nedeľa, 13. novembra 2011

Citát dňa - Ako kadet Biegler prechytračil hejtmana Ságnera

Ve štábním vagoně, kde seděli důstojníci pochodového praporu, panovalo ze začátku jízdy podivné ticho. Většina důstojníků byla zahloubána do malé knihy v plátěné vazbě s nadpisem „Die Sünden der Väter. Novelle von Ludwig Ganghofer“ a všichni byli současně zabráni do čtení stránky 161. Hejtman Ságner, batalionní velitel, stál u okna, v ruce držel tutéž knížku, maje ji taktéž otevřenu na stránce 161.
Díval se na krajinu a přemýšlel, jak vlastně by všem co nejsrozumitelněji vysvětlil, co mají s tou knihou dělat. Bylo to vlastně nejpřísněji důvěrné.
Důstojníci zatím přemýšleli o tom, že se plukovník Schröder zbláznil nadobro. Byl sice už dávno potrhlý, ale přec nedalo se očekávat, že ho to chytne tak najednou. Před odjezdem vlaku dal si je zavolat k poslednímu „bešprechungu“, při kterém jim sdělil, že každému patří po knize „Die Sünden der Väter“ od Ludvíka Ganghofera, které dal odnésti do batalionní kanceláře.
„Pánové,“ řekl se strašně tajuplným výrazem, „nezapomeňte nikdy na stránku 161!“ Zahloubáni do té stránky, nemohli si z toho ničeho vybrat. Že nějaká Marta, na té stránce, přistoupila k psacímu stolu a vytáhla odtud nějakou roli a uvažovala hlasitě, že obecenstvo musí cítit soustrast s hrdinou role. Potom se ještě objevil na té stránce nějaký Albert, který neustále se snažil mluvit žertovně,což vytrženo z neznámého děje, který před tím předcházel, zdálo se takovou hovadinou, že nadporučík Lukáš překousl vzteky špičku na cigarety.
„Zbláznil se, dědek,“ myslili si všichni, „s ním už je konec. Teď ho přeloží do ministerstva vojenství.“
Hejtman Ságner se zvedl od okna, když si to v hlavě všechno dobře zkomponoval. Neměl přílišného pedagogického nadání, proto mu tak dlouho trvalo, než sestavil si v hlavě celý plán přednášky o významu stránky sto šedesáté prvé.
Než začal vykládat, oslovil je „Meine Herren“, jako to dělal dědek plukovník, ačkoliv dřív, ještě než vlezli do vlaku, říkal jim „Kameraden“.
„Also meine Herren...“ A jal se přednášet, že včera večer dostal od plukovníka instrukce týkající se stránky 161 v „Die Sünden der Väter“ od Ludvíka Ganghofera.
„Also meine Herren,“ pokračoval slavnostně, „zcela důvěrné informace týkající se nového systému šifrování depeší v poli.“ Kadet Biegler vytáhl zápisník a tužku a řekl neobyčejně přičinlivým tónem: „Jsem hotov, pane hejtmane.“
Všichni se podívali na toho hlupáka, jehož přičinlivost ve škole jednoročních dobrovolníků hraničila s blbostí. Šel dobrovolně na vojnu a vykládal hned při první příležitosti veliteli školy jednoročních dobrovolníků, když se seznamoval s domácími poměry žáků, že jeho předkové se psali původně Büglerové z Leutholdů a že měli v erbu čapí křídlo s rybím ocasem.
Od té doby ho pojmenovali po jeho erbu a „Čapí křídlo s rybím ocasem“ bylo krutě pronásledováno a stalo se rázem nesympatickým, poněvadž to nijak nešlo dohromady k poctivému obchodu jeho otce se zaječími i králičími kůžemi, ačkoliv ten romantický nadšenec se poctivě přičiňoval, aby sežral celou vojenskou vědu, vynikl pilností a znalostí nejen všeho, co se mu k učení předkládalo, nýbrž ještě si sám hlavu zabedňoval čím dál tím více študiem spisů o vojenském umění a historii válečnictví, o čem vždy navazoval rozhovor, dokud nebyl usazen a zničen. V důstojnických kruzích považoval sám sebe za rovnocenného s vyššími šaržemi.
„Sie, Kadett,“ řekl hejtman Ságner, „dokud vám nedovolím mluvit, tak mlčte, poněvadž se vás nikdo na nic neptal. Ostatně vy jste zatraceně chytrý voják. Nyní vám předkládám zcela důvěrné informace, a vy si je zapisujete do svého zápisníku. Při ztrátě notesu očekává vás polní soud.“
Kadet Biegler měl ještě ke všemu ten zlozvyk, že se vždy snažil každého přesvědčit nějakou výmluvou, že to myslí dobře.
„Poslušně hlásím, pane hejtmane,“ odpověděl, „že i při eventuelní ztrátě zápisníku nikdo nerozluští, co jsem napsal, neboť to stenografuji a mé zkratky nikdo po mně nepřečte. Užívám anglického systému stenografie.“
Všichni se na něho podívali opovržlivě, hejtman Ságner máchl rukou a pokračoval ve své přednášce.
„Zmínil jsem se již o novém způsobu šifrování depeší v poli, a jestli vám snad bylo nesrozumitelným, proč právě vám byla odporučena z novel Ludvíka Ganghofera: ,Die Sünden der Väter’, str. 161., jest to, pánové, klíč k nové šifrovací methodě, platné na základě nového nařízení štábu armádního sboru, ku kterému jsme přiděleni. Jak vám známo, je mnoho method šifrování důležitých sdělení v poli. Nejnovější, které my používáme, jest číselná methoda doplňovací. Tím také odpadají minulého týdne doručené vám od štábu pluku šifry a poučení k jich odšifrování.“
„Erzherzogs Albrechtsystem,“ zamumlal pro sebe snaživý kadet Biegler, „8922 = R, převzatý z methody Gronfelda.“
„Nový systém jest velice jednoduchý,“ zněl vagonem hlas hejtmanův. „Osobně obdržel jsem od pana plukovníka druhou knihu i informace. Máme-li například dostat rozkaz: ,Auf der Kote 228, Maschinengewehrfeuer linksrichten,’ obdržíme, pánové, tuto depeši: ,Sache - mit - uns - das - wir - aufsehen - in - die - versprachen - die - Martha - dich - das - ängstlich - dann - wir - Martha - wir - den - wir - Dank - wohl - Regiekollegium - Ende - wir - versprachen - wir - gebessert - versprachen - wirklich - denke - Idee - ganz - herrscht - Stimme - letzten.’ Tedy náramně jednoduché beze všech zbytečných kombinací. Od štábu po telefonu na batalion, batalion po telefonu na kumpanie. Obdržev velitel tuto šifrovanou depeši, rozluští ji tímto způsobem. Vezme Die Sünden der Väter, otevře si str. 161. a začne seshora hledat na protější straně 160. slovo ,Sache’. Prosím, pánové. Poprvé jest ,Sache’ na str. 160. ve větním pořadí 52. slovem, tedy na protější straně 161. vyhledá se dvaapadesáté písmeno seshora. Všimněte si, že je to ,A’. Dalším slovem v depeši je ,mit’. Jest to na stránce 160. ve větním pořadí 7. slovo, odpovídající 7. hlásce na stránce 161., písmence ,u’. Potom přijde ,uns’, t. j., sledujte mě prosím bedlivě, 88. slovo, odpovídající 88. písmence na protější 161. straně, kterým jest ,f’, a máme rozluštěno ,Auf’. A tak pokračujeme, až zjistíme rozkaz: ,Na kótě 228 řídit oheň strojních pušek nalevo.’ Velice důmyslné, pánové, jednoduché a nemožné rozšifrovat bez klíče: 161. str., Ludvík Ganghofer: ,Die Sünden der Väter’.“
Všichni mlčky prohlíželi si nešťastné stránky a nějak se nad tím povážlivě zamyslili. Panovalo chvíli ticho, až najednou vykřikl ustaraně kadet Biegler: „Herr Hauptmann, ich melde gehorsam: Jesus Maria! Es stimmt nicht!“
A bylo to opravdu velice záhadné.
Ať se namáhali jak chtěli, nikdo kromě hejtmana Ságnera nenašel na stránce 160. ona slova a na protější straně 161., kterou začínal klíč, jemu odpovídající písmeny.
„Meine Herren,“ zakoktal hejtman Ságner, když se přesvědčil, že zoufalý výkřik kadeta Bieglera odpovídá pravdě, „co se to jen stalo? V mém Ganghoferovi „Die Sünden der Väter“ je to, a ve vašem to není?“
„Dovolte, pane hejtmane,“ ozval se opět kadet Biegler. „Dovoluji si upozornit, že román Ludvíka Ganghofera má dva díly. Račte se prosím přesvědčit na první titulní straně: ,Roman in zwei Bänden’. My máme I. díl a vy máte II. díl,“ pokračoval důkladný kadet Biegler, „je proto na bíle dni, že naše 160. i 161. stránka neodpovídají vaší. My tam máme zcela něco jiného. První slovo rozšifrované depeše má být u vás ,Auf’, a nám vyšlo ,Heu’!“
Všem bylo nyní zcela jasno, že Biegler není snad přece jen takový hlupák.
„Já mám II. díl ze štábu brigády,“ řekl hejtman Ságner, „a patrně se zde jedná o omyl. Pan plukovník objednal pro vás I. díl. Dle všeho,“ pokračoval tak, jako by to bylo přesné a jasné a on to věděl už dávno předtím, než měl svou přednášku o velmi jednoduchém způsobu šifrování, „spletli to ve štábu brigády. Neudali pluku, že jde o II. díl, a tak se to stalo.“
Kadet Biegler se mezitím díval vítězně po všech a poručík Dub pošeptal nadporučíkovi Lukášovi, že to ,Čapí křídlo s rybím ocasem’ zjelo Ságnera jaksepatří.
„Podivný případ, pánové,“ ozval se opět hejtman Ságner, jako by chtěl navázat rozmluvu, poněvadž to ticho bylo velice trapné. „V brigádní kanceláři jsou obmezenci.“
„Dovoluji si podotknout,“ ozval se opět neúnavný kadet Biegler, který opět se chtěl pochlubit svými rozumy, „že podobné věci důvěrného, přísně důvěrného rázu neměly by od divise jít kanceláří brigády. Předmět týkající se nejdůvěrnější záležitosti armádního sboru mohl by být oznámen přísně důvěrným oběžníkem jedině velitelům částí divisí i brigád, pluků. Znám systémy šifer, které byly používány ve válkách o Sardinii a Savojsko, v anglo-francouzské kumpanii u Sevastopolu, při povstání boxerů v Číně i za poslední rusko-japonské války. Systémy tyto byly předávány...“
„Nám starého kozla na tom záleží, kadete Bieglere,“ s výrazem opovržení a nelibosti řekl hejtman Ságner; „je jisto, že systém, o který šla řeč a který jsem vám vysvětloval, je nejen jeden z nejlepších, ale můžeme říct nedostižitelných. Všechna oddělení pro protišpionáž našich nepřátelských štábů mohou jíti na hrnec. Kdyby se rozkrájeli, nepřečtou naše šifry. Jest to něco zcela nového. Tyto šifry nemají předchůdce.“
Snaživý kadet Biegler významně zakašlal.
„Dovoluji si,“ řekl, „pane hejtmane, upozorniti na knihu Kerickhoffovu o vojenském šifrování. Knihu tu může si každý objednat ve vydavatelstvu ,Vojenského naučného slovníku’. Jest tam důkladně popsána, pane hejtmane, methoda, o které jste nám vypravoval. Vynálezcem jejím je plukovník Kircher, sloužící za Napoleona I. ve vojsku saském. Kircherovo šifrování slovy, pane hejtmane. Každé slovo depeše se vykládá na protější stránce klíče. Methoda ta zdokonalena nadporučíkem Fleissnerem v knize ,Handbuch der militärischen Kryptographie’, kterou si každý může koupit v nakladatelství vojenské akademie ve Víd. Novém Městě. Prosím, pane hejtmane.“ Kadet Biegler sáhl do ručního kufříku a vytáhl knížku, o které mluvil, a pokračoval: „Fleissner udává týž příklad, prosím račte se všichni přesvědčit. Tyž příklad, jak jsme slyšeli:

Depeše: Auf der Kote 228. Maschinengewehrfeuer linksrichten.

Klíč: Ludwig Ganghofer ,Die Sünden der Väter’. Zweiter Band.

A podívejte se, prosím, dále. Šifra: ,Sache mit uns das wir aufsehen in die versprachen die Martha...’ a tak dále. Právě jak jsme před chvílí slyšeli.“

Proti tomu se nedalo nic namítat. To usmrkané „Čapí křídlo s rybím ocasem“ mělo pravdu.
Ve štábu armády si někdo z pánů generálů ulehčil práci. Objevil Fleissnerovu knihu o vojenském šifrování, a už to bylo hotovo.
Po celou tu dobu bylo vidět, že nadporučík Lukáš přemáhá jakési divné duševní rozčilení. Kousal se do pysku, chtěl něco říct, ale nakonec počal mluvit o něčem jiném, než bylo jeho prvním úmyslem.
„Nesmí se to brát tak tragicky,“ řekl s podivnými rozpaky, „během našeho pobytu v lágru v Brucku nad Litavou změnilo se již několik systémů šifrováni depeší. Nežli přijedeme na frontu, tak zas budou nové systémy, ale myslím, že v poli není čas na luštění takových kryptogramů. Než by kdokoliv z nás rozluštil podobný šifrovaný příklad, dávno už by bylo po kumpanii, batalionu i po brigádě. Praktického významu to nemá!“
Hejtman Ságner velice nerad přikývl hlavou. „V praxi,“ pravil, „alespoň pokud se týče mých zkušeností ze srbského bojiště, neměl nikdo času na luštění šifer. Neříkám, že by šifry neměly významu při delším pobytu v zákopech, když se zakopáme a čekáme. Že se šifry mění, je také pravda.“
Hejtman Ságner ustupoval na celé čáře: „Velkou část viny na tom, že se dnes od štábů na posici čím dále tím méně používá šifer, je to, že naše polní telefony nejsou přesné a nereprodukují, zejména při dělostřeleckém ohni, jasně jednotlivé slabiky. Vy prostě neslyšíte ničeho a způsobuje to zbytečný chaos.“ Odmlčel se.
„Zmatek je to nejhorší, co může být v poli, pánové,“ dodal ještě prorocky a odmlčel se.
„Za chvíli,“ řekl dívaje se oknem, „jsme v Rábu. Meine Herren! Mužstvo zde dostane po 15 dkg uherského salámu. Půl hodiny rast.“
Podíval se na maršrútu: „Ve 4.12 se odjíždí. Ve 3.58 všechno ve vagonech. Tedy vystupuje se po kumpaniích. Jedenáctá a tak dále. Zugsweise, Direktion Verpflegungsmagazin No 6. Kontrola při vydávání: kadet Biegler.“
Všichni se podívali na kadeta Bieglera s pohledem: Budeš mít vojnu, holobrádku.
Ale snaživý kadet Biegler vytáhl již z kufříku arch papíru, pravítko, nalinkoval si arch, rozdělil na maršové roty a tázal se velitelů jednotlivých rot po stavu mužstva, z kterých žádný to nevěděl nazpaměť a mohli Bieglerovi dát požadované číslice dle nejasných poznámek ve svých notesích.
Hejtman Ságner mezitím počal ze zoufalství číst nešťastnou knihu Hříchy otců, a když vlak stanul na nádraží v Rábu, sklapl přečtené stránky a poznamenal: „Tenhle Ludwig Ganghofer nepíše špatně.“
Nadporučík Lukáš první vyřítil se, ze štábního vagonu a šel k vagonu, kde nalézal se Švejk.

Citát z knihy Hašek J.: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, Díl III-IV., Praha: Odeon, 1968, ss.23-30

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára