Recenzia knihy Hon na čarodějnice

Bedřich Šindelář, Hon na čarodějnice. Západní a střední Evropa v 16.-17. století. – Svoboda, Praha 1986. 255 stran, náklad 95 000 výtisků.

Autor je profesorem západních dějin na brněnské univerzitě a zabývá se ve své práci problematikou čarodějnických procesů minulosti. Jde o spisovatele velice erudovaného, který si vybral téma, jímž se dosud u nás v takové šíři nikdo nezabýval. Shromáždil velmi zajímavé a cenné dokumenty, které podává čtenáři svěžím a čtivým způsobem.

To jsou nesporné klady knihy. Nicméně souhrn faktů je věc jedna a jejich interpretace druhá. Šindelář je pochopitelně marxista, což ale nikterak neznamená, že už proto musíme očekávat ve výkladu událostí neseriózní demagogii, vždyť i od marxistických autorů jsme četli nejednu velmi dobrou a kvalitní práci. Závěry, k nimž Šindelář dospívá, jsou místy velmi objektivní, jindy však připomínající primitivismus padesátých let.

S rozborem bude třeba začít od závěru knihy, kde autor dochází k tezi, že pověry o čarodějnicích jsou nadále symptomem dnešní buržoazní společnosti na Západě, stejně jako víra v satana, magie, okultismus, astrologie, jasnovidectví a exorcismus. Všechny tyto jevy řadí pod společného jmenovatele: pověru, nad níž vyslovuje své opovržení (str. 227-30). Domníváme se, že univerzitní profesor by měl projevit více smyslu pro distinkci a nesnižovat se k takovému matení pojmů, nehledě už k tomu, že tyto dle něj pověrečné jevy se vyskytují nejen na Západě, ale i ve státech socialistického bloku. Magii, astrologii a okultismus odsuzují a odsuzovaly téměř všechny křesťanské církve, je proto naprosto nepravdivá snaha vsugerovat čtenáři, že tyto pověry (mimochodem původu pohanského) vyplývají z křesťanské víry.

Přesvědčení o existenci ďábla a zlých duchů tvoří a tvořilo i dříve nedílnou součást věrouky prakticky všech křesťanských konfesí. S tím je spojena i víra v možnost obsese (posedlosti) člověka zlým duchem, což je doloženo na několika místech v evangeliích, kde Ježíš Kristus sám vymítal zlé duchy. Katolická církev od pradávna používá až do dnešní doby obřad exorcismu, tj. vymítání, neboť i dnes se vyskytují čas od času lidé postižení lékařsky těžko vysvětlitelným způsobem jednání při absenci vědomí, z čehož je možno usuzovat na působení zlého ducha. K exorcismu je třeba povolení biskupa, nemůže ho provozovat kdokoliv jakkoliv, rovněž tak je nutno, aby kněz exorcista spolupracoval s lékařem, neboť velmi často v takových případech bývají mimopřirozené úkazy a psychické stavy úzce propojeny. V tom pochybili, jak zní závěr komise würzburského biskupa k prošetření případu posedlé studentky z r. 1976, o němž hovoří Šindelář na str. 228 (mimochodem: o němž vím z jiných pramenů více než on, který zde čerpá z populárně publicistických časopisů) – tři exorcisté a rodiče jmenované, kteří opomenuli zavolat lékaře a spolupracovat s ním. Exorcismus mnoha lidem pomohl, jak sám Šindelář je nucen přiznat u případu v Římě, o němž referuje  na str. 228. Klást jej na stejnou úroveň s magii nebo dokonce s pověrou o čarodějnicích je naprosto nesmyslné, nespravedlivé a také morálně nepřípustné. Také v kvalifikaci jasnovidectví by se slušelo zachovat větší obezřetnost, neboť současná medicína i biologie berou dnes tyto jevy vážněji a nazývají je parapsychologií, popř. psychotronikou. Patří sem kromě jasnovidectví také telepatie, telekineze, hypnóza, magnetismus, léčitelství atd.; Jsou dokonce případy vědecky zcela nevysvětlitelné, které se ani pod parapsychologii zařadit nedají.

Nedostatek jasného rozlišování skutečností provází celou Šindelářovu knihu. S tím úzce souvisí i jeho závěry, které v mnoha případech přímo odporují faktům, uváděným v práci. Tak na str. 25 čtenáře přesvědčuje, že čarodějnická hysterie byla vlastně vyvolána inkvizicí proto, aby pronásledování kacířů bylo účinnější, aby lidé měli z kacířství, jež prý se těšilo přece jen jakési popularitě, strach. Umělost a křečovitost takovéto konstrukce vysvitne z četby dalších kapitol knihy, zejména z citací odpůrců čarodějnických procesů. Je zřejmé, že víra v existenci čarodějnic a čarodějů byla zakořeněná ve všech vrstvách obyvatelstva hluboce zakořeněna bez ohledu na postavení a vzdělání, a to v té nejprimitivnější podobě: létání na koštětech na čarodějnické sabaty, sexuální styk s démony atd. Uvítali bychom kdyby autor věnoval větší péči objasnění původu a kořenů této pověry a jejich tragických důsledků než marxistickému žargonu o třídním boji a nástroji čarodějnických procesů v rukou vládnoucích tříd proti utlačovaným. Jestliže Šindelář tvrdí na str. 220, že „… mezi oběťmi pronásledování čarodějnic nacházíme … i příslušníky aristokracie … jen velmi zřídka a výjimečně“, pak lze citovat z jeho líčení čarodějnických procesů, že v prvé řadě se stávali obžalovanými pro čarodějnictví právě příslušníci šlechty, měšťanstva a inteligence, zejména duchovenstva. Autor sice přiznává rozhodující vliv antiky na rozšíření a „zkvalitnění“ pověry, ale to nestačí. Tím neodpovídá na principiální otázku, proč se s čarodějnickými procesy setkáváme v jejich hrůzné podobě až od 14. století a ne dříve.

K tomu je opět třeba stanovit jasná rozlišovací kritéria, abychom nemátli pojmy. V čarodějnických procesech se setkáváme s trojím typem:

1.      Šlo o prokazatelné užívání čar a kouzel, tedy o magii se záměrem škodit druhým, dle subjektivního přesvědčení ve spojení s ďáblem.

2.      Nebo o nejasné případy, kde skutkovou podstatu naplňovala fantasmagorie o pohlavním styku s ďáblem.

3.      Nejotřesenější  byly ovšem monstrprocesy na základě přiznání k nejstupidnějším výmyslům, vynuceného torturou.

 Zhruba polovinu všech písemně dochovaných čarodějnických procesů tvoří případy prvního typu. Bylo by nespravedlivé upírat tehdejšímu státu a církvi právo toto stíhat, vždyť stejně postupuje i současný stát, ne sice na základě zákona proti čarodějnicím, nýbrž paragrafů o ochraně veřejného pořádku a zdraví občanů. Tzv. čarodějové a čarodějnice, popř. vyznavači nějaké satanské sekty, pokud se dopustí orgiastických výtržností nebo ohrožení druhých na zdraví či majetku, jsou v USA a Západní Evropě odsuzováni do vězení, popř. izolováni na psychiatrických klinikách. V letošním roce se podobný případ udál v socialistickém Polsku, kde se ve městě Jarocině shromáždilo několik tzv. „ctitelů ďábla“, za pomoci nejextrémnější rockové hudby se dostali do extáze a zhanobili katolický kostel a hřbitov. Státní orgány proti nim uplatnily trestní postih. Šindelář ve své studii téměř ignoruje fakt, že podobné sekty vyznavačů ďábla doopravdy existovaly v minulosti tak jako dnes, ba dokonce ve větším rozsahu, že v tehdejší atmosféře se celá řada lidí z pomstychtivosti či hrabivosti oddávala čarování jen proto, aby jiným uškodila, že sexuální orgie a tělo mrzačící rituály byly na shromáždění satanistů skutečně provozovány atd. Ani jeden z odpůrců čarodějnických procesů, jichž se Šindelář dovolává, nepopírá tyto skutečnosti, které nejsou výmyslem. Mezi tyto případy tohoto typu patří autorem na str. 84 uváděný proces proti tzv. „čarodějným ovčákům“ ke konci 17. století ve Francii, u nás na str. 174 tzv. případ biřičky Markyty ze 16. stol. atd. Tyto případy nelze označit za vykonstruované, jsou doložené. Jinou otázkou je ovšem neúměrná výše trestu za přečin a pověrečný slovník k trestnímu stíhání použitý.

Přibližně stejné množství soudních projednávání čarodějství tvoří případy druhého typu. Při tehdejší stavu vědeckého poznání, kdy nebyly známy halucinogenní účinky některých rostlin, věřily skutečně některé ženy, že se setkaly s ďáblem, ano že s nim dokonce souložili; často přitom hrály svou úlohu podvod, psychická choroba nebo nadměrná touha po seberealizaci. Relace odpůrců čarodějnických procesů na mnoha místech, uváděných Šindelářem, hovoří o tom, že spousta žen je do hloubi duše přesvědčena o své účasti na čarodějnickém sabatu, což si pokládá za čest a chlubí se tím. Pod tímto zorným úhlem je třeba posuzovat i pověstné „Kladivo na čarodějnice“ (Malleus Maleficarum) dvou dominikánských inkvizitorů Sprengra a Institorise. Jde o knihu příšernou a hnusnou, v tom s autorem vřele souhlasím. Na druhé straně je však nutno neopomíjet okolnost, že původci spisu byli do hloubi duše přesvědčeni o pravdivosti všech těchto nejneuvěřitelnějších bajek. A nešlo o obyčejné mnichy, nýbrž o univerzitní profesory, jedny z nejvzdělanějších lidí své doby. Jako inkvizitoři slyšeli od vyšetřovaných pro čarodějství, není tedy divu, že jim sami uvěřili, když atmosféra 15. století pověrčivosti přála.

Malý zlomek čarodějnických procesů, avšak nejstrašnější a proto také nejvíce známý tvořila vykonstruovaná obvinění, k nimž se nakonec obžalovaní po dotázání útrpným právem doznali. Jednalo se o procesy s motivací politickou (známý případ loudunského faráře U. Grandiera ve Francii) nebo finanční (procesy na Šumpersku u nás koncem 17. stol. pod vedením pověstného Bobliga). Zde už šlo o extrémní případy zneužití dobové pověry k nekalým cílům.

Všechna tato fakta si vynucují otázku, jak je možné, že se v takovém měřítku, čarodějnická pověra v tehdejší Evropě rozšířila, kde hledat hlavní příčinu a vysvětlení? Letmé nahlédnutí do dějin církve stačí, abychom poznali, že křesťanský starověk i raný středověk se na problematiku čarodějství dívaly nesrovnatelně rozumněji než pozdní středověk a počátek novověku. V antice římské právo stanovilo pro čarodějství, prováděné pohlavním stykem s démony nebo se zlým božstvem ke škodě spoluobčana, trest smrti. Po vítězství křesťanství za Konstantina a vydání milánského ediktu r. 313 víme o některých procesech pro užívání čar a kouzel (ze spisů sv. Basila především), v naší klasifikaci případech prvního typu, které nikdy neskončily rozsudkem smrti. Na křesťanském Východě zejména sv. Basil Velký a sv. Jan Zlatoústý tvrdě potírali tezi, že lze pohlavně obcovat s démony, jako pohanskou pověru. Na Západě sv. Augustin sice tuto možnost připouštěl, ale jen jako vzácnou výjimku a to ještě se skepsí. Ve franské říši císař Karel Veliký dokonce stanovil trest smrti pro každého, kdo by věřil v možnost pohlavního styku s ďáblem; dochovaná kázání z 8. a 9. století horují proti víře v existenci čarodějnic. Pouze list papeže Řehoře VII. dánskému králi z konce 11. stol., v němž jej vyzývá, aby nepřipustil pronásledování nevinných žen pro čarodějství, uvádí Šindelář (str. 135), ale jen tak mimochodem. Seznámení čtenáře s těmito fakty by totiž nutně vedlo k závěru, že právě křesťanství v římské říši a v raně feudálních západoevropských státech proti této pověře vážně a účinně vystoupilo.

Její opětný návrat do povědomí lidí pak probíhá paralelně s recepcí antiky a nastupující renesancí, důležitou roli zde sehrál asi též manichejský názor, zavlečený do Evropy snad křižáky z Orientu (tam se setkaly znovu s možností pohlavního styku se satanem) o věčném soupeření Boha a ďábla ve snaze ovládnout svět, přičemž byli Bůh i satan prezentováni jako rovnocenné bytosti, což vykrystalizovalo zvlášť výrazně v nauce sekty albigenských ve 12. století. V úvahu je nutno vzít i pověry evropského obyvatelstva jako relikt pohanství, neboť v západní Evropě navzdory stoprocentní christianizaci ve 13. století zůstávaly pohanské zvyky a způsoby života ještě masově rozšířené. Stálo by za to zpracovat a pokusit se zachytit všechny tyto ideové vlivy, jenž způsobily nové oživení čarodějnické pověry a v důsledku potom horor čarodějnických procesů. Pro křesťana zde existuje vysvětlení: přecenění moci ďábla, praktické ignorování nauky, že démoni jsou jenom tvorové, proto se nemohou srovnávat co do moci nad člověkem se svým stvořitelem – Bohem.

Ve 13. století se už v oficiálních výrocích církve objevuje posun v postoji k pověře o čarodějnicích. Papež Řehoř IX. v bule proti agresivnímu, krutému a zčásti ještě pohanskému kmeni Stedingů zveličuje jejich neřesti chápané při satanských orgiích už pod zorným úhlem pověrečné představy ďábla v podobě obrovské žáby nebo kocoura, nehovoří ale o sexuálním styku s démony. Sv. Tomáš Akvinský ví už o upsání se některých lidí ďáblu a o možnosti očarování někoho, avšak ani on, ani sv. Albert Veliký a jiní scholastikové 13. století, ještě neznají nic o pohlavním obcování s démony. Jejich tvrzení jsou asi důsledkem rozšíření různých sekt a spolků ctitelů ďábla v 13. stol., kde probíhal snad rituál tohoto druhu. Nicméně ze 13. stol. doklady o čarodějnických procesech přímo a bezprostředně nemáme, jen v Saském zrcadle kolem r. 1225 se stanoví pro čaroděje trest smrti upálením, ale spíše ve spojení s kacířstvím. O prvním případu čarodějnického procesu víme až z počátku 14. století z Anglie (Šindelář uvádí na str. 86), ve 14. stol. už máme z Evropy více zpráv o procesech s čaroději a čarodějnicemi, končící trestem smrti na hranici, ovšem jedná se téměř všude o skutkovou podstatu provozování magie, i když obalenou do hávu pověrečné nadsázky. Od první poloviny 15. stol. se začínají množit „informace“ o pohlavním styku čarodějnic s ďáblem, což vede k masovému vzrůstu procesů. Vyvrcholení tohoto trendu vývoje pak představuje pověstné „Kladivo na čarodějnice“ Sprengra a Institorise, jež negativně ovlivnilo bulu Inocence VIII. proti čarodějnicím, která přejímá nehoráznosti „Kladiva“. Šindelář uvádí její text v plném znění na str. 33-4. Jde o dokument pro katolickou církev nešťastný a ji kompromitující, i když papež nežádá vysloveně pro čaroděje trest smrti. Šindelář správně usuzuje, že tím byl dán start k proslulému „honu“ na čarodějnice v 16. a 17. století.

Pověra o čarodějnicích a názor, že je nutné co nejtvrději je stíhat, byla hluboce zafixovaná jak u katolíků, tak u protestantů. Je to třeba chápat jako dobový jev, který neminul žádnou společenskou vrstvu a skupinu, vždyť u nás jí podléhal i významný humanista a český bratr Jan Blahoslav (str. 175).

Je pravda, že nástupci Inocence VIII., především zlopověstný papež Alexandr VI., vymáhali perzekuci čarodějnic v severní Itálii a střetli se s Benátkami, které zachovávaly rozumný postoj ale Pius V. (1566-1572) v papežském státě čarodějnické procesy ukončil tím, že stanovil pro ně striktní důkazní procedury. V severní Itálii přispěl k ukončení čarodějnických procesů sv. Karel Boromejský (opak je pravdou (!), pozn. prekl.).

V Římě bylo čarodějnic upáleno velice málo, první r. 1420 a potom několik po r. 1500 až k pontifikátu Pia V., jenž znamenal konec procesů. Katolické Polsko nejenom vůbec neznalo upalování čarodějnic, nýbrž ani upalování kacířů a vysloužilo si úctyhodné označení „země bez hranic“. V zájmu objektivity by bylo třeba zařadit mezi bojovníky proti čarodějnickým procesům i zakladatele jezuitského řádu sv. Ignáce z Loyoly, který v Římě založil tzv. „Dům na ochranu ohrožených nevinných žen“, kde nalézaly útočiště mj. i ty, co se octly v podezření z čarodějství (Thomson, sv. Ignác z Loyoly).

Jestliže Šindelář hovoří (a právem), že na území duchovních knížectví trevírského a kolínského arcibiskupství bylo pronásledování jedno z nejhorších, pak v zájmu pravdy je nezbytné se též zmínit o území mohučského arcibiskupství, jež bylo třetím duchovním kurfiřtstvím v Německu. Mohučský arcibiskup Schönborn totiž už v 40. letech 17. stol. čarodějnické procesy fakticky zlikvidoval tímtéž způsobem jako v 16. stol. papež Pius V. Největší zásluhu na tom má „Cautio criminalis“ jezuity Friedricha von Spee, jehož Šindelář správně řadí k předním odpůrcům procesů.

Nelze tvrdit, jak činí Šindelář na str. 24, že dřívější tzv. akuzační princip soudního řízení byl mírnější než ten, který praktikovala inkvizice. Zapomíná, že jeho nedílnou součástí byly tzv. ordálie neboli „Boží soudy“, proti nimž inkvizice vystupovala jako proti pohanské pověře, reliktu starých germánských zvyklostí ještě před křesťanstvím. V starověku a raném novověku vystupovala církev i proti tortuře, jmenovitě v 9. stol. papež Mikuláš I. vyhlásil exkomunikaci nad každým, kdo by se u soudu uchyloval k mučení obviněného. Inkvizice zprvu měla zakázáno tortury využívat, schválil ji teprve ve 40. letech 13. století (správne je rok 1252, pozn. prekl.) papež Inocenc IV., ovšem jen pro příslušníky dominikánského řádu a  její používání bylo omezeno přísnými předpisy, zatímco u světských soudů záleželo na libovůli soudců. Ve 14. stol. v Aragonii vlivem církve byla tortura zrušena i u světských soudů. Inkvizice byla bezpochyby institucí krutou a její praktiky nelze obhajovat z hlediska křesťanského postoje, ale na svou dobu a posuzováno podle jejích kritérií bylo nejmírnější soudní instancí.

Co píše Šindelář na str. 25 o Pedrovi Arbuésovi jako o údajně krutém inkvizitorovi konce 15. stol.  ve Španělsku, jenž pro svoji surovost byl nakonec zavražděn, ale v 19. stol. papežem Piem IX. prohlášen za svatého, je absolutně nepravdivé. Po kanonizaci Pedra Arbuése se rozpoutal v Německu kolem této problematiky vědecký i žurnalistický spor. Odpůrci katolické církve neprokázali, že by Arbués dal popravit jediného člověka. Historik španělské inkvizice 19. stol. Llorente a zároveň její nemilosrdný soudce na základě archivního výzkumu dokládá, že o Arbuésovi víme jen tolik, že za svého života vedl procesů ani ne deset a všechny skončily tím, že se obvinění zřekli bludů a byli propuštěni.

Na téže straně Šindelář si plete dogma o neposkvrněném početí P. Marie s Ježíšovým početím z Ducha svatého a panenským zrozením, což je u univerzitního profesora, chtějícího se zabývat alespoň částečně církevními dějinami, nedostatek velmi závažný. Krom toho je až zarážející, když připisuje středověké inkvizici upalování pro odlišný názor na „neposkvrněné početí“. To by musel být na prvém místě upálen sám sv. Tomáš Akvinský, který na rozdíl od Johna Dunse Scota popíral početí Panny Marie bez poskvrny dědičného hříchu. Za kacíře kvůli tomu prohlášen nebyl a ani být nemohl, protože teze o neposkvrněném početí ještě neplatila jako článek víry, což se stalo až jeho vyhlášením r. 1854.

Šindelář má neustálou tendenci spojovat čarodějnické procesy s inkvizicí. Fakt, že u nás v 15. a 16. stol. bylo čarodějnických procesů poměrně málo, dává do souvislosti s českým humanismem a tím absencí inkvizice. Zapomíná ovšem na katolickou Moravu a silný vliv olomouckého biskupství, kde rovněž čarodějnické procesy patřily spíše k výjimce (str. 170n.). Krom toho v 16. stol. Je zřetelná snaha inkvizice distancovat se od procesů toho druhu a přenechat je světským soudcům. Ti také figurovali ve více než 90 případů i u nás smutně proslulý Boblig byl světským soudcem. Krom toho Šindelář sám uvádí postoj španělské inkvizice k čarodějnickým procesům, který nelze hodnotit jinak než jako vysoce humánní, což poněkud boří ustálené klišé o španělské inkvizici jako temné hrůzovládě.

Stejně neprůkazné je dávat čarodějnické procesy a inkviziční praktiky do jednostranné spojitosti s Habsburky. Šindelář píše o jednom rozsudku nad čarodějnicí v Plzni: „Pražská apelace, u níž se tehdy již projevovaly Habsburky projevované a podporované tendence k inkvizičnímu vedení soudních procesů, zrušila uvážlivý plzeňský rozsudek…“ (str. 175). Zapomněl však na jednu „maličkost“ a sice na rok 1575, v němž se celá záležitost odehrává a kdy vládne císař Maxmilián, klonící se spíše k protestantům než katolíkům, tudíž nemohl projevit „tendenci k inkvizičnímu vedení soudních procesů …“.

Na str. 185, když hovoří o čarodějnických procesech v nisském knížectví, obviňuje z jejich inspirace vratislavského biskupa a konstruuje krkolomné souvislosti s útokem proti slezským evangelíkům atd. Toto tvrzení ničím nedokládá, což je u historika vážným nedostatkem. Vyvozovat onen závěr jen z faktu, že nisské knížectví bylo v lenní závislosti od vratislavského biskupství, nestačí, neboť lenní závislost nijak neomezovala suverenitu leníka ve svém údělném panství. Dávat pak čarodějnické procesy do souvislosti s Koniášovou činností protireformační nebo Šteyerovou literární činností (str. 184), je nepravdou, zvláště pak u Koniáše, jenž působil už v době, kdy čarodějnické procesy u nás patřili minulosti nebo přinejmenším obžalovaní z tohoto přečinu už nebyli odsuzováni k smrti. Jestliže se Šindelář pohoršuje nad Šteyerem, Koniášem aj. pro jejich plastické a naturalistické líčení věčného zatracení, pak šlo o běžnou literární fantazii baroka, a nejen baroka, nýbrž i renesance a do značné míry už gotiky. Pak bychom museli ovšem z těch samých důvodů vyslovit opovržení i nad Dantovou „Božskou komedií“. K dalším Šindelářovým tvrzením patří na str. 205 teze o údajné snášenlivosti nešťastného šumperského děkana Lautnera k jinověrcům, což prý vyvolalo hněv biskupa Lichtenštejna proti němu a nakonec potupnou smrt na hranici pro čarodějství. To není nikde doloženo a je pouze Šindelářovým dohadem, vzatým pravděpodobně z Kaplického románu „Kladivo na čarodějnice“, zfilmovaného Menclem. Nelze každému, kdo v poměru k čarodějnickým procesům zaujal odvážné stanovisko, překračující svou dobu, připisovat totéž i v jiných otázkách, např. ve vztahu k jinověrcům. Friedrich von Spee, jenž projevil v problematice čarodějství nejradikálnější postoj ze všech svých současníků, byl jinak plně dítětem své doby a ve vztahu k evangelíkům si počínal podobně jako náš Koniáš, působil totiž také jako misionář s posláním „obracet“. Mohli bychom uvést ještě jiné nepravdy a nedoložená tvrzení v Šindelářově knize, ale domníváme se, že nejsou tak podstatná. Mnohem důležitější je poučení, jež z kritické četby práce vyplývá. Především je třeba, aby byl člověk smutnou minulostí čarodějnických procesů do hloubi duše otřesen, což kniha splňuje znamenitě. Dále aby nepodlehl autorem neustále sugerované snaze dávat čarodějnické procesy do souvislosti s inkvizicí, protireformací, Habsburky, šlechtou aj. Podobně nutno říci i na adresu některých katolických autorů minulosti, kteří tytéž souvislosti s reformací, luterstvím, anglikanismem, perzekucí katolíků atd. Je nutné mít jasno: čarodějnické procesy nemají souvislost s vůbec ničím takovým. Jde o dobový relikt pohanské pověry, jemuž podlehla celá tehdejší společnost: jak katolíci, tak protestanté. Tím spíše zasluhují nejvyšší uznání a ocenění ti křesťané (jak na katolické, tak i protestantské straně, bez ohledu na stav, povolání a názory v jiných oborech a oblastech), kteří se s maximální odvahou rozhodli bojovat s touto deformací společenského vědomí, ano i ti, co se sice k takovému postoji nepropracovali, ale dovedli zachovat ve vztahu k obviněným princip Ježíšova milosrdenství a lásky.

Četba Šindelářovi knihy pak může mít, ač nezamýšlený, ještě jeden efekt. Ten pro křesťana nejdůležitější, v záležitosti jeho víry. Dostává se mu informace, co dokáže přehnaná víra v ďábla a strach z něho, k jakým absurditám a negacím Kristova přikázání lásky může vést. A jestli snad by někdo chtěl z toho vyvodit přesvědčení o neexistenci zlého ducha, že takový názor k podobným hrůzám nepovede, pak stačí jen poukázat na krvavé hrůzy Velké francouzské revoluce, stalinských gulagů i nacistických koncentráků, uvědomit si nápadnou podobnost Bobligových monstrprocesů na Šumpersku s procesy v padesátých letech u nás, abychom pochopili, že jde zase o druhý extrém, jen s tím rozdílem, že v prvním případě hráli hlavní roli pověra a nevědomost, kdežto ve druhém nenávist a zloba. Co bude u Kristova soudu posuzováno mírněji? A křesťan ať odkládá Šindelářovu knihu s konstatováním, které přednesl v jedné své duchovní promluvě v 30. letech německý prelát a duchovní spisovatel Robert Mädor: „Ďábel je. Kdo to neví, nerozumí světovým dějinám.“ Ovšem jeho moc zla a nenávisti se nikdy nevyrovná Boží moci, která je láskou, milosrdenstvím, odpuštěním a osvobozením od strachu. Kdyby se lidstvo drželo této pravdy, nemuselo dojít ani k čarodějnickým procesům, ani masovému vraždění moderních diktatur.

Karel Bor

Poznámka redakce: K prohloubení je možno doporučit rozsáhlý, faktografický bohatý a bibliografií opatřený článek Fr. Stejskala, „Čarodějové a čarodějnice, jejich pronásledování“, v: Český slovník bohovědný, III. díl, Praha 1926, str. 287-291.