Galilei (1564-1642) se dostal do sporu s inkvizicí skutečně pro zastávání kopernikovské teorie. V roce 1616 mu byl dán příkaz, aby o ní mluvil jako o hypotéze, nikoliv jako o jisté pravdě, dokud neexistují dostatečné důkazy. Galilei to slíbil, ale slib porušil, když v roce 1632 vydal knihu "Dialog o světové soustavě Ptolemaiově a Kopernikově", ve které se rozhodně zastával nové nauky. V roce 1633 se tedy zodpovídal inkvizičnímu soudu z přestoupení svého slibu, a tehdy prohlásil (bez jakéhokoliv náznaku mučení), že se ve svém nitru toho názoru ani nedržel ani nedrží. Poté přijal ("vstoje, bez řetězů a kajícího roucha") formální rozsudek: vyhnanství na jeho letohrádku v Arcetri nedaleko Florencie, kde setrval s malými přestávkami až do smrti.
Galilei nebyl ani hodinu ve vězení - během jeho procesu v Římě mu byl poskytnut byt v paláci toskánského velvyslance s veškerým pohodlím a služebnictvem, kromě několika dní, kdy pobýval v inkviziční budově, kde měl k dispozici tři pokoje. Sám Galilei o tom v dopise píše: "Obývám tři pokoje a mohu se volně procházet po mnoha prostorách. Těším se dobrému zdraví a pan vyslanec s chotí o mě přelaskavě pečují, aby mi poskytli veškeré pohodlí." Ani na svém statku v Arcetri se zřejmě necítil nijak omezován, protože když mu byl povolen léčebný pobyt ve Florencii, sám se po krátké době dobrovolně vrátil do svého vyhnanství.
Tvrdí se, že Galilei byl mučen, a proto se zřekl svého názoru. Pravda je taková, že příkaz vyšetřit jeho niterné smýšlení pod hrozbou mučení, který se nachází v dokumentu kongregace, byl běžnou formulací, která znamenala skutečně jen hrozbu, nikoliv mučení samotné. I Galileo znal právní postupy své doby a věděl, že tato věta neznamená víc, než říká; přesto hned napoprvé zapřel všechny své názory, takže soudu nezbylo než výslech uzavřít. Žádný výrok "A přece se točí" nebyl vyřčen, protože tím by jednak Galilei popřel celý svůj dosavadní nekonfliktní postoj, jednak by tím proces rozhodně neskončil, protože Galilei by tak vyjádřil dostatečně své "niterné smýšlení", které se soud snažil v této části procesu odhalit.
Inkvizice nijak nebránila Galileovi v jeho další vědecké práci, žádný jiný spis než "Dialog" nebyl zakázán. Stejně tak Galileo nebyl bojovníkem vědy proti víře a církvi. Na rozdíl od Bruna si zachoval upřímnou a neporušenou víru až do smrti, zachovával přikázání a žil svátostným životem. Možná i v jeho odvolání můžeme vidět spíš ochotu podřídit se církevní autoritě než pokryteckou slabost.
Už od 17. století se ozývaly z různých stran hlasy odsuzující rozhodnutí církve. V roce 1981 byla tedy ustanovena papežská komise, která se deset let zabývala Galileiho případem. Opětné studium archivních dokumentů ukázalo, že všichni, kdo se podíleli na procesu s Galileim, jednali v dobrém úmyslu. Jejich hodnocení nové teorie bylo výsledkem přechodné situace v oblasti astronomického poznání i biblické exegeze. Nicméně tento omyl vedl k opatřením, která církev dnes uznává za neoprávněná a hluboce jich lituje.
z knihy Alois Hlavinka: Bludy a lži v dějinách, Brno 1888
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára