Evropský "antijezuitismus" se stal jedním z význačných rysů 18. století a rodil se v různých osvícenských kruzích. V zásadě lze rozlišit tři protijezuitské skupiny. V první řadě to byli osvícenští laikové, odpadlí katolíci, intelektuálové i publicisté a skladatelé aktuálních pamfletů ve Francii a v Říši. Dále francouzští a nizozemští jansenisté, které k jejich nenávisti vedly již letité teologické rozpory mezi následovníky Cornelia Jansena a otci Tovaryšstva. Jiná protijezuitská skupina vznikla uvnitř římské katolické církve z členů jiných řádů, které sočily na jezuitskou nadvládu v oblasti vyššího školství. Nakonec se i noví katoličtí reformátoři, často z řad vysokého světského kléru, v německých oblastech, ale i ve Španělsku, Portugalsku, Itálii a habsburském soustátí stávali aktivními odpůrci Tovaryšstva Ježíšova.
Odpor a nepřízeň mocných, které přivedly kdysi tak mocné Tovaryšstvo k pádu, neustaly zdaleka k datu jeho zrušení, ba naopak. S narůstajícím časovým odstupem se spíše více oživovaly a zveličovaly již dříve tradované fámy, které otcům Tovaryšstva přisuzovaly kdejakou špatnost. Nechyběly ani královraždy, travičství, padělání dokumentů, bezostyšné hromadění pozemských statků i odpor ke vzdělání. Dokonce bartolomějská noc a třicetiletá válka byly vykládány jako plody jezuitských intrik.
Jezuité prý ohrožovali život švédského Gustava Adolfa, křivě přísahali, čemuž je učil už Ignác z Loyoly, a podle vyzradili generální zpověď Marie Terezie, kterou až tento nízký čin přiměl k rozhodnutí schválit zrušení Tovaryšstva. Ostatně ke všemu nečestnému jednání měli i své vlastní návody, tzv. Tajné předpisy (Monita secreta), a vždy se řídili heslem "účel světí prostředky". Je jistě pozoruhodné, že ani nikdo z jezuitů samých nedokázal vysvětlit, kdo první jim přisoudil tuto devizu, později tak často opakovanou, a z čeho by na základě alespoň povrchních znalostí řádových regulí měla vyplývat. Ernest Denis v Čechách po Bílé hoře v polemice se svým současníkem, řádovým historikem Bernardem Duhrem, soudí, že sami jezuité nejsou povoláni k tomu, aby se k této věci dokázali zodpovědně vyjádřit: "V skutečnosti rozdíl mezi nimi a myšlením moderním je tak hluboký, že nerozumějí již ani smyslu námitek jim činěných."
Mezi nejzávažnější stížnosti na působení Tovaryšstva Ježíšova řadili kritikové jezuitský souhlas s upalováním kacířů, čarodějnic a čarodějníků. V tomto ohledu měli přísní kritikové (z retrospektivního hlediska) pravdu. (pozn. predkladateľa len zčasti, pretože proti upaľovaniu čarodejníc sa postavili jednotliví odvážni jezuiti ako bol Adam Tanner, Friedrich von Spee a Paul Laymann a iní) Naproti tomu se velice mýlili, když Tovaryšstvu vytýkali "nevlastenectví" a potírání národních jazyků, tedy nejen toho našeho, českého, jak jsme si zvykli běžně věřit. To vše navzdory tomu, že řádové předpisy i instrukce samotného zakladatele jasně ukládaly, že každý člen řádu je povinen naučit se jazyku země, v níž působí.
A tak jezuité údajně škodili i jazyku německému! V osvícenském časopise Journal von und fur Deutschland se v roce 1788 píše, že jezuité šířili temnotu ve filozofii, ve školství a ve vědách, a hlavně že trpěli nenávistí k mateřskému (tedy německému) jazyku a zabraňovali všemu dobrému sepisování. Teprve v osvícené epoše nastal obrat. Byly zavrženy scholastické metody, vzkvétá svoboda myšlení, rozšiřují se předměty výuky, vznikají lepší školské ústavy a ušlechtilý německý styl vítězí v učených časopisech i v krásném písemnictví. (...)
Nepřeberné množství různých výmyslů či přinejmenším zkreslujících výkladů, které se kolem působení řádu nakupily, snesl na sklonku 19. století v mnohasetstránkovém díle, příznačně nazvaném Bajky o jezuitech, jezuitský historik Bernard Duhr. Jak už sem předeslala, jezuitské "svévolnosti", kterým Duhr musel věnovat pozornost, neustaly údajně ani po zrušení řádu roku 1773, a tak Tovaryšstvo stálo podle různých vyprávěnek i v pozadí Velké francouzské revoluce. Po obnovení Tovaryšstva měli černí otcové "svést" císařovnu Evžénii k válce prusko-francouzské, v Mexiku ještě v roce 1866 pálit čarodějnice, ba dokonce Dreyfusova aféra byla "zločinem výhradně jezuitským". Čeští překladatelé Bajek o jesuitech, Josef Tumpach a Antonín Podlaha, připojili k výčtu všemožných skandálů připisovaných Tovaryšstvu ještě typicky české stížnosti, které se týkají tradičně zdůrazňovaného "nevlastenectví" jezuitů a "řádění" otce Koniáše.
Kromě různých nepravostí, perfidností, vražd, úkladů a intrik, připomenutých už předtím, si největší obliby v antijezuitské propagandě získaly Tajné předpisy Tovaryšstva Ježíšova či Monita secreta (nebo privata) Societatis Iesu. Spisek, který byl opakovaně pokládán za autentickou sbírku interních jezuitských pokynů, "jak s pomocí náboženství ovládati svět" (Bernard Duhr). Expresivně zabarvené dílko pochází z počátku 17. století a stvořil je pravděpodobně, podle rozboru Bernarda Duhra, bývalý polský jezuita Zahorowski, který byl pro blíže neznámé delikty z Tovaryšstva vyloučen a chtěl se pak svým někdejším druhům pomstít.
První vydání je datováno rokem 1614, krátce poté následovaly edice v Říši, Francii i Anglii. Text Tajných předpisů nese nepochybné znaky pamfletu, typického literárního útvaru té doby. O jeho pravosti byl naopak přesvědčen proslulý odpůrce Societatis Kašpar Schoppe, který Monita včlenil roku 1634 do svého hanopisu Anatomia Societatis Iesu. Tajné předpisy pak vyšly ještě mnohokrát v 18. století a následovaly je i tisky z 19. století.
Ačkoliv antijezuitští aktivisté o pravosti tohoto elaborátu nikdy nezapochybovali, Tovaryšstvo se proti údajné autenticitě nactiutrhačné práce ozývalo už od samého počátku. Jako první sepsal důkladnou apologii v roce 1615 páter Argenti, tehdejší vizitátor polské provincie Tovaryšstva, jenž se později stal vizitátorem české provincie a zasahoval i do sporu jezuitů s kardinálem Harrachem. V roce 1616 vydal generál řádu Mutius Vitelleschi pokyn otci Gretserovi, aby sepsal přesvědčivou a důvěryhodnou obranu opírající se o znění historických dokumentů, řádových Konstitucí a regulí. Proti pojednání Kašpara Schoppeho se ozval i kancléř pražské univerzity Petr Walding, ale jeho výpad byl tak prudký, že se nesetkal ani s porozuměním papežské kurie a byl později v Římě zakázán. Nicméně podobné obrany sepisovali různí členové Tovaryšstva i později, jak se objevovala nová a nová vydání pomlouvačného pamfletu. Ještě v 19. a 20. století bylo množství erudovaných lidí přesvědčeno, že právě tyto "Tajné předpisy" odkrývají pravou podstatu jezuitského řádu.
(...)
Naprosto neuvěřitelná kniha pak byla vydána v roce 2001 v nakladatelství Adonai, s.r.o., pod názvem Tajné dějiny jezuitů. V této veleobsáhlé publikaci (753 stran textu) je sneseno snad úplně vše, co jsem se snažila jen v letmém přehledu naznačit v pasážích věnovaných pozdnímu hodnocení Tovaryšstva, většinou vycházejícímu z Tajných předpisů a teorie o perfidních spiknutích, která se táhnou celými dějinami jako ona proslulá červená nit. Zde jsou zvěsti o nekalých jezuitských rejdech dovedeny až do devadesátých let 20. století. Pokud čtenář jen nahlédne do obsahu tohoto díla, zjistí, že jezuité byli hybateli všech špatností, které se udály na této zemi od založení řádu až po současnost. Jen pro ilustraci: např. kapitola 45.4 pojednává o NATO - jezuitské organizaci pro infiltraci západních vojsk, zatímco v kapitole 45.25 nazvané Mezinárodní terorismus - další forma jezuitských organizací je "vysvětlováno" pozadí terorismu, jak jinak než opět jako jezuitské! Tady se na s.487 dočteme, že Jásir Arafat je napojen na Vatikán a generála jezuitů, a ti jeho prostřednictvím řídí islámský terorismus (včetně Hizballáhu, Hamasu i Tálibánu)!!! Fakt, že takové a podobné insinuace nevedly k diplomatickým nótám lze vysvětlit pouze tak, že všichni alespoň trochu myslící lidé usoudí, že takovýto text je výplodem chorého mozku.
Kromě toho toto obskurní dílo klame i svým zevnějškem. Český čtenář by si mohl myslet, že autory jsou jistí pánové Jiří Novotný a František Polák. Leč chyba lávky, až poprvé na s. 23-24 se ke svému údivu dozví, že se jedná pouze o překlad původní knihy Edmonda Parise The Secret History of the Jesuits, kterou naši čeští překladatelé "do této publikace převzali celou a na Parisovu památku doplnili o nejnovější poznatky a o nové události". Kdy E. Paris svou knihu sepsal páni překladatelé a spoluautoři (jak se sami označují) "vtipně" neuvádějí, zato neopomenou zdůraznit, že Parisův život "ukončily právě vražedné ruce jezuitů jako pomstu za odhlalení souvislostí spojených s jezuitským řádem"!!! Nezbývá mi než s údivem konstatovat, že kniha tohoto druhu, nemající s vědou jakéhokoli odvětví ani s literaturou faktu vůbec nic společného, může vyjít v roce 2001 v nějakém nakladatelství.
(pokračovanie)
z knihy Čornejová, I.: Tovaryšstvo Ježíšovo, Jezuité v Čechách, Praha: Nakladatelství Hart, 2002, ss.248-249
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára