štvrtok 10. novembra 2011

Citát dňa - Biskup Bartolomeo Las Casas a postavenie indiánov v Španielsku




VELKÁ DISKUSE O POSTAVENÍ INDIÁNŮ

Díky prvním zprávám o nově objevené a postupně dobývaném světadílu se namnoze rošířili utopistické a fantastické představy o jeho přírodě i obyvatelích. Byly to především zprávy Kolumbovy a Martyrovy, které představují Ameriku jako pozemský ráj. Velmi brzy však někteří kronikáři americkou přírodu pohaněli a Indiány prohlásili za lidi méněcenné nemající nesmrtelnou duši. Vyskytli se tedy jak ti, kdo Indiána pomlouvali a napadali, tak ti kteří ho oslavovali. Zlom  v myšlení a představách nastal i u samotných Indiánů. Jestliže považovali Indiáni původně Španěly za příchozí z nebe, nebo Aztékové podle svých starých mýtů za návrat boha Quetzalcóatla, rozčarování se dostavilo velmi brzy. Španělé se projevili tak rázně a jednoznačně, že se dobývání Ameriky okamžitě stalo záležitostí zcela pozemskou.
Začalo šíření evropské kultury, zotročování Indiánů, vytváření nové společnosti. Conquista byla obrovským vojenským podnikem, v jehož pozadí stála snaha alespoň částečně uplatnit abstraktní křesťanská přikázání. Skutečnost, že církev udělila španělské Koruně moc spravovat v Americe jak záležitosti světské, tak i církevní, vedla nakonec k tomu, že myšlení theologické inspirovalo do značné míry myšlení politické. Theologové a právníci radili Katolickým Veličenstvům Ferdinandovi Aragonskému (1452-1516) a Isabele Katolické (1451-1504), aby dali Indiánům svobodu, ale na druhé straně, aby povolili repatimientos, to znamená přidělování indiánské půdy Španělům i s obyvateli na ní usedlými. Členové dominikánského řádu, kteří přišli na ostrov Hispaniola v roce 1510, proti takovému postupu tvrdě protestovali. A ta sotva uběhlo několik let od oběvení Ameriky, došlo zde k jedné z největších morálních diskusí v dějinách lidstva – příslušníci dobyvatelského národa diskutovali o samotném právu na dobývání. Velký spor o svobodu Indiánů, který podnítili Fray Pedro de Córdoba (1482-1521), Fray Antonio de Montesinos a další, našel svého nejvášnivějšího ideologa v temperamentním kronikáři Ameriky, jímž byl již zmiňovaný Bartolomé de las Casas, 'první a největší ochránce Indiánů', jak poznamenal americký badatel Lewis Hänke.
Podle Raimunda Laza, byl 'nejčestnější a nejhrdinštější ochránce Indiánů' přece jen Španěl, a nelze tedy studovat ani pochopit jeho celoživotní dílo jinak než na pozadí všech španělských událostí. Ve svém zápase za ochranu práv Indiánů byl Las Casas neúnavný. Celkem dvanáctkrát překročil Atlantik během 44 let svého boje ve prospěch Indiánů. Jeho vyvrcholení představuje velká polemika s renesančním myslitelem u španělského dvora doktorem Juanem Ginésem Sepúlvedou. Sepúlveda, ve své době vyhlášený kazatel, byl kaplanem a kronikářem Karla V. Na základě studia názorů řeckého filosofa Aristotela vytýčil tezi, že Indiáni jsou 'přirození otroci', a že tudíž Španělé mohou využívat jejich služeb i majetku a vést proti nim 'spravedlivou válku'. Tento názor vyprovokoval Las Casase k napsání Apologetické historie (Apologética Historia Sumaria), která měla sloužit jako zbraň v boji se Sepúlvedovými názory. Proti Sepúlvedově myšlence o přirozeném otroctví Indianů se Las Casas postavil jako proti názoru protikřesťanskému (idea anticristiana) a sám razil teorii, že Indiáni  mají všechny vlastnosti, které Aristotelés (384-322 př.n.l.) přiřkl dobrému národu. Velmi zajímavou myšlenkou Las Casasovou bylo, že se Indiáni v mnoha aspektech svého života podobají starým Řekům a Římanům. Tím, že Las Casas srovnává Indiány se strarověkými národy, činí tak ve zcela zjevném zájmu politickém, ve snaze vyvrátit na solidní bázi Sepúlvedova tvrzení. Jeho argumentace nepostrádá logiku, když například tvrdí, že Indiáni byli velmi zbožní, neboť obětovali svým bohům mnohem více, než kterýkoliv z antických národů. Apologetická historie má zcela jasný záměr – ukázat, že Indiáni jsou rozumné bytosti.
K poslednímu velkému vystoupení Las Casase došlo v roce 1550, kdy se odehrála známá diskuse ve Valladolidu:

Disputace nebo-li polemika mezi biskupem Fray Bartolomé de Las Casasem, bývalým biskupem královského města Chiapas, jež se nalézá v Západních Indiích a je součástí Nového Španělska, a doktorem Ginésem de Sepúlveda, dvorním kronikářem Jeho Císařské Milosti, o tom, zda conquista Indií a válka proti Indiánům byla spravedlivá, jak tvrdí doktor, nebo naopak jak tvrdí a míní biskup takováto válka byla tyranská, nespravedlivá a nezákonná: tento problém byl přednesen za přítomnosti mnoha učenců a znalců práva a věcí církevních při slyšení, jež se konalo na přání a z vůle Jeho Výsosti ve Valladolidu roku 1550.

Střetnutí skončilo totální porážkou Sepúlvedy, který nejen ztratil své postavení u dvora, ale dokonce i jeho kniha O spravedlivé válce proti Indiánům (Sobre la guerra justa contra los Indios) byla zakázaná inkvizicí.
Ze všech Las Casasových vítězství toto bylo největší. Teorie conquisty byla vážně otřesena, avšak na praktickém postavení Indiánů se příliš nezménilo a sám Las Casas je i nadále napadán, stejně jako jeho díla, a to na základě odsudků typu:

Knihy tohoto fanatika a zlomyslného biskupa znamenají nebezpečí pro španělské panství v Americe.

Konkrétně tento výrok vedl svatý Tribunál v Zaragoze roku 1660 k zákazu jednoho z nejproslulejších Las Casasových děl Nejstručnější zpráva o pustošení Indií (Brevisima Relación de la destrucción de las Indias).

z knihy Kašpar, O.: Dějiny Mexika, Praha: NLN, 1999, ss.89-91, ss.134-139

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára