katkryptolog

„Elie Wiesel popsal strašlivou popravu oběšením, které byl svědkem v Osvětimi během druhé světové války. Nejhorší bylo, když věšeli dva dospělé a malého chlapce, který byl miláčkem všech. Všichni museli nastoupit a stát se svědky jejich usmrcení. Ty tři oběti postavili na židle. Tři krky vsunuli najednou do oprátek. „Ať žije svoboda,“ volali dospělí. Ale to dítě bylo zticha. „Kde je Bůh? Kde je?“ zeptal se někdo za mnou. Na znamení velitele tábora ty tři židle převrátili. V celém táboře nastalo úplné ticho. Na obzoru zapadalo slunce. Pak jsme všichni museli defilovat kolem. Ti dva dospělí už nebyli naživu. Jejich zmodralé zduřelé jazyky visely ven. Ale třetí provaz se pořád hýbal; protože dítě bylo příliš lehké, bylo stále naživu...Zůstal tam takhle více než půl hodiny, v zápase mezi životem a smrtí, umíraje před našima očima v pomalé agónii. A my se mu museli dívat do tváře. Když jsem ho míjel, jěště žil. Jeho jazyk byl stál...

So záujmom som si prečítal informácie z pera Denisy Valachovej o živote za kláštornými múrmi ( História 7 – 8). Ide o vyvážený a zaujímavý článok, detailne opisujúci rôzne aspekty rehoľného života. Uprostred kvalitného textu však veľmi rušivo pôsobí ilustračná fotografia z filmu Meno ruže , ktorý podľa komentára “ výstižne zachytáva atmosféru života v stredovekých kláštoroch “. Nuž, zdá sa, že tvorcovia tohoto filmu „vystihli“ skôr očakávania mediálneho trhu než historickú realitu. Kým Denisa Valachová čitateľovi približuje spolužitie mníšskej komunity, spomínané filmové dielo ho jednoznačne paroduje. Nemožno však uprieť, že tento mediálny koktail namixovali naozaj šikovne: kriminálna zápletka v ponurom stredovekom kláštore, nechutné a odpudzujúce vraždy, erotické iskrenie medzi novicom a domnelou bosorkou, všetko v spoločnosti vyšinutých, úchylných mníchov – takto namiešaná zmes nemôže nebyť zárukou vysokej diváckej úspešnosti. „ Aká ujma spáchaná na...

„Ježíš prosí o odpuštění nejen kvůli tomu, co provádějí jemu. Není křížován sám. Po jeho levé a pravé ruce visí další dva lidé. Zastupují ty miliony lidí, které jsme během dějin ukřižovali. Vzpomeňte jen na holokaust, na kterém tolik křesťanů nese vinu nebo se mu aspoň nesnažilo zabránit. Papež Jan XXIII. se modlil: Jsme si vědomi, že na našich čelech lpí Kainovo znamení. Po všechna staletí leží náš bratr Ábel v krvi, kterou jsme prolili, nebo roní slzy, které jsme způsobili tím, že jsme zapoměli na Tvou lásku. Odpusť nám prokletí, které jsme falešně spojili se jménem Židů. Odpusť nám, že jsme tě podruhé ukřižovali v jejich tělech. Protože jsme nevěděli, co činíme. “ z knihy Timothy Radcliffe, OP, Sedm posledních slov , Praha: Krystal OP, Edice Dominicana, 2006  -  s. 21

„ Arcibiskup Helder Camara z Recife v Brazílii měl hluboký smysl pro to, že ti nejchudší jsou jeho rodina. Pokud se doslechl, že někdo z nich byl nespravedlivě uvězněn, zatelefonoval na policii a řekl: „Slyšel jsem, že jste uvěznili mého bratra.“ A policie se začala velmi omlouvat: „Velice se vaší excelenci omlouváme. Nevěděli jsme, že je to váš bratr. Přijďte si ho prosím vyzvednout.“ A když si ho přišel arcibiskup na policejní stanici vyzvednout, namítali: „Ale vaše excelence, vždyť on nemá stejné příjmení jako vy.“ A Camara odpověděl, že každý chudý je jeho bratr nebo sestra. " z knihy Timothy Radcliffe, OP, Sedm posledních slov , Praha: Krystal OP, Edice Dominicana, 2006, s.33

„ Dejiny nám kladú za úlohu, aby sme stále znovu začínali svoju prácu, aby sme si nikdy nerobili  ilúzie, že môžeme odpočívať na už dosiahnutom, a aby sme pokračovali novými cestami smerom k  ešte nepoznaným veciam, o ktorých sa nám azda ani nesnívalo. “ Giorgio Spini

z knihy Jonathan Wright: Jezuité (Misie, Mýty a dějiny), Praha, BBart, 2006, ss.192-204: „ Ne vždy byly zjevné evangelizační snahy hlavní pohnutkou jezuitských vědců. A toto zjištění nás přivádí k postavě Maximiliana Hella, od roku 1756 ředitele observatoře vídeňské univerzity, který se ocitl za polárním kruhem roku 1769, tedy právě na konci desetiletí, během kterého byli jeho jezuitští druhové vypovězeni z větší části katolické Evropy. Dlel tehdy na opuštěném ostrově Vardo u severovýchodního pobřeží Norska – nikoli jako exulant, ale díky podpoře dánského krále Kristiána VII., aby tam pozoroval tranzit planety Venuše přes Slunce. Takové tranzity jsou velice vzácné – dochází k nim ve dvojicích v osmiletém rozpětí vždy po sto dvaceti letech -, byly však neobyčejně důležité pro každého, kdo chtěl co nejpřesněji vypočítat vzdálenost Země od Slunce. Na počátku osmnáctého století se odhady této podstatné vzdálenosti – nazýváme ji astronomickou jednotkou – pohybovaly mezi třinácti a osmná...

Hon na čarodejnice:  Vieme, alebo skôr nevieme, že hoci bosorky či bosoráci, a tým viac povedačky o čarodejníkoch a čarodejniciach jestvovali od nepamäti, prvé procesy, ktoré sa výslovne spomínajú v historických textoch, sa v toulouskom kraji konali až v 14. storočí. Ďalej vieme o súdnom procese s Gillesom de Rais, ktorý sa stal všeobecne známym (hoci ho obvinili skôr z mágie ako z čarodejníctva v pravom slova  zmysle ). V druhej polovici 15. storočia sa tieto procesy dostávajú na denný poriadok, počnúc procesom, ktorý v roku 1456 v lotrinskom kraji mal za následok osem obetí. Záujem o čarodejníctvo citeľne stúpa v 16.storočí. Významné osobnosti, ako napríklad advokát a kráľovský prokurátor Jean Bodin či sudca a generálny prokurátor Lotrinska Nicolas Rémy, vtedy napísali spisy o čarodejníctve, jeden pod názvom  Démonománia , druhý pod názvom  Uctievanie démonov . Rémy takpovediac skĺbil prax s teóriou, lebo zásluhou sudcovskej funkcie vraj poslal na hranicu približ...

" Věřím, že Katolickou církev založil Bůh, protože jinak by netrvala ani 14 dní, jelikož ji spravuje takový dav lumpů... " Hillaire Belloc A ja len dodávam, že nie je rozdiel či sú to "liberáli" alebo "tradicionalisti".:( Viď.:  Sex abuse scandal in the Netherlands brings requiem for Dutch Catholicism .

z knihy Kranz, G.: Svätý Augustín (Život a účinkovanie) , Bratislava: LÚČ, 1996 136s. Sv. Augustín: "Keď sa také veci stanú v Cirkvi, je zármutok veriacich veľký... No niektorí ľudia sa aj tešia z týchto našich bolestí... Keď urobí poklesok biskup, duchovný alebo rehoľná sestra, hovoria: Všetci sú rovnakí, len to vždy nevyjde najavo. Keď odhalia nejakú manželku alebo cudzoložnicu, vôbec im nenapadne zavrhovať vlastné manželky a obžalúvať vlastné matky. Keď sa však osobám duchovného stavu pripisuje nejaký vymyslený alebo skutočný zločin, tvrdia, že všetci sú takí a urobia všetko, aby to čo najviac rozšírili... Odkedy som začal Bohu slúžiť, len ťažko som našiel lepších ľudí, než sú tí, čo sa zdokonalili v kláštore. Ale ani som nespoznal horších, než sú tí, ktorí v kláštoroch padli... Hoci nás tento odpad nesmierne mrzí, predsa sa utešujeme oveľa častejšie sa vyskytujúcimi perlami." - s.72-3 Augustín vo svojom komentári k 99. žalmu píše: "Chvália Božiu Cirkev: 'Kres...

"Najvyššia norma života Ešte skôr, jako človek niečo počuje o výslovnej Božej vôli alebo dokonca o prikázaniach, už vie (veriaci alebo neveriaci) rozlišovať medzi dobrom a zlom. Od prírody je obdarený určitým citom, akýmsi druhom etického inštinktu pre to, čo má robiť. Samovoľne si vytvorí úsudok o nejakej skutočnosti. Túto vrodenú schopnosť nazývame svedomím (porov. kap. 1). Svedomie je určitým druhom kompasu, ktorý nám ukazuje správnu cestu; je to 'radar', ktorý nám hlási blížiace sa nebezpečenstvo. před činom nás povzbudzuje alebo varuje, po čine pocítime radosť alebo stiesnenosť (výčitky svedomia). Úsudok svedomia je pre každého človeka najvyššou normou správania. Keď hlas svedomia jasne hovorí, človek ho musí bezpodmienečne nasledovať. Kto koná proti úsudku svedomia, stáva sa vinným (porov. Rim 2, 14-16; 14, 23). Tohto vlastného rozhodovania svedomia nikto nemôže človeka zbaviť, a to ani Cirkev, ani pápež. Dokonca ani hrozba a násilie nesmú zabrániť konať po...

Hneď na začiatku sa patrí spomenúť, že Kungova kniha je viac polemikou než históriou. Pripadá mi to veľmi ťažko povedať, lebo Hans Kung bol kedysi môj obľúbený autor. Jeho prvé práce, ako napríklad  Council, Reform and the Reunion, That the World May Believe, The Church,  boli pred 40 rokmi pre moju generáciu akoby novoobjaveným  svetom . Autor bol naším hrdinom a inšpiráciou. Obdivovali sme jeho smelý pohľad, hlboké znalosti, nadšenie, zápal, úsilie o reformu, ale najmä jeho lojalitu voči Katolíckej cirkvi. Ešte aj dnes dojemne pôsobí  jeho verejné vyznanie,  v ktorom oslovuje Cirkev slovami Origena: „ Keby som ja – tvoja pravica a nositeľ mena kňaz, ktorý má ohlasovať Božie slovo – niekedy nejakým spôsobom sa dopustil priestupku voči učeniu Cirkvi alebo zásadám evanjelia a stal sa pohoršením pre teba, moja Cirkev, potom nech celá Cirkev spoločným rozhodnutím túto svoju pravicu utne a odhodí od seba.“  ( That the World May Believe , London 1963, s. 110 –...

Klíma, J.: Dějiny Portugalska, Praha, NLN, 1996, s.101: „ Oponenty zastrašil jediným obratním tahem. V noci 3.září 1758 kdosi vystřelil na krále v okamžiku, kdy vladař kráčel palácem Ajuda doprovázen důvěrníkem Teixeirou. Měla to snad být pomsta za panovníkovy avantýry s Terezou de Távora. Mnoho autorit později potvrdilo, že k atentátu vlastně nedošlo, navíc se akta procesu ztratila. Aféru zřejmě vytvořil Pombal a po dramatické přestávce důrazně zasáhl. Dal 13.prosince zveřějnit zprávu o atentátu a v tentýž den zatknout údajné vinníky. Na lavici obžalovaných usedli vévoda Aveiro, bývalý indický místokrál markýz Távora s manželkou a dvěma syny, hrabě Atouguia, markýz Alorna, hrabata Óbidos a Ribeira Grande, řada dalších šlechticů, několik měšťanů a jezuitů. Po výsleších následovalo mučení a 13. ledna 1759 popravy v Belému. Aristokracie, která Pombala nenáviděla, dostala smrtelnou ránu. Pombal dovršil kampaň podřízením církve státu. Zcentralizoval náboženské kongregace, zakázal „kací...

z knihy Ferdinand Krenzer, Zajtra sa bude opäť veriť, Základy katolíckej vierouky, Bratislava: Alfa, 1990, s.148-150: „ Jestvuje nejednoznačný výraz „samospasiteľná Cirkev“; čo sa tým myslí? Boh chce, aby všetci ľudia boli spasení (1 Tim 2, 4). Človek sa však nemôže sám od seba dostať k Bohu. Poznáme len „ jedného  Sprostredkovateľa medzi Bohom a človekom, Krista“ (porov. 1 Tim 2, 5). Kristus je akoby tesnou bránou k Bohu a okrem nej niet inej cesty k spáse. Preto nemôže byť nikto spasený „podľa svojej fazóny“. Všetci, ktorí sa spasia, spasia ssa len skrze Krista, dokonca aj vtedy, keď nikdy o ňom nepočuli. Kristus sám o sebe hovorí:'Nik neprichádza k Otcovi, ak (len) nie skrze mňa'(Jn 14, 6). Keď teda Kristus vo svojej církvi žije a ďalej a prostredníctvom nej sprostredkúva vykúpenie človeka, potom niet 'bez tejto církvi nijakej možnosti byť spasený'. To isté zdôrazňuje Luther (Veľký katechizmus, 3. čl.):'Mimo církvi nikto nemôže prísť k Pánovi Kristovi...

z knihy Viem komu som uveril, s.270: „Princíp „mimo církvi niet spásy“ mal  pôvodne  povahu výstrahy kresťanov, ktorí sice patrili Cirkvi, poznali ju, a predsa zamýšľali opustiť ju. V tejto súvislosti znamená, že opúšťajúci Cirkev strácajú spásu. Až  neskôr  sa rozšíril na všetkých, ktorí de facto nepatria do rímsko-katolíckej cirkvi. S rigoróznymi formuláciami sa stretávame predovšetkým v bule pápeža Bonifáca VIII. „Unam sanctam“ (1302) (porov. DS 875, NR 430) a v dekréte Florentského koncilu pre jakobitov (1442) (porov. DS 1351; NR 381). Treba ich chápať na pozadí vtedajšej mentality. Vychádzalo sa z predpokladu, že evanjelium sa ohlasuje už po celom svete. Ak niekto teda nepatrí do katolíckej cirkvi, tak iba vlastnou vinou. Po objave nových svetadielov a kultúr Cirkev roku 1713 konštatovala, že i mimo nej je možná spása (porov. DS 2429). Pius IX. vyhlásil, že Boh neodopiera svoju milosť tým, ktorí žijú podľa svedomia, ale bez vlastnej viny nepoznajú Kristovu c...

z knihy Dějiny Brazílie, Praha: NLN, s.115-116: „ ...Válka skončila. Přes 1300 indiánů a desítky jezuitských misionářů našly v boji smrt, dlouholeté úsilí o pacifikaci a zušlechťování indiánů rázem přišlo nazmar. Modlitby i řemesla, hudba i liturgie v domorodých jazycích přestaly existovat a rozprášení Guaraníjové se vrátili k téměř zapomenutému a zoufalému kočování nepřátelským pralesem. V průběhu ničivé války v jihoamerickém vnitrozemí zahrozili bohové Evropě. O půl desáté dopoledne 1.listopadu 1755 otřáslo celým Portugalskem osmiminutové zemětřesení a smetlo Lisabon. Tisíce lidí přišli o život a metropole impéria se změnila v obrovskou hromadu trosek. Neštěstí musely zaplatit výnosy z těžby a práce. O to důkladněji bylo třeba Brazílii kontrolovat. Státnímu dozoru zatím nejvíce unikaly církevní aktivity. Proto markýz Pombal výnosem z května 1757 rozšířil svobodu indiánů, kteří už nadále nezáviseli na svých misionářích. Když církevní kruhy žádali krále, aby znovu zvážil dopad toho...

z knihy Ratzinger, J.: Církev jako společenství , Praha: Zvon, 1994, s. 40: „ Přejděme k výkladu, který se opět může zabývat pouze několika hlavními body. O symbolismu skály jsme již mluvili a viděli jsme, že Petr je srovnáván s Abrahámem. Jeho funkce pro nový lid, církev, má – v souladu se stavem tohoto lidu – kosmický a eschatologický význam. Abychom porozuměli způsobu existence Petra jako skály, který nemá sám od sebe, je užitečné sledovat postup vyprávění u Matouše. Nikoliv z „těla a krve“, ale na základě zjevení Otce učinil vyznání ve jménu Dvanácti. Když pak Ježíš rozvíjí podobu a cestu Krista na tomto světě, když prorokuje smrt a vzkříšení, odpovídají tělo a krev: Petr „kárá Pána“: „To se ti nemůže stát“ (16, 22). Nato Ježíš: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu (skandalon)...“ (verš 23). On, který z vůle Boha může být základem skály, je z vlastní dispozice kamenem na cestě, který může přivést nohu ke klopýtnutí. Napětí mezi darem od Boha a vlastní silou se zde proj...

z knihy Hummel, R.:  Reinkarnace , Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997, s.90-92: “Zdá se, jakoby literatura o víře v reinkarnaci vzala na vědomí vlastně jen jediné rozhodnutí  církevního učitelského úřadu a rozhořčeně je potírala, totiž zamítnutí některých tvrzení řeckého  církevního otce Origena na 5. ekumenickém koncilu v Konstantinopoli (Cařihradě) z roku 553. V  literatuře o reinkarnaci býva toto rozhodnutí mylně vykládáno jako rozhodnutí proti představě  reinkarnace. Při bližším přihlédnutí ovšem rychle mizí údiv nad takovým výkladem v knihách, které  přece usilují o sympatie církve k myšlence reinkarnace. Tento vyklad má totiž vysvětlit, že v  křesťanských textech chybějí doklady pro víru v reinkarnaci; Po roce 553 prý takové doklady byly z  bible a rané křest'anské literatury odstraněny. Ve skutečnosti je doslovný význam odsouzenych vět z  Origena (příp. origenovců té doby) jednoznačný: (51) Zam...