nedeľa, 27. mája 2012

Citát dňa - Herbert Osborne Yardley







HERBERT O. YARDLEY:

Tajemství americké Černé komory

1890 - 1958
Netrpělivý dvadvacetiletý bývalý telegrafista drah, který v roce 1912 dorazil pře obrovskou budovu ve viktoriánském stylu na Pennsylvania Avenue, aby se ucházel o nové místo šifranta Ministerstva zahraničí, si okamžitě uvědomil, že jeho představa o vzrušení, které tato práce přínáší je zcela chybná. To místo byla hrobka; v apatii Washingtonu před I. světovou válkou nedosahovala práce na Ministerstvech zahraničí, války a námořnictva, umístěných v této budově, ani dramatičnosti a vzrušení práce v archivu.
Herbert Yardley dorazil z Indiany s přesvědčením, že toto srdce americké moci se bude hemžit činností a intrikami. Místo toho odráželo Ministerstvo zahraničí obecnou izolacionistickou náladu země;mělo velice malou představu o tom, co se skutečně děje ve zbytku světa a nezdálo se, že by se o tonějak zvlášť zajímalo.
Yardley se pustil do tupé rutiny zaměstnance a zpestřovalsi mnohé únavné hodiny, tím, že se věnoval svému koníčku - kryptografii. V každé volné chvílce navštěvoval knihovnu Kongresu, četl vše, co na toto téma mohl nalézt a v roce 1914 byl tento šifrant s platem 900 dolarů ročně největším americkým odborníkem na luštění kódů. To ale nebyl nijak zvlášř zásadní počin, protože americká kryptografie se v tédobě opožďovala za Evropou o nějakých 30 let. Čím více Yardley studoval vetché amerciké kódy, které se tehdy používaly, tím více byl přesvědčen, že jsou tak jednoduché, že jejich použití v moderním přenosu zpráv je zcela zbytečné. Poté, co ho odmrštili jeho nadřízení, jimž si na kvalitu šifer stěžoval, rozhodl se Yardley podniknout v této věci přímou akci akci: během několika měsíců rozluštil každou šifru, která byla v Americe používána, a sepsal zprávu, pojmenovanou "Rozklad o řešení amerických diplomatických kódů" (Exposition on the Solution of American Diplomatic Codes). Předpokládal, že evropské státy, známe prvotřídními kryptografickými schopnostmi, již nepochybně prostinké americké kódy bez problémů čtou. Politicky neobratně předložil tuto zprávu svému nadřízenému, který byl čistě náhodou tím, kdo ony kódy vymyslel. Aby záležitost dále podpořil, Yardley chladnokrevně vpochodoval do pracovny tohoto chlapíka, a otevřel jeho trezor - jehož kombinace, jak odhadl, byla založena na telefónním čísle snoubenky prezidenta Woodrowa Wilsona.
Zprávy o Yardleyho činu se v amerických vojenských kruzích, které nebyly rozsáhlé, brzy rozšířili a v roce 1917, kdy Amerika vstoupila do války, ho zverboval plukovník Ralph H. Van Deman, hlava Oddělení vojenské rozvědky americké armády. Po rozmluvě s Yardleyem, která trvala pouze čtvrt hodiny, Van Deman usoudil, že má před sebou toho správného muže, který přivede Spojené státy mezi kryptografickou špičku. Pro Yardleye byla vytvořena zcela nová armádní zpravodajská jednotka MI-8;Yardley byl pověřen, aby naverboval a vycvičil její mužstvo z nejlepších mozků, jaké najde, a pak ho poslali do Francie.
Tehdy započala jedna z nejskvělejších kariér v dějinách amerického zpravodajství - a také jedna z nejtragičtějších.
Yardley, který byl velmi energický, přetvořil v krátké době kádr vycvičených kryptografů v organizaci, kterou modeloval podle francouzskéChambre Noire (Černé komory), která se proslavila za války, kdy byla jednou z nejskvělejších organizací na světě. Do roku 1918 k tomu Yardley přidal zářný úspěch, když zorganizoval rozluštění německých šifer, používaných ve styku se špiony ve Francii; výsledkem bylo, že každý německý špion, vyslaný do této země , byl chycen.
Na konci války bylo MI-8 ve vlněpoválečných úspor určeno k likvidaci, ale výsledky Yardleyho a jeho mužů byly ve vyšších vládních kruzích známy tak dobře, že bylo vypracováno bezprecedentní opatření: MI-8 mělo operovat dále pod fasádou komerční organizace, která se zabývala vytvářením kódů a byla potají dotována Ministerstvem zahraničí. Yardley, který se usadil s vedením své organizace v newyorském honosném starobylém domě, nazýval svou skupinu k poctě francouzské organizaci, která Američany tolik naučila, "Černou komorou" (pozn. angl. Black Chamber).
Tehdy také začal chrlit příliv žlutých průklepových papírů, které začínaly "Dozvěděli jsme se ze zdroje, v minulosti považovaného za spolehlivý ..." a pokračovaly textem skutečné zprávy, kterou se Černé komoře podařilo rozluštit. Jeho úsilí podlehly kódy tuctu států, ale ke konci roku 1919 zaměřila Černá komora na pokyn Ministerstva zahraničí své úsilí na šifry Japonska, které bylo považováno za možného protivníka Spojených států. Vzhledem k úskalím japonštiny a zložitostí kódů trvalo Černé komoře bezmála dva roky, než je rozlomila; podle Yardlezho pozdějších vzpomínek přIšel na řešení v noci, ve snu.
V každém případě přIšlo právě včas, aby sehrálo svou roli v jedné z nejpřekvapivějších diplomatických událostí událostí medziválečného období, v příběhu, který z Yardeyho učinil současně hrdinu a vyvržence.
V roce 1921 byla zahájena Washingtonská konference o omezení válečného námořnictva, (Washington Naval Limitations Conference), jejímž cílem bylo zmenšení námořních flotil světových mocností podle poměrného systému: každý stát dostal svolení mít jen určitý počet lodí daného typu, v poměru k velikostem ostatních loďstev. Předpokladem bylo, že velké námořní státy, jako byly USA potřebují k ochraně svých zájmů flotily větší, než státy malé. Japonsko bylo účastníkem konference a jeho vláda rozhodla o tom, že je zapotřebí dosáhnout tak velkého poměrného čísla vzhledem k loďstvu americkému, jak jen to bude možné.
Japonští vyjednavači měli instrukce, aby se snažily o poměr 10 : 7 (700 000 tun výtlaku japonských válečných lodí na každých 1 000 000 tun Američanů), ale měli další instrukce, že mohou jít až na 10 : 6, pokud budou Američané nesmiřitelní. Což bylo přesně to, o co američtí vyjednavači usilovali; vzhledem k tomu, že jim Yardley poskytoval překlady kódovaných zpráv, které si vyměňovaly japonští vyjednavači se svými nadřízenými v Tokiu, se Američané drželi svého. Japonci to nakonec vzdali a následky měly být obrovské. O nějakých 15 let později Japonci od smlouvy odstoupily, ale tehdy už bylo příliš pozdě.; v krátkém období před Pearl Harborem už nebylo Japonsko schopné dohnat ztracený čas a vybudovat válečné námořnictvo dostatečně silné k tomu, aby se postavilo americké přesile.
Yardleymu ten čin zakonzervoval jeho skvělou reputaci kryptografického mága, ale Černou komoru to nezachránilo. Nový ministr zahraničí, konzervativní Henry L. Stimson, se totiž dozvěděl o zdroji oněch žlutých průklepových papírů, který tak přesně odhaloval, co si diplomaté ostatních států myslí. Šokovaný Stimson nařídil zrušení Černé komory nesmrtelnými slovy, která ho měla po zbytek života pronásledovat : "Džentlmeni si poštu nečtou."
Yardley, vyhozený z práce, utrpěl další ránu, když přišel při zhroucení burzy o peníze. Aby uživil svou rodinu, napsal výjimečně populární knihu "Americká Černá komora". Tato kniha americké vládní kruhy rozběsnila a když se Yardley pokusil napsat další nazvanou "Japonská diplomatická tajemství", státní návladní dali věc k soudu a získaly jeho verdikt, že vláda má svrchované právo cenzurovat ještě před vydáním rukopisy svých zpravodajských agentů. Vláda byla vydáním "Černé komory" popuzená a není divu: kniha odhalila největší tajemství amerických zpravodajců, odhalení, které zcela jistě způsobilo, že veškeré státy, jejichž šifry Yardley přečetl, velmi rychle zpřísnily své kódovací systémy. *
Yardley tvrdil, že se o veškeré tyto problémy nestará a že dává přednost tomu, aby věnoval svou energii obchodní karieře. Ať byl ale jakkoli talentovaným kryptografem, podnikatelem Yardley nebyl; každý záměr, který vyzkoušel, zklamal, včetně neuvěřitelného neúspěchu s jeho vynálezem bezmála neodhalitelného tajného inkoustu, pronějž se nenašel trh.
V roce 1938 se Yardley, který zoufale potřeboval peníze, vrátil k oboru, v němž si vydobyl proslulost, a přijal zaměstnání u čínského vůdce Čankajška, aby pracoval na rozluštění japonských vojenských kódů. Toto zaměstnání nepotěšilo Japonce, kteří začali považovat Yardleyho za svoji Nemesis. Po Pearl Harboru nabídl Yardley Washingtonu své služby kryptoanalytika, ale americká vláda, stále ještě rozzuřená kvůli jeho knize, nabídku neřijala. Kanaďané, kteří toužili zdokonalit své luštitelské umění, Yardleyho najali, ale pod silným nátlakem americké vlády se s jeho službami zase brzy rozloučily.
Zahořklý Yardley sloužil za války jako drobný úředník Úřadu pro regulaci cen. Po válce upadl v zapomenití. Napsal knihu o své práci v Číně a ještě jednu, tentokrát pojednávající o pokeru, která dosud patří mezi nejlepší. Těžké pití si začalo vybírat na Yardleyho zdraví svou daň a v roce 1958 zemřel. Věřejnost na něj zapoměla, ale vláda ne, I když její dlouhodobé nepřátelství se postupně otupilo. Vzhledem k tomu byl bývalý poručík Herbert Yardley, bývalý vedoucí úseku MI-8 oddělení vojenské rozvědky armády Spojených států, muž, který zcela sám revolučně změnil americkou kryptografii a vytvořil základ pro velké americké triumfy v luštění kódů za druhé světové války, pohřben na Národním pohřebišti v Arlingtonu s plnými vojenskými poctami. 

*Mezi nimi Japonsko, kde se Yardleyho kniha stala bestsellerem. Japonská vláda,zděšená tím, jak snadné bylo její šifry rozluštit, nechala svůj kódovací systém přepracovat, z čehož nakonec vznikl složitý strojový kód , který Američané označovali krycím názvem PURPLE. Jeho rozluštění si vyžádalo herkulovské úsilí amerických armádních kryptografů; výsledkem bylo, že Američané byli schopni číst před válkou i během ní veškeré přísně tajné vysílání i japonskou diplomatickou poštu.

 Vypísané z Volkman, E.: Špioni - Tajní agenti, kteří změnili chod dějin, Melantrich, Praha, 1996 - str. 142-147

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára