby církevní činitelé začali biblické pasáže vykládat novým, nikoli doslovným způsobem, bylo pokládáno za drzost. Nikdo nezpochybňoval názor – a jezuita Robert Bellarmin to také Galileovi výslovně potvrdil -, že bible a kniha přírody musejí být v souladu: to byla otázka logiky, neboť obě jsou dílem Božím. Pokud se mezi nimi objeví prokazatelný nesoulad, pak se nutně musí jednat o nesprávnou interpretaci. Jestliže tedy někdo podá neotřesitelný důkaz o pravdivosti heliocentrické teorie, pak bude třeba na takové pasáže, jaké nacházíme v knize Jozue, pohlížet novým způsobem. Ale, tázal se Bellarmin, pokud takový nezvratný důkaz nemáte, není snad rozumnější držet se tradiční interpretace?
Tou dobou tedy bylo možné Koperníkovu teorii používat jako užitečnou, ba přímo vznikající hypotézu. Ale pokud se vědci vměšovali do kompetencí biblických exegetů – vzpomeňme na slavný Baroniův výrok, že „bible nehovoří o tom, jak nebesa fungují, ale říká nám, jak se máme do nebe dostat“-, pak nutně museli narazit, zejména v potridentském období, kdy katolická církev (na rozdíl od exegetické svobody luteránů) vyhradila právo na výklad bible teologům a kdy církevní kruhy byly po uplynulém století radikálních proměn na jakékoli další novoty zvlášť přecitlivělé.
Galileo dráždil jezuity, ale nikoli proto, že snad radikálně odmítali vše, co říkal. Před slavným dramatem, tedy v období mezi příkazem k mlčení roku 1616 a Galileovým procesem roku 1633, jezuité z římské koleje (kterým Galileo vděčil za některé své fyzikální teorie) ochotně hleděli skrze teleskopy a potvrzovali Galileova pozorování. Galileo si přátelsky dopisoval i s jezuitou Kryštofem Claviem či jeho žákem jezuitou Grienbergerem, kteří ho také hájili před prvotními kritiky. Roku 1611 byl Galileo přijat na jezuitské koleji v Římě jako vážený a uznávaný host a jezuité také o jím objevených Jupiterových měsících hovořili ve svých kázáních.
Galileo se ovšem s některými jezuity i přel – se Scheinerem o slunečních skvrnách a s Horatiem Grassim o kometách -, ale v celku se dá říci, že Tovaryšstvo Ježíšovo Galileova geniální pozorování plně uznávalo. Adam Schall von Bell sice odmítl diskutovat o heliocentrismu, ale o Galileových objevech referoval v Číně a do svého astronomického pojednání z roku 1626 zahrnul i měsíční horstva a fáze Venuše. Nepopiratelná spřízněnost s jezuitskými vědci zapříčinila – či spíše prohloubila – institucionální roztržku mezi Tovaryšstvem a řádem dominikánů, kteří diskusi o jakýchkoli nových teoriích pravidelně odmítali. Ty ovšem jezuitům nikterak nevadily: mohli se v nich třeba skrývat i filosofické nebo teologické hrozby, pokud byly plody těchto diskusí prakticky využitelné. Když však Galileo začal tvrdit, že koperníkovský systém je skutečně platný a reálný, zašel i na jezuity příliš daleko.
My dnes víme, že Galileo měl pravdu, a jistě nebylo ani pro jeho současníky nemožné předpokládat, že možná má pravdu. Ale reakci církve, například takového kardinála Bellarmina, bychom vskutku neměli démonizovat. Galileův případ nepředstavuje boj mezi náboženstvím a vědou, nýbrž toliko střet mezi dvěma vědeckými paradigmaty a touhu přidržet se zavedeného aristotelského modelu v době, kdy se zdálo, že žádný zcela převědčivý důvod pro jeho zavržení neexistuje. V desátých a dvacátých letech sedmnáctého století to byla naprosto schůdná a obhajitelná intelektuální strategie.
Musíme si také uvědomit, že hovořit o nějakém jednotném katolickém či jezuitském postoji vůči Galileovi příliš smyslu nedává. Někteří jezuité na něj útočili s nemalou zlobou, jiní se od něho zbaběle odvrátili, zatímco další se pokoušeli najít kompromisní řešení v kosmologii, kterou vytvořil Tycho de Brahe, ale našli se i tací, kteří horlivě prosazovali využití Koperníkovy soustavy jako ideálního hypotetického modelu. Honaratus Fabri to činil s takovou vervou, že ho to roku 1671 přivedlo na padesát dní do vězení. Někteří jezuité, jako například Wenceslaus Kirwitzer a řada španělských a portugalských astronomů, Koperníkovu teorii přijali jako přesný popis hmotné skutečnosti.
Taková názorová rozmanitost v průběhu sedmnáctého a osmnáctého století charakterizovala jezuitskou vědu, která nebyla v žádném případě monolitická. V osmnáctém století mohl jeden portugalský jezuita, José Veloso, věřejně kritizoval Gassendiho a Newtona; Ignacio Monteiro se dokonce dostal do pozice ultraprotiaristotelského myslitele. Pravda, vedení Tovaryšstva (Monteiro to dobře věděl) bylo vždy připravené pohotově umlčet každého jednotlivého vědce ve svých řadách, který se odvážil překročit jistou mez. Tak se stalo, že i Giuseppe Biancani shledal, že svou teorii o kapalné povaze nebes (ve kterých, jak to poeticky vyjádřil, mimozemská tělesa „plují jako ryby ve vodě“) proti vůli cenzorů Tovaryšstva neprosadí. Ano, mnozí jezuité se projevovali jako zarytí stoupenci Aristotela a jako Niccoló Zucchi nepřipouštěli existenci vakua, odmítajíce – jak se o tom na vlastní účet přesvědčil Leibniz – opustit aristotelské pojetí neměnnosti druhů. Aristotelés tak navždy zůstal velkým hrdinou Tovaryšstva Ježíšova – coimberští jezuité produkovali od roku 1592 hojné komentáře k jeho dílu a roku 1730 potvrdila generální kongregace věrnost řádu základním principům Aristotelova učení.
Věrnost ovšem nutně neznamenala slepou poslušnost. Galileo velice vtipně rozlišoval mezi historickým Aristotelem – novátorským, svobodomyslným vědeckým teoretikem - mnoha generacemi pozdějších suchopárných aristoteliánů. „Kdyby Aristotelés byl skutečně takový, jak jej vykreslují,“ prohlašoval, „byl by člověkem neústupné povahy, zarputilé mysli a sveřepého ducha – tyranem, který ostatní lidi pokládá za tupé ovce a svá vlastní rozhodnutí za důležitější než svědectví smyslů, zkušenosti i samotné přírody. Jsou to však jeho následovníci, kteří ho vyhlásili za nejvyšší autoritu, on sám si takové postavení nikdy nepřisvojoval ani nenárokoval.“
Až překvapivě podobný postoj nacházíme u jezuity Niccola Cabea, který soudil, že „pokud nikdy nezapochybuješ o Aristotelových doktrínách, tvé komentáře nebudou výsledkem práce filozofa [tj. přírodovědce], ale gramatika“. José de Acosta velice dobře věděl, že Aristotelés vyloučil možnost existence lidí v rovníkových oblastech lidé prokazatelně žijí a že tamní podnebí není ani zdaleka tak vražedné, jak Aristotelés předpokládal. „Vyšel jsem na slunce, abych se zahřál,“ píše, „a co jiného mi zabývalo, než vysmát se Aristotelovi … a jeho vědě, když na místě a v roční době, kde bych podle něj měl být sežehnut žárem … mně i všem mým druhům byla zima.“ Aristotelés byl velkým učitelem – nepochybně i v očích Acostových -, nikoli však takovým, kterého je třeba vždy a ve všem všudy otrocky následovat.
Někteří jezuité se dál drželi beznadějně zastaraných myšlenek a vědeckých koncepcí z čiré lenosti a pohodlnosti, ačkoli tím ubližovali pověsti Tovaryšstva jako celku. Jiní se ovšem projevovali jako přední zástanci nových vědeckých trendů, a to ne vždy jen proto, aby si udrželi prestižní akademické postavení. Ani karteziánský jezuita nebyl na evropské intelektuální scéně výjimkou a jezuité jako Kaspar Sagner a Josef Stepling věřejně hlásali Newtonovy myšlenky po Evropě i mimo její hranice. Jacopo Belgrado zase nemalým dílem přispěl k rozvoji nové vědy o elektřině.
Krom toho je třeba mít na mysli, že ať už se ten který jezuita přikláněl ke kterémukoli vědeckému paradigmatu, na kvalitu jeho práce to žádný vliv mít nemuselo. Můžete konat důležitá astronomická pozorování bez ohledu na to, zda věříte či nevěříte, že Země obíhá Slunce, můžete činit důležité objevy v mikroskopii, a vůbec přitom nesejde na vaši víře či nevíře v nejnovější botanické teorie. Filippo Buonanni pracoval v důsledně vymezeném rámci aristotelského myšlení, a přesto nikdo nemůže zpochybnit význam jeho studií lastur. Ignace-Gaston Pardies kritizoval Newtonovu teorii barev, ale jeho kritický postoj v konečném důsledku přispěl k opravě a zlepšení Newtonových myšlenek.“
