Ve škole mě učili, že církev svého času odmítla nauku Koperníka jako neslučitelnou s Písmem. Vzpomněl jsem si na to při čtení knihy Jozue, speciálně příběhu o zastavení slunce, aby Jozue stačil vyhrát probíhající bitvu. Nemohu uvěřit tomu, že by tento poetický popis byl považován za rozhodující argument pro geocentrismus. Je to vůbec možné, že ještě před pár stoletími byli lidé v čele církve tak primitivní, že nerozlišovali informaci od básnické figury?
Koperník na indexu
Začněme uvedením nejdůležitějších faktů týkajících se umístění Koperníkova díla na indexu zakázaných děl. Dílo bylo vydáno v roce 1543, v roce Koperníkovy smrti. Výpočty v něm obsažené se zasloužily o reformu kalendáře, kterou provedl papež Řehoř XIII. v roce 1582. Na indexu se dílo objevilo v roce 1616, tedy 73 let po vydání. Je třeba zmínit ještě jednu okolnost tohoto, jistě politováníhodného, aktu. Tehdy se knihy na indexu dělily do tří kategorií: nejmírnější sankcí byl "zákaz do provedení oprav" (suspensum donec corrigatur). Do další kategorie spadaly knihy "zakázané" (prohibita), do poslední knihy zavrženíhodné (damnata). Dílo Koperníka spadalo do první, nejmírnější kategorie.
Po čtyřech letech, v roce 1620, bylo toto rozhodnutí oficiálně potvrzeno. Prohlášení začíná větou, která vyjadřuje velké uznání Koperníkovu dílu: "Knihy Koperníka je nutno v celku zachovat a zachránit pro užitek křesťanské obce..." Dále tento dokument připomíná - mějme na paměti, že se jedná o dokument potvrzující zařazení knihy na index -, že mimo jiné vděčíme Koperníkovým výpočtům za reformu kalendáře.
Jediné, co dokument požaduje, je provedení jedenácti kosmetických změn, tak aby Koperníkova teorie byla předkládána jako astronomická hypotéza (i po těchto 77 letech to byla pouze hypotéza, nedokázaná a odmítaná mnoha tehdejšími astronomy). Ještě nedokážeme s jistotou odpovědět - říká dokument - na otázku o vztahu Koperníkovy teorie k pravdě o vesmíru ani k pravdě obsažené v Písmu svatém: "Dílo Koperníka náleží zachovat, aniž bychom předem tvrdili, že odporuje skutečnosti a Písmu svatému, pouze je třeba opravit ta místa, kde tvrzení o pohybu Země nemá, jak se zdá, podobu hypotézy.... Opravy v díle Koperníka se mohou provést bez předchozího rozhodnutí, jaká je pravda astronomické skutečnosti a Písma svatého."
Jak vidíme, dokument je nesen vůlí učitelského úřadu církve neangažovat se v problémech spojených s teorií heliocentrismu. Autor těchto slov - možná to byl sám tehdejší prefekt Kongregace Indexu, kardinál Robert Bellarmin - nebyl tupým fanatikem, kterému by se zdálo, že Koperníkova teorie obrací víru v ruiny. Za těmito slovy lze vidět klidného realistu, který ví, že skutečnost je taková, jaká je, pouze musí uplynout ještě nějaký čas, než bude možno definitivně odpovědět na otázku po pravdivosti této teorie.
Luther a Koperník
Odvolávání se na text Knihy Jozue - mnohem dřívější než obě zmíněné intervence Kongregace Indexu - pochází od Martina Luthera. Koperníka a jeho teorii Luther pojal takto: "Mluví se o novém astrologovi, který chtěl dokázat, že se pohybuje a obíhá Země, nikoliv obloha nebo nebe, slunce a měsíc... Ten hlupák (Der Narr) chce rozvrátit celé umění astronomie! Ale jak říká Písmo, Jozue přikázal zastavit se slunci, a ne Zemi."
Heliocentrismus v kontextu tehdejší vědy
Ale tuto víceméně náhodnou Lutherovu biblickou asociaci není třeba přeceňovat. Podstatou problému, který před tehdejší křesťanskou elitu postavila Koperníkova vize sluneční soustavy, nebyla přece otázka, jak heliocentrismus srovnat s jednou nebo druhou větou v Bibli. Byl to problém dosavadního obrazu světa, na který byli všichni zvyklí a který se skvěle doplňoval s křesťanskou vírou. Hlavní otázku, která se vynořila před tehdejšími přemýšlivými křesťany, bylo možné zformulovat takto: " Neohrožuje heliocentrismus pravdu víry o centrálním místě člověka v díle stvoření?" Nemůžeme se divit, že v době tak hluboké přeměny obrazu světa panoval zmatek a dezorientace. Na jedné straně bylo třeba najít důkazy o místu Země ve vesmíru v rámci heliocentrické soustavy, a na druhé straně dokázat číst v této perspektivě biblickou výpověď o zvláštní milosti Boží spočívající na člověku.
Také akademický svět šestnáctého století si zachoval odstup vůči Koperníkově teorii. Z velkých učenců to byl první Galilei, který ji hájil a doložil několika dalšími argumenty. Nejvýznamnější astronom té doby, Tycho de Brahe (1546-1601), jehož objevy se velmi zasloužily o potvrzení teorie heliocentrismu, byl zároveň jejím doživotním odpůrcem. Odmítali ji také učenci jako Komenský, Bacon a Pascal.
Jozue
Ale nechme stranou spor o heliocentrismus a podívejme se na tu epizodu z Knihy Jozue. V popisu bitvy Jozuových vojsk s Gibeonem je především zdůrazněno, že jejím vítězem je sám Bůh, který bojuje na straně svého lidu: Pán na ně vrhal z nebe balvany až do Azeky; tak umírali. Těch, kteří zemřeli po kamenném krupobití, bylo více než těch, které Izraelci pobili mečem. (Joz 10, 11).
Zdá se tedy, že popis té bitvy je poněkud stereotypní. Ve Starém zákoně se totiž mluví často o zásahu samotného Boha, když jde o vítězství jeho lidu (srov. např. Ex 14, 25; Joz 24, 12; 1Sam 7, 10). Originální v tomto popisu je příběh o zastavení slunce během té bitvy (Joz 10, 13n). Citujme ho celý:
Tehdy mluvil Jozue k Hospodinu, v den, kdy Hospodin vydal Izraelitům Emorejce. Volal před očima Izraele:
"Zmlkni, slunce v Gibeónu,
měsíci, v dolině Ajalónu."
A slunce zmlklo a měsíc stál,
dokud lid nevykonal pomstu nad svými nepřáteli.
To je zapsáno, jak známo, v Knize Přímého. Slunce stálo v polovině nebes a nepospíchalo k západu po celý den.
Je dobré vědět, že v mnoha mimobiblických popisech bitev se mluví o tom, jak vítězící strana toužila, aby se slunce zastavilo a den se prodloužil, aby bylo možno vítězství dovést do konce. Jen u Homéra se tento motiv objevuje třikrát.
Z pohledu literárního tento obraz zastavení slunce během vítězné bitvy vyjadřuje básnickým jazykem totéž, co by se prozaickým jazykem dalo říci zhruba takto: "Bitva byla krutá a vyčerpávající, ale na štěstí slunce jako by se zastavilo, den byl dostatečně dlouhý, takže se nepřátelé nestačili ukrýt v temnotách noci a podařilo se je na hlavu porazit."
Nejdůležitější v této odpovědi bude konec. Připoměňme, že Jozue byl jmenovcem Pána Ježíše a pouze z ohledu na zvláštní postavení Spasitele ho nenazýváme Ježíšem, ale Jozuem. Otcové církve ale rádi využívali této shody, a v různých epizodách z Knihy Jozue spatřovali obraz vykupitelských děl Pána Ježíše.
A tak - podle Otců - starozákonní Ježíš, tedy Jozue, válčící s národy Kanaánu, představoval pravého Ježíše, který je vítězným vůdcem v našich válkách s mocnostmi temnot. Tamten Ježíš dovedl lid Boží pouze do časné země zaslíbené, v níž blahobyt, mír a spravedlnost byly nedokonalé a pomíjející. Naproti tomu náš Ježíš nás doprovází do země zaslíbené dokonalé a nepomíjející, do života věčného.
Zmíněnou interpretační metodu Otcové vztahovali rovněž na drobné zvláštnosti nacházející se v knize Jozue, například na příhodu o zastavení slunce. Již v polovině 2. stol. svatý Justin vysvětloval, že prodloužený den v době Ježíše, Mojžíšova nástupce, byl pouze předobrazem toho Dne, který nebude mít konce, neboť ho bude osvěcovat sám pravdivý Ježíš, který je věčným světlem. Dvě stě let poté svatý Ambrož viděl ve zprávě o zastavení slunce předpověď spasitelné intervence Ježíše Krista, díky níž byl svět zachráněn před úpadkem do konečné nesmyslnosti. Ne svou mocí, ale s ohledem na Krista rozkazoval Ježíš, syn Nunův, nebeským tělesům. Když už slunce zapadalo a už přicházely temnoty, on - na znamení, že na tento svět přijde Syn Boží - mocí Boží oddálil soumrak, navrátil světlo, vnesl jas (Druhá apologie Davida, 4, 42).
Dobře shrnuje patristické interpretace jeden současný autor, který v pojednání o prodloužení dne bitvy s Amority vidí prorockou odpověď na naši otázku, proč náš Pán otálí se svým druhým příchodem:
Bůh prodlužuje čas, aby vítězství bylo úplné a aby v něm měli účast všichni věřící. Prodloužení dne slouží tomuto vítězství, které již Vůdce dokonal, ale které ještě není údělem každého Kristova vojína. To je smysl času až do konce. Konečné vítězství už nic nemůže ohrozit, ale Pán nechce, aby věřící pouze pasivně přijali jeho plody - je potřeba, aby se každý osobně o to přičinil. Proto se válka prodlužuje až do konce věků. To je mysterium času. Den se prodlužuje, aby se Ježíšovo vítězství mohlo stát zákonitým vítězstvím každého válečníka. To náš Jozue chce prodloužení dne. Jednak očekáváme konec, ale na druhou stranu se konec oddaluje, a nevíme, jak dlouho ještě potrvá den, protože slunce se jakoby zastavilo nad horizontem. (Divo Barsotti, Meditace nad Knihou Jozue)
Zdroj: Jacek Salij, O Jozuovi, který zastavil slunce, z časopisu W drodze, 9/1999, přeložila Eva Fuchsová
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára