„Vedle stenografie (označované někdy také jako brachygrafie) se ke zvláštním písmům řadí také písma tajná, slepecká a Morseova abeceda. Tajnými písmy se zabývá kryptografie, od nížpaleografie přebírá poučení o šifrovacích systémech užívaných v minulosti a o možnostech jejích čtení. Způsoby utajování psaných textů před nežádoucími čtenáři se dělí na systém substituční a systém transpoziční. Při substituci se nahrazují jednotlivá písmena utajovaného textu dohodnutými písmeny téže abecedy, písmeny jiných abeced, číslicemi nebo grafickými či jinými znaky. Dešifrování takto utajovaného textu bez znalosti klíče usnadňuje stabilní frekvence prvních dvou nebo tří hlásek, která se ale netýká shodných hlásek. Tak v češtině je na prvním místě – E –, na druhém – A – nebo – O –, v němčině jsou nějčastějšími hláskami – E – a – N –. Při transpozici se původní písmena přemisťují podle rozmanitých způsobů na jiná místa v popsané ploše. Dešifrování takto utajených textů je bez znalosti klíče velice obtížné. Šifry byly v omezeném rozsahu užívány již ve starověku i středověku, jejich rozmach ale nastal v novověku, zejména v písemnostech diplomatické, vojenské a špionážní povahy. S jednoduchými šifráty se setkáváme i v soukromých korespondencích. Novověké složité šifráty mají svůj teoretický základ v polyalfabetickém systémuzaloženém na užívání několika různých šifrovacích abeced utajených substitučně. Tento systém zdokonalil opat benediktinského kláštera ve Sponheimu Johanes Trithemius (1462 – 1516) v obsáhlém spisu nazvaném Polygraphia (1502). Na obdobném principu byla založena i první provenienčně i jazykově česká kryptografická rukopisná příručka nazvaná Construction sive Strues Trithemiana, kterou sestavil roku 1628 právník a vysoký císařský úředník Rafael Mnišovský ze Soběhrd (1580 – 1644). Moderní šifrovací metody se ale již paleografické problematice vymykají“ - str. 44-45
„O tajných písmech v středověku obecně píše Bernard Bischoff, Übersicht über die nichtdiplomatischen Geheimschriften des Mittelalters, MIÖG 62, 1954, s. 1-24 (doplněný přetisk v jehoMittelalterische Studien 3, s. 120-148), a u nás Bohumil Ryba, K tajnému písmu v listech Husových, SH 1, 1953, s. 46 – 52. O novověkých diplomatických tajných písmech psal u násJaroslav Kašpar, Příspěvek k řešení tajného písma ze 17. století, AUC 1963, Phil. et histor. 5, Pomocné vědy historické, s. 95 – 107, s citacemi starších prací. V rámci práce o novověkých šifrovacích systémech v biskupství Monster podává Erich Hüttenhain, Die Geheimschriften des Fürstbistums Monster unter Christoph Bernard von Galen 1650 – 1678, Monster 1974, zevrubný široce založený obecný pohled bádání. O kryptografii a stenografii jako o pomocných vědách historických pojednává Silvio Furlari, La stenografii e la crittografia – science ausiliare della storia, in: Römische histor. Mitteilungen 31, českou prací je Jan Petrásek, Dějiny těsnopisu, Praha 19732 s rozsáhlou bibliografii. Přehled slepeckých písem poskytuje ruská práce autorů P. D. Krasnouzova a F. I. Šojeva, nazvaná Lui Brail, Moskva 1959.“- s. 109
„Výhradně novověké paleografické problematice je věnován text (učební) Jaroslava Kašpara, Úvod do novověké latinské paleografie se zvláštním zřetelem k českým zemím, 2 svazky, 3. vyd., Praha 1987 a řada článků téhož autora pod názvem Soubor statí o novověkém písmu (Praha 1993)“ – str.112
Vypísané z Hlaváček, I. - Kašpar, J. - Nový, R.: Vademecum pomocných věd historických, Praha: H&H Praha s.r.o., (3. opr. a dopl. vyd., 2002, dotisk 2004 ), 2004 - Kap. 1: Paleografie, Časť: Tajná písma - str. 44-45 , Bibliografie o kryptografii a stenografii - str. 109
„Mišovský (vl. Mníšovský) Rafael ze Sebuzína (*1580 v Hrošově Týně - †1644 v Praze). Studoval v Praze u jesuitů, pak v Paříži a v Římě a obsáhl doktorství všech práv. Vrátiv se se změneným jménem – prvotně slul Soběhrd – stal se sekretářem u kard. Khlesla, pak radou při vládě ve Štýr. Hradci a vychovatelem syna císaře Ferdinanda (III.). Za mnohé služby, prokázané protireformaci, povýšen od císaře Ferdinanda II. do stavu vladyckého a titulem ze Sebuzína a Herštejna (1621) a obdarován vysokými hodnostmi i statky. M. přeložil do češtiny Paprockého Diadochus, doplniv jej pojednáním i klášteřích a opatech v Čechách a sepsal několik básní aj. děl latinských.“
Vypísané z Ottův Slovník naučný, XVII díl, Medián – Navarette, r. 1901, s. 436
"VOYNICHUV RUKOPIS / NEJZÁHADNĚJŠÍ KNIHA SVĚTA" = DOPORUCUJI tento VELMI ZAJIMAVY TITUL, KTERY VYCHAZI zacatkem listopadu ve vyd. CAD PRESS Bratislava (české vydání):
OdpovedaťOdstrániťPrvní kompletní faksimilní vydání nejtajemnější knihy světa, Voynichova rukopisu, jenž mnozí odborníci považují za „Svatý grál historické kryptografie“ (a který inspiroval i Dana Browna k jeho bestselleru Ztracený symbol), doplněné obsáhlou úvodní studií renomované badatelky a záhadoložky Jitky Lenkové.
Tajemný rukopis, nad nímž si lámou hlavu filologové, kryptografologové i amatérští luštitelé celého světa už přinejmenším 100 let (od r. 1912, kdy jej nalezl americký sběratel Wilifrid M. Voynich v jezuitském klášteře v italském Frascati). Zatím neúspěšně. Nikdo nebyl dosud schopen jednoznačně dešifrovat jedinou stránku, vysvětlit jediné vyobrazení ... přestože se o odhalení jeho tajemství pokoušejí nejhloubavější mozky planety. ... O jeho původu a účelu existuje více teorií, než kolik má stran. Někteří badatelé jej považují za magický grimoár, středověkou čarodějnickou knihu, jiní za babylonský okultní spis, alchymicko-astrologickou příručku či zašifrované poselství mudrců Atlantidy nebo Plejáďanů, další věří, že jde o legendární Necronomicon Abdula al-Hazreda, denník Leonarda da Vinci anebo dílo Rogera Bacona ... Hlavní teorie a hypotézy, společně se souhrnem známé historie rukopisu a jeho zkoumání od 15. století, předkládá právě tato kniha, jež zároveň obsahuje i první publikovanou verzi kompletního faksimile Voynichova rukopisu. DOPORUCUJI SDILET A PREPOSLAT!
DETAIL / UKAZKY Z KNIHY: http://www.cadpress.sk/voynichuv_rukopis.htm
video-info o VOYNICHOVE RUKOPISU: http://www.youtube.com/watch?v=KmLy0TQSHQU