Církev a antisemitismus (2)

Druhou epochou po středověku, kdy měla církev údajně podporovat antisemitské postoje, bylo 20. století, zvláště období 2. světové války a léta, která jí bezprostředně předcházela. Někdy slyšíme, že pokud církev přímo nevyvolala odpor vůči Židům, pak svým mlčením, zvláště po roku 1933, kdy v Německu vládl národní socialismus se svou posedlostí proti Židům, dovolovala její propagaci a později mlčky schvalovala záměrné zločiny vůči nim. Skutečnost je však úplně jiná. 25. března 1928 byl v Římě publikován dekret Svatého oficia, nejdůležitější vatikánské kongregace, která bdí nad čistotou víry a mravů (dnes se nazývá Kongregace pro nauku víry). V dekretu čteme:

Katolická církev má ve zvyku stále se modlit za židovský národ jako za strážce božských zaslíbení až do příchodu Ježíše Krista, a to bez ohledu na pozdější jeho zaslepenost, ba přímo právě kvůli ní. Veden tímto duchem lásky Svatý stolec bránil tento lid proti nespravedlivému útisku a odmítá všechny vášně a roztržky mezi národy, zvláště pak odsuzuje onu nenávist vůči národu, kdysi Bohem vyvolenému, která se dnes v běžném jazyku nazývá antisemitismus.

O deset let později, kdy v nacistické Třetí říši začaly platit rasistické norimberské zákony a podobné zákony začala vydávat v Itálii vláda Mussoliniho, poslala vatikánská kongregace pro katolické semináře a univerzity 13. dubna 1938 významný list rektorům všech katolických univerzit. Jelikož list obsahoval popis všech současných filozofických a antropologických bludů, které jsou v rozporu s katolickou vírou a mravností, byl list nazván Sylabus proti rasismu. Práci kongregace řídil osobně papež Pius XI. Mezi bludy neslučitelné s katolickou naukou zařazuje tato tvrzení:

1. Lidské rasy v důsledku svého neměnného charakteru se tak od sebe liší, že nejnižší z nich stojí níže než nejvyšší rasa ze světa zvířat.
2. Je třeba všemi prostředky uchovávat a kultivovat životnost rasy a čistotu krve. Všechno to, co vede k dosažení tohoto cíle, je samo o sobě čestné a dovolené.
3. Z krve, sídla rasy, vycházejí všechny lidské hodnoty intelektuální i mravní jako z nejdůležitějšího pramene.
4. Náboženství se musí podřídit právům rasy a být jim přizpůsobené.
5. Prvním zdrojem a nejdůležitějším pravidlem právního řádu je rasový instinkt.
6. Lidé existují výlučně pro stát. Všechno, co člověk vlastní mocí práva, pochází výlučně ze souladu se státem.

Jedním z trvalých motivů antisemitské propagandy, kterou prováděli hitlerovci a jejich stoupenci, bylo rozlišování mezi Starým a Novým zákonem. Starý zákon podle nich je nutno zavrhnout, protože je „příliš židovský“. Takové názory šířil Alfréd Rosenberg, jehož kniha Mýtus XX. století je vedle Hitlerova spisu Mein Kampf nejdůležitější příručkou nacistické ideologie. (Rosenberg popisoval takové nesmysly jako „árijský původ Ježíše Krista“, jehož „skutečným otcem“ měl být germánský voják.) Taková manipulace s Písmem svatým byla pro stoupence hitlerovské ideologie tím snazší, že to byli lidé, kteří se představovali jako vyznavači „nového náboženství“, nového mýtu (tzn. pohanství).
V roce 1937 vyhlásil Hans Kerr, ministr náboženských vyznání:

Národně socialistická strana se opírá o základ pozitivního křesťanství, kterým je národní socialismus. Ten je výsledkem Boží vůle, která se nachází v německé krvi. Řeči, že křesťanství spočívá ve víře v Krista, mě přivádějí k smíchu. Skutečné křesťanství představuje strana a německý národ byl Vůdcem povolán k tomu, aby praktikoval pravdivé, skutečné křesťanství. Vůdce je protagonista nového zjevení.

O dva roky dříve vyhlásili studenti NSDAP v Kolíně nad Rýnem:

My neuznáváme žádné mezinárodní náboženství lidstva, protože národy a rasy jsou různé. My nevěříme v Ducha Svatého, věříme v posvátnost krve.

Církev jak ve Vatikánu, tak v Německu rychle postřehla antikřesťanskou tvář národního socialismu, který chtěl nahradit pravého Boha kultem stvořených bůžků, mezi nimiž na prvním místě stála „čistota rasy“. V únoru 1934 byla Rosenbergova knížka pro svůj rozvratný obsah zapsána do Indexu zakázaných knih, tedy spisů, které magisterium katolické církve pokládá za zvláště nebezpečné a škodlivé pro křesťany. To nebyl jediný způsob, jímž se církev distancovala od hitlerovské rasistické ideologie, která si osobovala právo určovat, co z Písma svatého je správné (árijské) a co ne (židovské). V promluvě z 6. září 1938 komentoval Pius XI. slova římského kánonu takto:

Sacrificium Patriarchae nostri Abrahae (oběť našeho praotce Abraháma). Všimněte si, že Abrahám je nazýván naším praotcem, naším předkem. Antisemitismus se neslučuje se skutečností, která je vyjádřena v tomto textu. Je to hnutí antipatické, kterého se my křesťané nemůžeme účastnit. Ne, není možné, aby se křesťané podíleli na antisemitismu. Uznáváme právo každého člověka bránit se proti všemu, co ohrožuje jeho oprávněné zájmy. Antisemitismus je však nepřípustný. My jsme z duchovního hlediska semité.

Další slova odsuzující rasistické postoje národních socialistů, jsou v encyklice Mit brennender Sorge (S palčivou starostlivostí), která je věnována výlučně výčtu všech bludů a antisemitských názorů nacistické doktríny. V encyklice mimo jiné čteme:

Kdo vyzvedá nad stupnici pozemských hodnot rasu nebo národ nebo stát nebo státní zřízení anebo jiné základní hodnoty lidské společnosti, které v časném řádu zaujímají pevné a úctyhodné místo, a učiní z nich nejvyšší normu všech hodnot, a to i náboženských, a vzdává jim modloslužebnou poctu, ten převrací řád stvořených věcí ustavený Bohočlověkem a je daleko od pravé víry v Boha i od světonázoru, který odpovídá takové víře.

Encyklika Mit brennender Sorge odsoudila také zásady právnického pozitivizmu, tedy zásadu, že zákony vymezené totalitním státem mají přednost před věčnými normami přirozeného zákona. Tento pozitivizmus byl uplatněn v podmínkách národně socialistické ústavy v podobě norimberských zákonů, které legalizují rasovou segregaci (např. zákaz sňatku mezi árijci a Židy). Tyto zákony sice schválil německý parlament, ale tím se nemění skutečnost, že pošlapávají základní přirozená práva a důstojnost člověka. V encyklice Pia XI., která odsuzuje hitlerovskou ideologii, čteme:

Jako Boží slunce osvěcuje všechno, tak také jeho zákony neuznávají žádná privilegia ani výjimky... protože On je jediný Stvořitel, má právo požadovat poslušnost od všech jedinců i od společenství všeho druhu. Tato poslušnost se týká všech oblastí života, ve kterých mravní otázky musí být v souladu s neměnným Božím zákonem, a v důsledku toho musí být měnitelné lidské zákony podřízeny neměnným zákonům Božím.

Na jiném místě odmítá teze, že to, co je dobré pro „tisíciletou Říši“, je také mravně správné:

Ve vnitřním životě státu směšováním oblasti prospěchu s oblastí práva zapomíná (hitlerovská doktrína) na základní pravdu, že člověk jako osoba má práva, která mu udělil Bůh, a proto musí být respektována a chráněna před všemi útoky ze strany společnosti, která by mu je chtěla upírat nebo je znevažovat.

Církev v Německu rovněž nemlčela. Biskup v Münsteru Klement von Galen, kterého pro jeho nekompromisní postoj odporu proti hitlerovskému režimu nazývali „Lev z Münsteru“, napsal ve svém pastýřském listu:

Novopohané odmítají společenství všech národů v Kristově církvi a snaží se ustavit církev národní, která se neopírá o víru ve Zjevení, ale o doktrínu o krvi a rase. Mluví svým vlastním jazykem o jakémsi novém mýtu a nutnosti nového náboženství. Jedná se tedy o úplné a radikální odmítnutí křesťanských tajemství a o povinnost přejít na úroveň krve a rasy, která chce uvést v život nové náboženství, pro které jsou připravovány nové symboly a nové vzory.

Prameny:

A. Saint-Denis, Pie XI contre les idols: bolchevisme – hitlerisme – ateisme. Paříž 1939;A. Ricardi, Stulecie męczenników. Świadkowie wiary XX wieku, Varšava 2001; Roczniki katolickie, T. XVI, s. 195, Poznaň 1939.

(Pokračování)

Grzegorz Kucharczyk