Ještě je třeba vzpomenout německého šifrovacího stroje (šifrátoru) ANNA, což bylo zařízení zapojované mezi dálnopis a linku na dálnopisných stanicích. Šifranti u něj prováděli základní nastavení utajovacích prvků, což byla souprava oboustranných disků různého průměru s pérovými kontakty, každý s jiným schématem vnitřního propojení. Na discích se nastavovalo nepravidelné krokování překlápěcími prvky podle stanovevé tabulky nastavení. Obsluha dálnopisu pak navázala přímé dálnopisné spojení, oznámila smluveným způsobem nastavení polohy jednotlivých disků a po přepnutí na šifrování docházelo při psaní textu na dálnopisu automaticky k záměně textu dopravovaného linkovým signálem tak, že přijímací stanice dostávala opět otevřený text. Tak se spolu mohli oprávnění funkcionáři diktátem obsluze přes dálnopis nebo osobním dopisováním navzájem utajeně domlouvat. Výsledná páska se nalepovala na tiskopis nebo do sešitu. Tento šifrovací stroj byl v ČS(L)A používán asi do r. 1956, kdy se podařilo heslo prolomit.
Kolem r. 1960 byla pracoviště ŠO postupně vybavována čs. šifrovacím strojem (šifrátorem) ŠD-1 s vkládaným heslem na děrné pásce. Princip stroje byl jednoduchý. Podobně jako šifrátor ANNA se ŠD-1 zapojoval mezi koncový dálnopis a linku na protějších stanicích. Do každého stroje musel být založen kotouč děrné pásky s totožným obsahem s očíslovanými úseky. Stroj sám měl vedle sebe dva typové koše podobné jako u dálnopisu. Jeden byl ovládán snímaným heslem a druhý psaným textem koncového dálnopisu. Zvláštní relé pak oba signály mixovaly a výsledkem byl utajený text přenášený linkou. Přenos vyžadoval bezporuchové spojení. Často byl tento šifrátor užíván k osobním hovorům (diktátem šifrantovi) velitele divize a armády Čtecí zařízení heslové pásky mělo řezačku použitého hesla.
Na podobném principu byly kolem r. 1965 na bázi čs. dálnopisu Dalibor vyvinuty Zvláštní správou MV šifrátory ŠD-3. Šifrovou službu tam řídil slovenský vědec Ing. pplk. Lorenc, nechvalně proslavený pozdější generál velící zásahu r. 1989 na Národní třídě. Opět se užívala vkládaná heslová děrná páska k přímému šifrování po lince, ale stroj mohl být používán i pro tzv. předběžné šifrování (bez připojení na linku). Uměl tisknout zašifrovaný text do písmenových skupin na lepicí pásce. Měl vlastní klávesnici s přepínačem, číselnici k volbě protější stanice přes automatickou ústřednu a na zadní straně zásuvku nahražující při předběžném šifrování linku. Po levé straně byla připravena zásuvka pro snímač předděrovaného otevřeného textu k zašifrování, nebo naděrovaného došlého šifr. textu k odšifrování. Soustavou desítek relé docházelo ke konečné úpravě mixem s heslem na děrné pásce (opět s číslovanými úseky a řezačkou). Nedodaný snímač předděrované pásky jsem si upravil sám a dobře mi sloužil. Tyto šifrátory byly užívány ještě v době mého odchodu z GŠ do penze r. 1984.
Kolem r. 1970 byly do ČSLA dodávány šifrátory M-125 Fialka ze SSSR. Měly (podobně jako Enigma) sadu 10 výměnných disků které mohly podle nastavení krokovat vpřed i zpět a několik nastavovacích prvků, hlavně děrnou kartu 30x30, čím bylo dosahováno úctyhodného počtu možných výsledků záměny. Užívaly lepicí pásku i děrnou pětistopou pásku. Stroj mohl sloužit jak k přímému šifrování po dálnopisné lince, tak i pro předběžné šifrování a předávání zpráv jakýmikoli pojítky. Sám jsem prodělal opravářský kurs k tomuto šifrátoru a zpracoval kompletní českou uživatelskou dokumentaci a mnohde jsem vyškolil obsluhy. Tyto šifrátory mohly sloužit i jako součinnostní prostředek mezi armádami VS. Postupně byly dodávány vylepšené verze těchto šifrátorů. Měly např. výměnná typová kolečka pro různé abecedy. V naší armádě sloužily hlavně v oblasti zásobování, ale místy i na stupni divize – pluk.
Viac na: J. Knížek, O šifrování a utajování, Fórum Vojsko.net
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára